Britská premiérka Theresa Mayová FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Komentáře a názory
15. 1. 2019
Většina z těch, kteří si v referendu z roku 2016 přáli odchod Británie z Evropské unie, považovala za klíčové dvě otázky, imigraci a suverenitu. Právě v těchto dvou oblastech je ale dohoda, kterou vyjednávači EU a tým premiérky Mayové vypracovali, pro zastánce vystoupení krajně nedostačující. Nelze se jim divit, ale zároveň se nelze pokrytecky tvářit, že Unie mohla Spojenému království nabídnout víc. Zvlášť, pokud uvážíme, že přijímání občanů zemí EU se má řídit stejnými pravidly, jako migrace lidí z jiných zemí, což je významný ústupek ze strany Michela Barniera a jeho lidí. Tím hlavním problémem, který dohodu znemožňuje, je hranice mezi Irskou republikou a Severním Irskem.
Evropské společenství se opravdu nesnaží Brity trestat a odchod jim znemožnit, jak se myslně domnívají někteří komentátoři. Těžko může v této situaci jednat a postupovat jinak. EU, navzdory tomu, co se občas píše, není diktaturou nutící jednotlivé státy skákat tak, jak se v Bruselu píská. Naopak se na vyjednávání Brexitu jasně ukazuje, že je výhodným prostředkem k prosazení jejich zájmů. Irsko nemůže a nechce přistoupit na vznik tzv. tvrdé hranice mezi svým územím a svým severním sousedem. Unijní vyjednávači toto stanovisko respektují a je nepochybné, že i kdyby se rozhodli irskou otázku obětovat, jak by si někteří fanoušci Brexitu zřejmě přáli, Irsko by takovou dohodu nikdy neschválilo.
Potíž je v tom, že v současnosti není možné zachovat propustnou hranici bez toho, aby byly obě části rozděleného Irska součástí jedné celní unie. Mohou tedy být součástí celní unie EU, ale to logicky odmítá Severní Irsko, které se bojí zpřetrhání vazeb na zbytek Británie, které si přeje zachovat. Nebo mohou být součástí tzv. Common Travel Area. To zase, a opět naprosto logicky, odmítá Irská republika, pro níž by to naopak znamenalo, že jej od ostatních států EU bude dělit pevná hranice a cla. Tento gordický uzel půjde jen těžko rozetnout a je krajně nepravděpodobné, že by jedna ze stran ustoupila. Zároveň si ani jedna strana návrat celních kontrol na irskou hranici nepřeje.
Těžko obviňovat kteroukoliv ze stran z neústupnosti, protože požadavky obou se naprosto legitimní. Je nicméně nesporným faktem, že s požadavkem změnit současný fungující stav přišlo Spojené království a nikoliv Evropská unie. Je tedy především na nich, aby přišli s funkčním a přijatelným řešením. To, že v kampani slibovali voličům nesplnitelné, není problém vyjednávačů EU. Současná dohoda o Brexitu, o níž se má dnes hlasovat, problém neřeší, ale jen odsouvá. Obsahuje klauzuli nazvanou „irská pojistka“ a právě ta je jedním z největších trnů v oku zastánců odchodu.
Stojí v ní totiž, že pokud se nepodaří definitivní řešení dojednat do konce 2020 a nedojde k prodloužení přechodného období, automaticky dojde k automaticky k tomu, že Velká Británie zůstane v celní unii a tento stav nebude mít možnost jednostranně vypovědět. Přechodné období lze prodloužit nejdéle o dva roky. Stesky nad tím, že tak Británie zůstane de facto součástí EU jsou oprávněné, ale zastánci vystoupení pláčou na špatném hrobě. Tohle není truc evropských vyjednávačů, ale nezbytnost. EU navíc podle korespondence zveřejněné dnes premiérkou Mayovou souhlasí s tím, aby řešení bylo technologické a nikoliv právní. V praxi tak nezavrhuje možnost toho, aby zde de iure hranice mezi dvěma celními spolky vznikla, pokud se najde technologie schopná zabezpečit plynulý přechod zboží a osob.
Vše výše uvedené vyvrací interpretaci, že se Evropa Británii mstí a dětinsky trucuje. Otevřená hranice v Irsku je součástí Velkopáteční mírové dohody, která ukončila vleklý a krvavý konflikt na tomto ostrově. Byla uzavřena před pouhými jedenadvaceti lety, takže si mnozí občané jak Irské republiky tak Severního Irska dobře pamatují doby, kdy zde vybuchovaly bomby a zněla střelba. EU, hájící v této otázce zájmy jednoho ze svých členů, nemůže dovolit, aby došlo k ohrožení stále poměrně křehkého míru. Pro zastánce Brexitu je to sice drsné probuzení do reality, ale ona realita není výtvorem té zlovolné EU a ten drsný budíček si nastavili v roce 2016 sami.
