Josef Koudelka FOTO: Torst / se souhlasem
FOTO: Torst / se souhlasem
Během srpnové invaze 1968 se ověsil fotoaparáty a neohroženě vyrazil do ulic. Proplétal se mezi tanky, chodil až k okupantům a několikrát před nimi musel dokonce utíkat, aby zachránil naexponované negativy. Tehdy ještě Josef Koudelka nemohl netušit, jak moc mu ty snímky změní život. Ve výborné biografii Next, kterou o něm napsala Melissa Harrisová, je to vylíčeno strhujícím způsobem.
Těžko říct, kam by se kariéra nejslavnějšího současného českého fotografa ubírala, kdyby se jeho fotky ze srpnových událostí nepodařilo přes Annu Fárovou dostat do prestižní agentury Magnum Photos. Ta unikátní fotografické svědectví rozšířila do mnoha světových novin a časopisů, přičemž autor byl uveden pod krycím názvem Prague Photographer, aby neměl ve své vlasti problémy.
Ačkoliv od roku 1970 pobýval v emigraci, přihlásil se Josef Koudelka k autorství snímků z invaze až po smrti svého otce na začátku osmdesátých let. Matka mu prý tehdy řekla, ať to klidně udělá, že jí už komunisti stejně nemají jak ublížit.
Z Valchova až do Paříže
Harrisová vypráví o Koudelkově životě víceméně chronologicky s občasnými odskoky do minulosti nebo budoucnosti. Od dětství v moravské vesničce Valchov, přes studium Průmyslové školy letecké v Praze, první fotografické pokusy, pozoruhodně experimentální snímky divadelních představení pro časopis Divadlo a pro Krejčovo Divadlo za branou až po dva vrcholné počiny fotografova českého období. Na slavném cyklu Cikáni pracoval Koudelka od roku 1961 a navázal na něj i po odchodu z Československa.
Naproti tomu Invaze vznikla neplánovaně během několika hektických dnů, které nakonec vyhnaly Josefa Koudelku a spoustu dalších talentovaných a svobodomyslných lidí do emigrace. V exilu v Londýně a později v Paříži se pak z Koudelky díky štěstí, neuvěřitelné houževnatosti, až maniakální oddanosti práci i nezištné podpoře lidí z agentury Magnum Photos a dalších přátel stává mezi fotografy a fanoušky fotografie skoro mýtická postava.
Jak se chudý fotograf proslavil a vůbec ho to nezměnilo
Příběh o tom, jak se Josef Koudelka vypracoval v jednu z nejvýraznějších osobností světové fotografie konce dvacátého století, připomíná nejvíc ze všeho pohádku o chudém chlapci z venkova, který díky dobrému srdci a pomoci hodných lidí ke štěstí přišel. Většinu času tráví Koudelka na cestách jen s batohem, spacákem a fotoaparáty.
Často přespává venku nebo u lidí, které během svých fotografických poutí potká, stravuje se co nejskromněji a oblečení nosí, dokud se na něm nezačne rozpadat. Na zimu se vrací do města, kde přebývá buď v kanceláři agentury Magnum nebo u přátel, mezi nimiž nechybí slavný kolega z Magnumu Henri Cartier-Bresson, nakladatel Robert Delpire nebo třeba irský cikánský baron John Keenan, který o Josefovi říkal, že je větší cikán než on sám.
V laboratoři Picto ho nechají zadarmo vyvolávat fotografie a dokonce mu přidělí nejlepšího laboranta Voju Mitroviće, velice často mu někdo dá zadarmo i filmy. I v době, kdy už má výstavy po celém světě, vycházejí mu fotografické knihy a v branži je jeho jméno pojmem, žije Koudelka dál velice střídmým až asketickým životem. Svou první komerční zakázku, focení pro film Taylora Hackforda Bílé noci, přijme až v polovině osmdesátých let, kdy spolu s Jill Hartleyovou očekávají narození dcery Luciny.
Světec, se kterým se nedá vydržet
Z kniha Melissy Harrisové vychází Josef Koudelka jako člověk, pro něhož bylo fotografování nade vše ostatní, skoro jako jakýsi světec fotografie. Biografie Next ho vykresluje jako tvůrce posedlého dokonalostí, který se neváhá několikrát vracet na stejná místa a ke stejným tématům, ze stovky snímků jich devětadevadesát nemilosrdně vyřadí a je schopen několik let přeskládávat své fotografie v knize, než povolí její vydání.
Zároveň se ale autorka nevyhýbá ani stinným stránkám jeho sebestředné (nebo snad fotostředné) povahy, o nichž by mohli vyprávět, a občas na stránkách knihy také vyprávějí, jeho partnerky, děti, nakladatelé i třeba lidé jako Markéta Luskačová, kteří na začátku sedmdesátých let v socialistickém Československu riskovali krk, aby dostali ze země Josefovy negativy.
Právě díky této další optice nebo novému úhlu pohledu vyznívá Next jako nesmírně živý, čtivý a komplexní portrét fascinujícího tvůrce a vskutku originální, samorostlé osobnosti světového významu. Četbu knihy doporučujeme prokládat listováním ve vybraných publikacích Koudelkových fotografií, jejichž seznam najdete na konci knihy. Teprve potom to bude dokonalý zážitek.
