S Adelem jsem se sešla čtvrtou adventní neděli v jedné žižkovské pizzerii. Nenápadný lehce snědý Tunisan mi podal ruku a pak se podíval kolem na sváteční výzdobu.

„Jsem sice muslim, ale strašně se těším na Vánoce,“ prohlásil. Můj udivený pohled mu asi neunikl. „Víte proč?“ dodal.
„Proč?“
„Kvůli vepřovým řízkům.“

Tímto entrée začal náš hodinový rozhovor, na jehož začátku Adel jednoznačně odmítl diktafon i foťák. Musela jsem si všechno zapamatovat.

Adel vystudoval ve Francii, ale pak se vrátil zpět do Tuniska, protože mu, dle jeho slov, studia platila tuniská vláda a on chtěl zemi investice vrátit. Navíc je velký patriot a taky velký svéráz. Odmítl například lukrativní práci v Saúdské Arábii, jelikož by se musel 5x denně modlit.
„A já se modlit nechci. Nikdy jsem se nemodlil,“ doplnil na vysvětlenou „ale třeba někdy začnu,“ dodal se smíchem a přiznal, že ani do mešity nechodí, a když se potřebuje uklidnit, vyhledá kostel.

Na otázku, jak se dostal do Česka, odpovídá, že díky práci. Po škole pracoval v cestovním ruchu, a jelikož Tunisko byla po revoluci jedna z oblíbených destinací Čechů, jednoho dne přišla nabídka na práci pro českou cestovku. Adel se začal se učit jazyk, prováděl Čechy po Kartágu a sem tam přiletěl i do Prahy. Když u nás potkal sympatickou Češku, už tady zůstal.

„Země po revoluci byla chaotická, nic pořádně nefungovalo, ideální chvíle na to něco vydělat,“ vysvětloval a pak si posteskl, že teď už je to mnohem horší. Celá léta pendloval Adel mezi Tuniskem a Českou republikou. Půl roku tady, půl roku tam. Vždycky na sezonu. Jenže s tím je teď konec. Po atentátech v přístavním městě Sousse se výrazně zhoršil turistický ruch v zemi a Adel ve své milované vlasti teď nemá práci. Proto zůstává v Praze a jezdí jako taxikář. Jenže situace se zhoršila i tady. Snědý Tunisan je najednou po letech všem podezřelý. Manželka zůstala po rozvodu v Karlových Varech a Adel si v hlavním městě marně hledá pronájem. Zatím spí v autě. Jinak to nejde. Pokaždé, když se zajímá o nabídku bydlení, vše vypadá nadějně. Když na místo přijde, majitelé „si vzpomenou“, že byt vlastně není volný.

„Všechno se změnilo s uprchlickou krizí,“ vzpomíná. „Lidé se bojí. Já to na jednu stranu chápu, ale na druhou stranu…mám pocit druhořadého občana. Když sestřelili ruské letadlo, nikdo se nijak zvlášť nevzrušoval, když takzvaný Islámský stát zabije osmdesát muslimů, tady o tom nikdo neví, ale jakmile se něco stane v Paříži, všichni pláčou a mění si fotky na profilech. Proč? Jsou snad dva druhy lidí? Cennější a méně cenní? A proč všichni píšou o muslimech jako o islamistech? Navíc, kdo uznává nějaký Islámský „stát“? Vždyť to není žádný stát!“

Adel se rozčiluje a vypráví, jak mu přede dvěma lety umřel otec a jemu to změnilo život. „Nestihl jsem mu vrátit všechno, co mi dal. Nikdy jsem nemusel na brigády, otec chtěl jen, abych studoval. Přitom jsme peníze neměli, ale vzdělání bylo pro něj to hlavní,“ říká vystudovaný ekonom, který vozí po Praze zákazníky různých profesí i povah. „Nesnáším muslimy, řekla mi nedávno jedna holka, poté, co si nastoupila. Otočil jsem se: paní, ale já jsem taky muslim! Vtom jsem uviděl, že je to cikánka! Není to legrační?“ směje se a přiznává, že mu vadí jakékoliv hanění islámu, přestože se sám jako ideální věřící nechová. Adel se nemodlí, nechodí do mešity, pije alkohol, kouří, jí vepřové…a přísahá na to, že je muslim. V Boha věří a lidský život je pro něj posvátný. „Ale hřeším,“ vzdychne „někdy až moc.“

Loučíme se a Adel mi na účtenku píše svůj mail. Kvůli autorizaci článku. Odcházím domů a přemýšlím, jaký je rozdíl mezi muslimem, který se nemodlí, a Čechem, který… se taky nemodlí? Nevím. Každopádně, dalo by se najít něco společného. Oba se asi těší na řízky a na Vánoce.