Letní zahrada – volnost, lehkost, svoboda... FOTO: Sten / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0
FOTO: Sten / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0
Dnes je ten den. Takový den nastane jen několikrát za život. Je krásně, venku i uvnitř. Není ani horko, ani zima. Neprší, nefouká, slunko občas cudně vykoukne zpod mraků, ale nepálí. Monika leží na zahradě v lehátku. Takhle banální věta oznamovací nemůže ani střípkem ozřejmit, co ten výjev znamená. Monika bydlí v domku se zahradou šestnáct let. O něco déle je matkou. Osmnáct let nedělá nic jiného, než že se o někoho stará. O něco stará. Zařizuje, po někom napravuje, supluje cizí lajdáckost. Osmnáct let žije v koloběhu děti – rodina – domácnost – jídlo – prádlo – zahrada – hledání práce – chození do práce – hledání času mezi prací a spaním na všechno ostatní. Odpočinek se zdá být neslušným slovem.
A teď leží na lehátku. Naposledy, když si pořídila zahradní lehátko, luxusní výbavu v solné jeskyni, kde zachraňovala zdraví starších dětí, to byl taky takový den. Před třinácti lety. Ani zima, ani teplo, všechno krásně kvetlo a vonělo a ona si chvilku po obědě lehla na nové zahradní lehátko a za pár vteřin usnula jako v hypnóze. Probuzení bolelo, motala se jí hlava, dokonce chvíli zapochybovala, jestli pozřela jen vitamín, nebo jí někdo omylem zabalil do krabičky rohypnol. Ale ten spánek byl krásný a vzácný, kdo by si dovolil spát na sluníčku, když se stará o dvě věčně nemocné děti.
Až za dva týdny po tehdejším „opilém“ usnutí se ukázalo, že se stará o děti, vozí je k lékaři do krajského města, nakupuje, okopává zahradu, chodí na pohovory a umývá okna s klíšťovou encefalitidou. Nemocí, která ji vykolejí na zcela jinou životní dráhu a nedovolí jí naskočit do plánovaného zaměstnání.
Na luxusní lehátko od té doby moc času nebylo, v nově rozhozeném životě se těžko hledal čas na odpočinek. Před pár roky se z luxusního lehátka stalo lehátko rozbité a ten nejšikovnější řemeslník pod sluncem, kterého si vzala za muže, neviděl důvod opravit je. A teď si koupila nové. Koupila si povolení odpočívat. Úplně to nejlevnější lehátko v obchodě, kam chodila pro chleba, olej a jogurty. V celém nekonečném vesmíru si pořídila království o rozloze 188 x 69 centimetrů, kde měla právo chvilku nic nedělat, nestarat se, jen být.
Monika leží na lehátku. Teď už víte aspoň zlomek z toho, jak neuvěřitelné je tohle sdělení. Je neděle, oběd předchystaný od včerejška, kuře voní v troubě, vývar se táhne, přílohy připravené. Nastavila na troubě časovač na 1:07. Nebaví ji dávat přesnou hodinu, hodinu deset. Je jí líto těch časů mezi. Oč jsou lepší časy s nulou nebo pětkou na konci? Kdo vymyslel, že sedmička nebo trojka jsou podřadné? Jedna hodina a sedm minut. Než vytáhne lehátko a donese si čaj s knihou, zbude jí celá hodina pro sebe. Nic nemusí, o nikoho se nebude starat, nikdo ji nepotřebuje, nikdo po ní nic nebude chtít. Celou hodinu! Kdy naposledy takhle hříšně dlouhý čas něco nicnedělala?
A teď leží na lehátku. Z mobilu hraje oblíbená rozhlasová stanice nedělní koncert, kniha se bez narušování soustředění vnímá mnohem barevněji. Panebože, svět je tak krásný! Ten luxus. Kolik let se jí tohle nestalo? Venku je překrásně, nad hlavou bzučí včely. Třešeň a švestka ji slavnostně zasněžují okvětními lístky, jabloně a hrušně se k rozkvětu právě chystají.
Ve všech stromech zpívají ptáci. Kosa a sýkoru už rozezná dokonale, ostatní pěvce bere jako doprovodný orchestr. Příroda se předbíhá, kytky se stromy, pěvci s hmyzem, vůně se zvuky a obrazy. Celá zahrada se rozhodla, že ji obklopí koncentrovanou nádherou, ani milimetr nedokonalosti. Ponoří se do toho živého obrazu. Lehátko stojí pevně na zemi, ale svět se najednou šťastně pohupuje ve swingovém rytmu, není žádné včera ani zítra, je jen a jen teď. Padesát pět minut.
Lehátko nemá pratelný potah, proto přes něj přehodila napínací prostěradlo. Jediná žlutá, kterou snese. Barva čerstvě vymačkané pomerančové šťávy. Barva srpnového podvečera, žloutku na hniličko, tepla a radosti. Barva, kterou milují všechny berušky, ploštice, mravenci i mušky. Za pár minut je prostěradlo entomologickým atlasem. Lezou jí po nártu i v podkolenní jamce, šimrají mezi prsty a štípou do lýtka. Monika si představuje, co si asi vykládají ploštice s beruškami: Poslechnou, paní Růmělice, co má být tohle za svačinu, barva jako pampeliška, ale nechutná to vůbec nijak, a navíc tu leží nějaké obrovské pohoří, co se občas podrbe. Představě hmyzího dialogu se začne smát nahlas. Pohoří se otřásá smíchy na žlutém prostěradle. Čtyřicet devět minut.
Z rádia zní Mozartův klavírní koncert. Přesně ten, který před dvěma týdny slyšela v Rudolfinu. To byl bod číslo jedna, když začala v sousedství válka a agresor strašil jaderným arzenálem. Splnit si věci, na které nikdy nebyl čas. Kdo ví, co se stane. Kolik ještě máme času. V jaderném strachu vyrůstala celé dětství. Každé ráno vyděšená, jestli bude ještě večer usínat. Už nikdy to nechtěla zažít. Čtyřicet dvě minuty.
Když začala válka, dodala si kuráž, poprosila známého o lístky a za pár týdnů se svým o třicet let mladším klonem kráčela po rudém koberci. Věděla, že to bude zážitek, a nepletla se. Pará-pará. I dceři se koncert líbil víc, než čekala. Papapap pá-ram. Z balkonu měly houslisty jako na dlani a z klavírního sólisty viděly jen výřez mezi klaviaturou a zdvihnutým křídlem. I tak je naprosto sestřelil přívalem energie. Pararara pam pam-a pá-ra. Teď leží na zahradě přepadená broučky a mravenci a Mozart jí znovu dobíjí baterky. Třicet nevímkolik minut.
Lehátko se mění na loď, zahrada na řeku Nil, Monika si plní další sen, je v Egyptě. Zbytek bdícího mozku namítá cosi o pouhém spánku, ale nevadí, plavba pokračuje. Ibisi, rákosy, košík s Mojžíšem, faraonova žena. Biblický příběh i krokodýli. Poirot a egyptský kamarád ze studií. Krásný sen, nebudit, prosím. Dvacet šest minut. Ještě skoro polovina času a zážitků víc než za posledních šest let. Jako by se jí chtěla plnit přání. Poslední přání? Aha!
Aha! Dnes je ten den! Myslí na to odmala. Každý se bojí smrti. Od první třídy, každé ráno. Co když umřu zrovna dneska? Vždyť jsem ještě nestihla… Ale dneska by to šlo. Je krásně. Je jí krásně. Nechce umřít nemocná a bezmocná. I křesťané prosí o milost hodiny šťastné smrti. Chce umřít šťastná. Dnes je ten den. Dnes je ten den akorát tak umřít.
Nerouhá se. Nechce se zabít. Jak to udělat, aby umřela takhle šťastná? Co třeba přestat dýchat? To nefunguje, i při astmatických záchvatech, kdy ji nejbližší člověk nechával ležet bezmocnou na studené podlaze, se vždycky nakonec nadechla. Tělo si to zařídilo. Nemůže si vzít život, odjakživa ho chrání. Světu dala tři životy nové, nemůže skončit život sama. A přitom dneska by to bylo tak hezké umřít.
Poslední, co by cítila, by byly kvetoucí stromy a pampelišky. Pohlazení jarního slunce. Radostný Mozart s ptačím orchestrem. Šimrání berušek a vůně dopékaného kuřete. Elegantní listy knihy a autorova poezie míchaná s neřestí. Smířená s věcmi, které už nezmění. Nadšená z lidí, které potkala v minulých dnech. Klidná, protože ji už nikdo nezbytně nepotřebuje. Poslední tóny koncertu, potlesk a střih. The End. Panebože, to by byl konec.
Vznáší se nad svým tělem na lehátku, nad stromy, nad domy. U sousedů mají nový altán a tamhle na poli už se všechno zelená. Volno, svoboda, lehkost. Může letět, kam jen chce, už není. Píp – píp –píp – píp! Ostrý rytmický zvuk propíchl novou svobodu jako jehla pouťový balonek. Dopad zpátky do lehátka, pantofle, úprk do kuchyně. Umlčet časovač, hodina nula sedm právě skončila.
Oběd, uklidit nádobí, pověsit prádlo, procházka a návštěva maminky, cestou domů nakoupit, děti potřebují jídlo na ráno. Zkontrolovat úkoly, oblečení na zítra. Sto šedesát osm hodin s Norou a dobrou.
Pondělí ráno. Leje, fouká, nevlídno. Opuchlé oči a zplihlé vlasy. Nachystat snídani, najít bundu s kapucí, běžet v lijáku s nejmladším do školy, boty promočené, zmrzlou rukou vypisovat formulář zoufalství na úřadu. Jestli mě dneska srazí auto, to mě dost na****š, osude.
