Vladimir Putin FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
Co riskovalo ukrajinské hlavní město na začátku války a díky čemu se dokázalo ubránit a proměnit konflikt, který měl být podle ruských generálů záležitostí jen několika dnů, na vleklou a vysilující válku, jež diskvalifikovala ruského agresora ze společenství civilizovaných států? Nad tím se v obsáhlé analýze zamyslel deník The Washington Post.
Cíl ruské armády „dobýt Kyjev do tří dnů“ se šest měsíců po rozpoutání krvavé invaze stal předmětem četných vtipů. Ovšem 24. února nebyl výsledek bitvy o Kyjev předem znám. Podle The Washington Post byla ukrajinská metropole zachráněna za cenu neuvěřitelného úsilí, odvahy, předvídavosti a vynalézavosti jejích obránců.
Autoři analýzy se pokusili sestavit podrobnou rekonstrukci sledu událostí s cílem ukázat, jak se vlastně podařilo zastavit útoky ruské armády. Hovořili kvůli tomu s více než 100 lidmi z řad ukrajinských politiků, úředníků i vojáků různých hodností a zařazení.
Pokud by Rusové dokázali převzít moc na Ukrajině, nebo alespoň donutit vládu v panice uprchnout, obrana země by se mohla rychle zhroutit a pak by Moskva postavila loutkovou vládu. S takovým plánem ostatně Putin i jeho generalita počítali.
Jenže to, co se v následujících 36 dnech odehrálo v Kyjevě a jeho okolí, bylo důkazem největší zahraničněpolitické chyby za celou dobu vlády ruského prezidenta. Jeho agresivní útok na ukrajinské hlavní město okamžitě přetvořil evropskou bezpečnostní architekturu proti Moskvě a izoloval Ruskou federaci do takové míry, jakou neviděli od studené války. A i díky tomu skončila ruská ofenziva proti Kyjevu ponižujícím ústupem. Navíc se díky tomu v plné nahotě ukázaly hluboké systémové problémy ruské armády, která se do té doby sama prohlašovala za jednu z nejlepších armád světa.
Ukrajinským silám chyběly zbraně, munice a komunikace. Disponovaly však silnou vůlí bojovat, která se vztahovala nejen na ukrajinské vojáky, ale i na obyčejné civilisty, a hlavně na prezidenta.
Obránci Kyjeva také využili terén kolem hlavního města – husté lesy, úzké cesty, klikatící se řeky – což hrálo do karet partyzánské taktice. Navíc v únoru již přišla obleva, která proměnila půdu v bahno, v němž ruská vozidla často uvázla. Zejména řeka Irpiň, která tvořila obrannou linii na západním okraji Kyjeva, pomohla ochránit hlavní město, když ukrajinské síly vyhodily do povětří přehrady a zaplavily okolní břehy.
Těm, kteří bojovali za záchranu Kyjeva, také velmi pomohly klíčové chybné výpočty Kremlu, kde uvedli do pohybu plán invaze do Kyjeva založený na falešných předpokladech o odvaze ukrajinské armády, odolnosti Zelenského moci a odhodlání lidí vzdorovat. Nakonec Rusové neobsadili ani kousek Kyjeva, jen několik týdnů zůstali na jeho periférii, než se s hanbou stáhli.
Když se v Kyjevě 24. února ráno rozednilo, prezident Zelenskyj zahájil sérii telefonických hovorů se světovými lídry. Hovořil s americkým prezidentem Bidenem, britským premiérem Borisem Johnsonem a dalšími vůdci, aby je požádal o pomoc. A byla mu přislíbena a následně i poskytnuta.
Představa, že by Putinovým hlavním počátečním cílem mohl být Kyjev – jehož ulice by sužovaly v bojích i tu nejzkušenější armádu – se zdála většině ukrajinských elit, dokonce i v armádě, nepravděpodobná.
„Nedokázal jsem si ani představit, že by ruské vedení rozpoutalo tak drzou rozsáhlou agresi,“ řekl pro The Washington Post generálplukovník Alexander Syrskij, který dříve bojoval proti Rusku a jeho separatistickým zástupcům na východní Ukrajině a byl jmenován velitelem obrany Kyjeva těsně před invazí. „Myslel jsem si, že pokud by aktivní nepřátelství skutečně začalo, pak by s největší pravděpodobností začalo na východě, kolem nebo uvnitř Doněcké a Luhanské oblasti,“ dodal Syrskij.
Vzhledem k Putinovým silám podél ukrajinských hranic před invazí usoudil velitel obrany Kyjeva, že pokud Rusové na hlavní město zaútočí, jejich kolony budou postupovat po dvou nebo třech hlavních dálnicích, aby rychle dojely do vládní čtvrti a obsadily ji. K obraně města Syrskij zorganizoval dva kruhy vojsk: jeden na vnějším předměstí a druhý uvnitř města. Vnější okruh byl co nejdále od okruhu vnitřního, aby ochránil centrální část města před ostřelováním a nedovolil Rusům bojovat na předměstí Kyjeva. Syrskij rozdělil město a přilehlé oblasti do sektorů a do vedení každé oblasti jmenoval generály z vojenských výcvikových středisek, čímž vytvořil jasný řetězec velení, kterému budou podřízeny všechny ukrajinské vojenské jednotky a bezpečnostní služby. Na rozdíl od ruské armády bylo taktická rozhodnutí dovoleno činit důstojníkům na místě okamžitě, bez nutnosti konzultovat svá rozhodnutí s hlavním velitelstvím.
Velitel také nařídil stažení leteckých prostředků ukrajinských leteckých sil včetně vrtulníků a letadel z hlavních základen a jejich umístění daleko od zjevných cílů pro nálety.
K ochraně hlavního města byla k dispozici pouze jedna 72. mechanizovaná tanková brigáda, což na tak velké město zjevně nestačí. Ve snaze posílit ji nařídil velitel obrany všem vojenským výcvikovým střediskům vytvořit speciální provizorní prapory a nařídil, aby byly do oblasti hlavního města dodány dělostřelecké systémy běžně používané pro výcvik. Některé pocházely z výcvikového střediska Děvički jihovýchodně od Kyjeva, kde Ukrajina před několika lety vrátila do služby těžká sovětská samohybná děla známá jako 2S7 Pion, každý o hmotnosti 46 tun a s houfnicí ráže 203 mm schopná vypálit střelu až do 30 kilometrů. Syrskij nařídil, aby tito dělostřelci zaujali obranné pozice mimo hlavní město, na severovýchod a severozápad od města – v oblastech, které by mohly čelit náporu Rusů. Podle starosty Kyjeva, bývalého mistra světa v boxu Vitalije Klička, se tento jediný krok ukázal jako rozhodující, protože Rusko zasáhlo základny, kde se tyto systémy obvykle nacházely, hned v prvních hodinách války.
Ukrajinská strana si informace o svých přípravách raději nechala pro sebe. Vysoký představitel amerického ministerstva obrany dokonce poznamenal, že Washington věděl více o plánu ruské invaze než o ukrajinském obranném plánu, což jen přiživilo pochybnosti o tom, jak si Kyjev poradí.
Kreml očekával, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj ze země uprchne. Putin v něm viděl bývalého komika, lehkého protivníka, který se tváří v tvář tankům zhroutí. Jenže prezident se zachoval naprosto jinak. Během jednoho z videohovorů s evropskými vůdci řekl: „Možná je to naposledy, co mě vidíte živého.“ I díky jeho zásadovému a nebojácnému postoji jeho podpora mezi západními zeměmi i mezi světovou veřejností neustále rostla.
Navíc Ukrajinci všech věkových kategorií, i ti, kteří nikdy nedrželi v ruce pušku, spěchali pro zbraně poté, co se úřady během několika dní po invazi rozhodly vyzbrojit potenciální partyzánský odpor.
Obráncům také pomohly husté lesy a vodní toky v okolí Kyjeva. Rusové se marně pokoušeli přejít přes řeku Irpiň a neustále čelili útokům malých ukrajinských jednotek, které operovaly stylem hit-and-run neboli udeř a zmiz, a také ničivým dělostřeleckým úderům na jejich pontonové mosty. Nakonec také Ukrajinci zničili přehradu na Irpini, čímž fakticky blokovali ruským silám přístup z oblasti letiště Antonov do Moščunu, který považovali za bránu do Kyjeva.
Ruští okupanti si navíc byli jistí, že už neexistuje ukrajinské letectvo a jednotky protivzdušné obrany, které bránily Kyjev. Jenže ukrajinské stíhačky, které vzlétly k nebi i několik dní po invazi, se staly symbolem tvrdého a neochvějného odporu hrajícího klíčovou roli při brzdění ruské ofenzivy. „Všichni, zejména Rusko, věřili, že naše protivzdušná obrana vydrží jen pár dní,“ řekl podplukovník Denis Smažny, hlavní specialista odboru výcviku protiletadlových raketových jednotek.
Ukrajinci se snažili většinu ruských jednotek zahnat do úzkých oblastí terénu – nesjízdné polní cesty, rozmrzající pole nebo bažiny, které by mohly uvěznit vozidla a zadržet je tam do doby, kdy jim dojde palivo. Auta ponechaná na zpevněných cestách se stala cílem rychle jedoucích ukrajinských jednotek. Mosty a přechody byly zaminovány a zablokovány. „Donutili jsme je, aby sledovali určité trasy, kde jsme je pak vyhodili do vzduchu a odřízli,“ prohlásil generálmajor Viktor Nikoljuk, který velel ukrajinským silám v severní části země. Tato strategie sklidila nadšený potlesk od Pentagonu.
V polovině března, kdy už okupační síly uvízly v bojích na obou stranách Kyjeva, Rusko přesunulo tankovou kolonu od ruských hranic – na vzdálenost asi 225 mil z východu na západ. Když se přeplněná kolona přiblížila k hranicím hlavního města, udeřili Ukrajinci a zasypali tanky dělostřeleckou palbou ze zálohy. Bylo zničeno 19 vozidel a asi 50 dalších ustoupilo. Po porážce tanku se Rusové nedokázali přeskupit a neodvážili se zahájit další velký útok na východní okraj hlavního města. Jak dny plynuly, ukrajinští velitelé, kteří sledovali ruskou komunikaci, zjistili, že se změnil tón rozhovorů v řadách nepřátelských vojáků. Dřívější nadšení se změnilo v paniku a zklamání. Kyjev vydržel, a problémy Rusů narůstaly.
Rusko bagatelizovalo své ztráty a na konci března oznámilo, že se jeho jednotky přeorientují na východní Ukrajinu. O několik dní později začali Rusové od Kyjeva ustupovat, shrnuje na závěr The Washington Post.
