Italská premiérka Giorgia Meloniová slaví se svou stranou Bratři Itálie vítězství v evropských volbách FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / NATO pracuje na dokumentu, jenž byl po masivním dohadování nazván „Operační plán rozšíření podpory Ukrajiny“. Někoho možná překvapí, že hlavní překážku schválení dokumentu nepředstavuje ani Orbánovo Maďarsko, ani Ficovo Slovensko. Do koncepce, která by měla poskytnout hrdinně bojující Ukrajině jistotu dlouhodobé podpory a tuto podporu imunizovat před Trumpem, totiž „hází vidle“ Itálie vedená ultrapravicovou premiérkou Giorgiou Meloniovou.
Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg se nejprve pokusil zajistit pro Kyjev balík společné pomoci aliance v minimálním objemu 100 miliard eur na pět let. Iniciativu nicméně zabrzdily Budapešť a Ankara.
Nový plán je ještě ambicióznější a navrhuje minimální podporu ve výši 40 miliard eur ročně. Přitom ze seznamu potenciálních donorů bylo předem vyškrtnuto Maďarsko, které se na oplátku zavázalo, že nebude iniciativu blokovat. Slovenská diplomacie přes „odvážná“ prohlášení Ficovy vlády směrem k voličům doma také nehodlá torpédovat pomoc Ukrajině – přinejmenším prozatím.
Nový plán nicméně narazil na jinou překážku. Záměr generálního tajemníka NATO pevně spojit objem pomoci pro Kyjev s výší hrubého domácího produktu (HDP) jednotlivých členských zemí se nelibě dotkl Říma. Ten vyjádřil rozhodnou „nepřipravenost“ výrazně navyšovat vojenskou pomoc pro Ukrajinu.
Připomeňme, že součástí vládní koalice vedené postfašistickou stranou Bratři Itálie premiérky Giorgie Meloniové je i další ultrapravicová strana, Liga Mattea Salviniho, jež dlouho odmítala jsankce proti Rusku. Navenek sice italský kabinet „rozhodně“ podporuje ukrajinské obránce, činí tak ale ponejvíce pouhými slovy. V poměru k výkonu jedné z největších evropských ekonomik zůstává rozsah přímé italské vojenské pomoci pozoruhodně miniaturní. Ve finančním vyjádření doposud obnáší „rozhodné“ pomáhání Ukrajině ze strany Říma přesně 0,09 % HDP, což znamená například necelou pětinu české nebo čtvrtinu německé pomoci.
Politika národního sobectví nedokáže zajistit bezpečnost
Sama „národně konzervativní“ Meloniová odmítá postoj většiny členských zemí NATO, které pod dojmem civilních tragédií v Charkovské oblasti povolují Kyjevu nasazení dodaných zbraní proti ruskému území. A ovšemže se italská premiérka staví proti jakékoliv formě přímé intervence NATO do konfliktu.
U ultrapravicových evropských stran se obecně není čemu divit. I pokud neudržují přímé vazby s Kremlem, a dokonce i když s ním radostně nesdílejí agendu „obrany tradičních hodnot“, prosazují krajně pravicoví politici radikální revizi liberálního intervencionismu ve jménu národního sobectví.
Jinak řečeno, dělají v zásadě totéž co Babišovo ANO, které vykřikuje, že prý pomoc ukrajinským obráncům údajně obírá o peníze „našelidi“. A v optice národovecké krátkozrakosti se věc jeví tak, že kyselé okurky pro důchodce dnes jsou důležitější než bezpečnost Evropy za pět či deset let.
Takové úvahy jsou nepochybně scestné. Pokud by Moskva ovládla Ukrajinu, získala by rozsáhlé zdroje pro svůj „supervelmocenský“ expanzionistický program. A „mazaná“ Evropa, která šetřila na vojenské pomoci pro Kyjev, by pak musela vydávat na vlastní obranu prostředky o řád nebo dva vyšší než jsou ty, které by nyní bohatě postačily.
Fakt, že je nějaká představa věcně zcela nesmyslná, ale bohužel neznamená, že politicky nefunguje. Žijeme přece v době smrti expertízy.
Důchodce, který „zná“ Rusko z klasické literatury čtené na základní škole, jiný „informovaný“ řetězovými e-maily, o něco mladší příznivce „mírové“ politické sekty soustředěné kolem Facebooku nebo prvovolič „studující“ dění ve světě z čínského TikToku si nárokují větší právo na silný názor ohledně záměrů kremelské věrchušky než lidé, kteří se Rusku trpělivě věnují celé dekády.
Návrhy, abychom se s Putinem „dohodli“ a nepodporovali „fanatické“ Ukrajince, když přece můžeme dovést z Ruska levnou ropu a plyn, tedy rezonují v širokých voličských skupinách v Evropě bez ohledu na nedávné bolestné zkušenosti, které vše zmíněné spolehlivě vyvracejí.
Od doby, co se národní sobectví stalo v určitých kruzích symbolem údajně obdivuhodné politické mazanosti, máme v Evropě vážný problém.
Kromě toho, že do sebe zahleděné národovectví znemožňuje nezbytnou mobilizaci na obranu Evropy, současně také rozkládá zevnitř západní politické a bezpečnostní instituce, bez nichž demokratické společnosti starého kontinentu nemohou dlouhodobě přežít.
Protesty pro protesty nás dovedou do pekel
V nedávných eurovolbách zaznamenal v Česku mimořádný úspěch podezřele financovaný ultrapravicový spolek Filipa Turka. Volili jej ve velkém počtu méně vzdělaní mladí muži z menších sídel. Zjevně jim vyhovuje představa, že se český kapitalismus zakonzervuje kdesi v retroutopii „šťastných devadesátek“ a přitom se mimoděk vrátí i k neutrálním vztahům k imperiálnímu Kremlu.
Nejedná se ovšem o nějakou českou zvláštnost. Evropská mládež, u níž se dlouho předpokládalo, že je dominantně politicky orientována doleva, projevuje výrazný příklon ke krajní pravici prakticky všude. Snad jedinou výjimku ze zmíněného trendu v těchto volbách představovaly skandinávské země.
Albena Azmanova v levicovém Guardianu předložila tezi, podle níž krajní pravice prý mládež „svedla“. Přitom přiznání volebního práva již od 16 let, v němž někteří viděli div ne záchranu před „mainstreamovou stagnací“, krizi ve skutečnosti ještě prohloubilo. Podle Azmanové ale identitární panika a další pohonné látky raketového startu ultrapravice přestanou působit, jestliže levice nabídne mladým ty „správné“ odpovědi.
Obávám se ovšem, že se profesorka Azmanova krutě mýlí. Pokud se mladí ke správným odpovědím nepropracují sami, žádná mýtická levice v roli boha ze stroje stávající politickou dynamiku zázračně nezmění.
Vzestup krajní pravice v Evropě bude – jednoznačně v zájmu Kremlu – postupně odvádět mladé voliče od kvalifikovaného zájmu o zahraniční a bezpečnostní politiku k „mazanému“ národnímu sobectví. A v jeho chladivém stínu naroste hrozba ruské nadvlády nad Evropou do rozměrů, jaké jsme neviděli přinejmenším od roku 1950.
