Být mostem mezi Západem a Východem, provádět politiku všech azimutů, být zadobře se všemi… Je jedno, jak se podobné snahy pojmenovávají. Jsou nejen iluzorní, ve finále dokonce mohou torpédovat geopolitické ukotvení České republiky. Nejnovějším příkladem je nápad uspořádat summit Biden–Putin v Praze.

Spřadatelé snů o pražské schůzce Joea Bidena a Vladimira Putina chtěli navázat na vrcholný americko-ruský summit, který se v Praze konal v roce 2010. Ve skutečnosti by ale navázali jen na pachuť, která po mediálně vděčném setkání tehdejšího šéfa Bílého domu Baracka Obamy s jeho tehdejším ruským protějškem Dmitrijem Medveděvem zůstala. Velkolepý usmiřovací efekt korunovaný slavnostním podpisem odzbrojovací smlouvy se totiž postupně vytratil.

Jedním z hlavních propagátorů schůzky amerického a ruského prezidenta na české půdě byl vicepremiér, ministr vnitra a šéf ČSSD Jan Hamáček. Ponechme teď stranou trošku divokou mediální konstrukci, že konání akce mělo být jednou z odměn za mlčení o ruské účasti na explozích ve Vrběticích. U současné garnitury si lze představit ledacos, ale toto je, doufejme, mimo realitu.

Zaměřme se na to, jakým způsobem se o tomto vrcholném summitu uvažovalo. Viz citaci z tweetu Jana Hamáčka: „Zareagoval jsem na oznámení amerického prezidenta Bidena, který vyzval ke schůzce s ruským prezidentem Putinem na území třetího státu.“ Neboli na neutrální půdě. Česká republika přece žádnou neutrální půdou není! Nemá usilovat o to, aby se stala jakýmsi zprostředkovatelem setkání Východu se Západem. My nejsme nikde mezi, tedy alespoň doufejme. Jsme ukotveni v euroatlantickém prostoru, který můžeme zjednodušeně nazývat Západem.

Rusko-americký summit se nakonec v Praze nejspíš konat nebude – zvažují se Helsinky, Ženeva a hostitelskou nabídku učinil i rakouský kancléř Sebastian Kurz. Tedy přinejmenším nečlenské státy NATO, kde má konání podobné vrcholné akce větší logiku.

U nás by podobná akce měla smysl dejme tomu po skončení studené války. Anebo kdybychom potřebovali dát světu vědět o své existenci a vydobýt si alespoň na chvíli místo na geopolitickém slunci. Podobně jako tak učinili Slováci, když v únoru 2005 uspořádali v Bratislavě summit George W. Bushe s Vladimirem Putinem. Bylo to ale jen necelý rok od jejich vstupu do NATO, takže slovenské ukotvení v atlantické alianci nebylo ještě tak pevné, a hlavně se to dalo brát jako vstřícný krok vůči Moskvě, která každé rozšíření NATO směrem na východ vnímala mimořádně citlivě.

Věčné sny o mostech a azimutech

V „summitových“ nápadech se mísí dva scestné faktory české zahraniční politiky, jež se týkají geopolitického tápání naší země a významu, který republika našich parametrů ve světě zaujímá. Za prvé je to zmíněná představa nějakého mostu mezi staronovými nepřáteli bipolárního světa, jakéhosi neutrálního území. Což je naivní, a může to pro nás být dokonce i nebezpečné – na Východě to může vyvolat naději, že pořád nevíme, kam vlastně patříme.

Ruku v ruce s tím jde i věčná iluze, že dokážeme hrát roli zprostředkovatele v lokálních konfliktech a dlouhodobých nevraživostech s globálním přesahem. Ať už jde o urovnávání blízkovýchodního konfliktu, anebo snad dokonce dojednávání míru na Korejském poloostrově. I když tady nám žádné bezpečnostní riziko nehrozí, možná tak blamáž. Není nic proti ničemu snažit se tlumit globální napětí, musíme si ale být vědomi své síly a pozice. Stejně tak je v pořádku snažit se pěstovat přátelské vztahy s co nejvíce zeměmi, tedy pokud jejich režimy nevybočují z našich hodnotových standardů. Musíme ale zároveň vědět, kde chceme mít své geopolitické místo.

Politika všech azimutů, jak to s odkazem na Charlese de Gaullea prosazoval prezident Miloš Zeman, vypadá na první pohled hezky. Ale stačí se podívat na jeho azimuty. Budování dobrých vztahů s Ruskem a Čínou by samo o sobě nebylo ničím špatným (když odmyslíme kauzu Vrbětice). Však totéž sledujeme i u řady západních států. Problém je, že ruské a čínské azimuty Miloše Zemana bohužel nevyvažují, respektive nepřevažují ty západní. To při pohledu na obě funkční období prezidenta zůstává jedním z jeho velkých deficitů. Neboli, problémem není jen to, co v zahraničněpolitické oblasti dělal, ale především to, co nedělal. A lepší to už asi nebude.

Pokud tedy má prezidentovo působení nějak korigovat vláda, udělala by lépe, kdyby nápady na podobné geopolitické eskapády, jako jsou vrcholné rusko-americké summity, zapudila. Už jen z toho prostého důvodu, že někam patříme, a nejsme tedy žádná „třetí země“.