Slovenská exprezidentka Zuzana Čaputová FOTO: profimedia.cz
FOTO: profimedia.cz
RECENZE / Pět let stála Zuzana Čaputová jako prezidentka v čele rozeklané slovenské společnosti. Stejně dlouhou dobu sledoval její kroky i štáb Marka Šulíka, který se rozhodl o ní natočit film. Premiéru měla Prezidentka na nedávném festivalu dokumentů Ji.hlava, odkud si odvezla cenu za nejlepší zahraniční dokument. Teď vstupuje slovenský snímek do kin. Veselý věru není. Ostatně už v prvním záběru hrdinka šokuje samotného filmaře: „Tohle je asi můj nejhorší den, dceři diagnostikovali nádor na mozku.“
Jen málo současných slovenských politiků či političek má tak konzistentní a otevřené názory jako Zuzana Čaputová. Když roku 2019 vyhrála s 58 procenty hlasů v prezidentských volbách, působila vzhledem ke krizi, v níž se Slovensko nacházelo, skoro jako zjevení. Chytrá, vzdělaná, pracovitá, neuhýbající před problémy, s pokorou ke svému postu i lidem. Navíc žena. Iveta Radičová deset let před ní neuspěla. Po tom všem, co následovalo, se skoro chce říct, že si takovou prezidentku Slovensko ani nezasloužilo. Byl to jedinečný úkaz na tamní scéně a není divu, že Marek Šulík chtěl být s časosběrnou kamerou u toho. Tak trochu se ale zároveň pustil na tenký led. Prožil se Zuzanou Čaputovou unikátní turbulentní dny, hlubší osobní příběh ale v jeho filmu chybí.
Utajený film
O tom, že režisér točí portrét Zuzany Čaputové, mnoho lidí nevědělo (mimochodem, kromě Roberta Kirchhoffa je pod ním jako dramaturg podepsán i český dokumentarista Tomáš Bojar). Panovaly obavy z úniku informací a ohrožení projektu. Šulík zvolil metodu observace, jež umožňuje určitý odstup, snaží se věci nehodnotit. Svou aktérku sleduje téměř při všech zásadních krocích – od napjaté atmosféry ve volebním štábu a radosti i obav po úspěšném zvolení přes první kroky v úřadu, covidovou krizi i pád vlády až po cestu vlakem na válečnou Ukrajinu a střelbu na Roberta Fica.
Zaznamenává její veřejná vystoupení, setkání s významnými evropskými politiky i obyčejnými lidmi, debaty s poradci z prezidentské kanceláře, sledování zpráv, pečlivou přípravu proslovů, hektické svačiny mezi povinnostmi, pochyby i upřímný zájem o veřejné dění. Ale také stoupající zklamání, únavu, nechuť v politice pokračovat, strach o rodinu.
Z filmu je znát, že hlavní aktérka si vymezila určitý prostor i hranice. K některým jednáním kameru pustila, jiná zůstala za dveřmi. Nejsilnější momenty tak nabízí film tam, kde se odehrály věci nečekané a neobvyklé a kamera měla to štěstí, že byla při tom. Například když Igor Matovič vezme (s prezidentkou původně dohodnutou) demisi zpět a na poslední chvíli doslova vyrve papír prezidentskému úředníkovi z ruky… Následující šok a výměna názorů mezi Čaputovou a jejími poradci působí jak z britské satirické série.
Americká agentka
Záznamy z „velkých“ dějin střídají dějiny malé, privátní, jež se občas nečekaně vzájemně prolnou. Třeba úvodní přiznání Čaputové ohledně nemoci její dcery, jíž byl – krátce po matčině úspěchu ve volbách – diagnostikován nezhoubný nádor na mozku. S režisérem udělala dohodu, že vše uchová v tajnosti až do premiéry i vývoje situace v rodině. „Snad mi to pomohlo mít větší nadhled nad tím, co udělám. Pokud se někdy rozhodneme to odvysílat, tak možná proto, že… povzbudíme lidi, kteří jsou ve špatné životní situaci,“ shrne prezidentka svou kritickou osobní chvíli.
Emotivní je i návštěva papeže Františka I. na Slovensku, během níž postihne Čaputovou rodinná ztráta a jíž Šulík beze slov dokládá, jak těžké je dostát oficialitám, když člověk právě potřebuje plakat. A zároveň projev lidskosti ze strany papeže, jenž se téměř symbolicky ocitl u prezidentky ve chvíli, kdy potřebovala soucit.
Režisérova kamera si všímá zásadních politických momentů a kauz, ale i půvabných detailů, třeba když prezidentka pronáší důležitý projev na televizní kameru naboso, bez úmorných lodiček, z nichž se vyzuje. Nevyhýbá se negativním pouličním náladám ani hejtům a cynickým vzkazům prezidentce, z nichž mrazí – mimo jiné poté, co veřejně odsoudí vraždu dvou zástupců LGBT komunity („Ty kurvo blonďatá“, „Poškodila jsi celou zem, už skonči“, „Zabijeme tě i tvoje děti!“). Přináší názorné útržky z Ficových štvavých reakcí, jimiž nepřátelské nálady rozdmýchává („Zuza je americká agentka!“). Hlučný nápor politických zvratů, intrik a vypětí se střídají s chvílemi ticha a ponoru do sebe, křehká je chvíle, když se z divokých ulic kamera přenese do klidu prezidentčina domu v lese, k praskajícímu krbu a zasmušilým úvahám, co dál.
Osobnějších momentů je ve filmu poskrovnu, škoda, že se Marek Šulík nepokusil proniknout k Čaputové o něco blíž, jako se to povedlo třeba Pavlu Kouteckému ve filmu Občan Havel (2007). Jako svědectví o tom, jak a proč je Slovensko rozpolcené a jakou ránu mu dávají populisté bez politické kultury a morálky, kteří ty slušné jednoduše převálcují, je ovšem zatraceně výmluvný.
Do našich kin přichází skoro jako memento – v předvečer 35. výročí sametové revoluce.
