Mnozí si dnes myslí, že spor levicového a pravicového světonázoru je už překonaný a že to, co schází v politice, je morálka. Ale je to naopak.

Přiznejme, že skutečnost politického pravo-levého sporu zaznamenala jisté trhliny. Dlouhodobě jsou mi však podezřelí ti, kteří urputně tvrdí, že tento spor patří pouze minulosti. Jsou snad přesvědčeni, že již došlo ke světové harmonii a o ničem není třeba vést spory? Že lidé přestali mít rozdílné názory na svobodu, bezpečnost, válku, daně, chudobu nebo školství? Pak mám vážný důvod pochybovat o jejich úsudku. Právě v těchto oblastech se totiž mezi občany (a proto i mezi politiky) dodnes projevuje spor mezi individuálním a kolektivním principem. Mám ovšem jedno podezření: Zdá se mi, že hlasatelé konce politiky si ve skutečnosti jen přejí, aby to tak bylo. Důvodem může být jejich obava, aby se neumazali tak špinavou záležitostí, jako je tradiční politika.

Zkusme tedy přijmout jako východisko fakt, že tento spor ještě existuje. V čem je dnes tedy rozdíl mezi pravicí a levicí nejviditelnější? Dovolím si vyslovit banální tezi, že právě v obsahu a rozsahu politiky: Pravici zajímá politika jako přesně vymezená oblast lidské činnosti, která je odlišná od oblasti společenské morálky. (Dále by ji měly zajímat i osobní ctnosti, ale to nyní nechme stranou.) Pro pravicového politika, pokud chce dostát této zásadě, je politika prostorem, v němž má stát i společenské instituce přesně definované funkce a jedině v těchto mantinelech má smysl se pohybovat zodpovědně a (v kritických případech i) ctnostně.

Široká definice chudoby

Levicového politika oproti tomu zajímá oblast společenského pokroku a spravedlnosti, které se dosahuje důrazem na společenskou změnu. Levici zajímají primárně chudí lidé, což by se mohlo zdát v pořádku. Ale není. Proč? V našich zeměpisných souřadnicích se totiž chudí lidé sice vyskytují, ale není jich tolik. Proto bylo třeba definici chudoby rozšířit. Chudý už není jenom ten, kdo zápasí o holé živobytí, jak tomu bylo v Evropě ještě před sto padesáti lety. Výraz chudý dnes přešel k pojmenování jakékoli společenské menšiny (ženy, homosexuálové, náboženské subkultury, etnické skupiny), která se určuje pomocí kategorie oběti. V rámci sociálního inženýrství je možné donekonečna vymýšlet další menšiny a vyrábět tak nové chudé, jimž je třeba pomáhat.

Pokud vím, nejpřesněji to vyjádřil Kenneth Minogue, který před lety napsal: „Francouzská vláda zahajuje kampaň, která říká Francouzům, že musejí být zdvořilejší k cizincům. Americká vláda má hlavního lékaře, který říká Američanům, co mají jíst a pít. Ve všech zemích vlády předepisují vzdělávací politiku na základě toho, že se rodiče nevyznají v tom, co je pro jejich děti nejlepší. Legislativa v mnoha zemích se týká i takových věcí, jako jsou vtipy, které lidé smějí a nesmějí říkat. Německá vláda má zákony pro přinucení Němců, aby věřili v holocaust, britská vláda poskytuje užitečné vedení v oblasti bezpečného sexu.“ Už je zřejmý rozdíl? Pravici by nenapadlo nebo by napadnout nemělo, aby stát ovlivňoval každý detail lidského života. Levice to má v programu.

Kdo je tady démon?

Moralistická levicová agenda nakazila politiku takovým způsobem, že se dnešní situace rovná celkové otravě. Není proto divu, že této tendenci občas podlehne i některý pravicový politik. Trend je tak silný, že kdo proti němu vystoupí, riskuje veřejnou popravu. Nepochybně to je tendence velmi nebezpečná, protože zaprvé vytváří nové a nové skupiny závislé na spravedlnosti určované moralistní doktrínou a zadruhé dělá z lidí hlupáky. Je-li tu stát proto, aby nám vysvětloval, že se například nemáme přejídat? Na co máme rodiče, učitele a kamarády?

Lidé jsou přesvědčeni, že politika je demoralizovaná. Opak je pravdou. Politika je přemoralizovaná. Vlády opouštějí úkoly, které jsou jejich doménou, a naopak si přivlastňují cíle, které jim nepřísluší. Pokud se stát příliš stará o to, aby občané nekouřili, nebude se adekvátním způsobem starat o obranu vlastních hranic v případě napadení. Není sebemenší pochybnost, že je to jeden z výsledků levicové politiky. Možná ten vůbec nejničivější.

Nejsem jednoznačným příznivcem současné polské nebo maďarské vlády. Zdá se mi ovšem příznačné, že se spustí obrovský evropský bengál pokaždé, když se vlády těchto evropských států pokoušejí restaurovat něco z původních úkolů příslušejících státu a naopak rezignují na šíření moralizujícího typu politiky. To ve mně budí jisté podezření, že představitelé Polska a Maďarska nebudou takoví démoni, jak se nám kdekdo snaží namluvit.