Loni v říjnu zrušil pražský Vrchní soud rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem nad Davidem Rathem a dalšími obžalovanými. Důvodem byly nezákonné odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, a to s ohledem na nedostatečné odůvodnění příkazů a písemných žádostí o sledování osob a věcí. Soud konstatoval, že v souvislosti s tím vyvstává otázka charakteru ostatních shromážděných důkazů podle jejich vztahu k nezákonně opatřeným důkazům a v návaznosti na to, zda jde o důkazy v tomto trestním řízení účinné (procesní pravidlo tzv. plodů z otráveného stromu). Soud zároveň neshledal podmínky pro to, aby ve věci sám rozhodl, vše se vrací k okresnímu soudu.
Na počátku února t.r. pak podal ministr spravedlnosti Pelikán k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ze strany Vrchního soudu v Praze. Výhrady Vrchního soudu se podle něho odchylují jak od dosavadní soudní praxe obecně, tak od dřívějších rozhodnutí příslušného senátu.
Nyní nařídil Nejvyšší soud čtyři veřejná jednání o této stížnosti. Proběhnou 30. a 31. května, 1. a 7. června. Vícedenní jednání u NS nejsou zcela běžná a svědčí o významu, jaký se věci přisuzuje.
[ctete]119259[/ctete]
Sám případ je určitým způsobem citově podbarven. Je u nás nejspíš jen velmi málo lidí, kterým by byl hlavní obžalovaný v kauze sympatický (ani já k nim nepatřím). Jenomže v této věci už nejde vůbec o osobu dr. Ratha, tedy jde o ni jen v tom smyslu, že ani takovým lidem se nesmí křivdit.
Je to velmi citlivá záležitost, jejíž dopad se zdaleka neomezuje jen na tohoto člověka a na právní rovinu. V každém případě bude rozhodnutím NS tak či onak vymezen prostor, v němž se budou i nadále „orgány činné v trestním řízení“ pohybovat.
Stojíme tak zároveň uprostřed dvou paralelních společenských proměn, které u nás probíhají ruku v ruce už několik let.
První je dejme tomu proměna systému politických stran, která započala před čtyřmi lety. Jakási stabilita, nejspíš dosti nevábná, vznikne v letošních říjnových volbách.
Druhá je proměna (z ohleduplnosti neříkám „destrukce“, ještě není všech dní konec) právního státu. Ta se otevřela policejním zásahem v létě 2013, v jehož důsledku padla Nečasova vláda, a případem tzv. poslaneckých trafik. Státní zástupci a speciální politické útvary (třeba dodat někteří, některé) se od té doby pokoušejí prosadit revoluční právní zásady, například a především tu, že policisté a prokurátoři jsou oprávnění posuzovat, nakolik je jednání občanů v souladu s jejích svědomím, a vyvozovat z toho trestněprávní důsledky (právě to je základ případu „poslaneckých trafik“: žádná „poslanecká imunita“, ale tohle). Tím by se doširoka otevřela vrata k politickým procesům.
[ctete]119147[/ctete]
Přitom platí, že politická změna vedoucí ve svých důsledcích v proměně demokratického státu v autoritativní jde vždycky ruku v ruce s destrukcí právního řádu a s policejním terorem – jistě v té či oné míře, podle okolností. S jistotou se však dá říci jen to, že jedno bez druhého nemůže fungovat.
Rozhodující jsou proto za prvé podzimní volby do PS a za druhé to, jak bude vymezen prostor pro „orgány činné v trestním řízení“. Vůbec nejde, to zdůrazňuji, o prezidentskou volbu. Prezidentská volba je jen cirkus, komedie, paraván, který má před českou společností zakrýt zásadní proměny, jimiž právě ona sama prochází.
Demokracie, jakkoli nedokonalá, má přitom velkou setrvačnou sílu a brání se, u nás od počátku spíš instinktivně, v politické i v právní oblasti. A tak se policejní akce z léta 2013 dočasně zarazila o odpor Nejvyššího soudu. Dnes, jak se zdá, bude Nejvyšší soud vystaven další zkoušce. Za čtyři roky se změnilo jeho složení, změnila se exekutiva (ministerstvo spravedlnosti řídí Babišův člověk). Státní správa (policie a vnitro) a parlament loni v létě a na podzim ještě s vypětím všech sil proti náporu Nových pořádků obstály. To, na čem bude teď záležet, je, zda se podaří zlikvidovat „Staré pořádky, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli“ – to jest podle mne polistopadový demokratický režim – dovršením „Velké protikorupční revoluce“ v soudní síni, a následně pak volebním triumfem Nových pořádků. Na barikádách stojí manažeři Babišova multifunkčního konglomerátu ruku v ruce s jakobínskými právními fanatiky a jejich mediální lobby.
Píšu tyhle řádky jen proto, že bych byl rád, kdyby si lidé z Nejvyššího soudu uvědomili, jaká zodpovědnost na nich leží: v této jedné, zdánlivě dílčí kauze, týkající se odposlechů a sledování v případu Rath. I tady a vlastně především tady se rozhoduje o tom, co si v budoucnu budou moci policisté, státní zástupci − a taky soudci, ovšem – dovolit. Totiž co si budou moci dovolit ne vůči opovrhovaným delikventům, jako je dr. Rath, ale taky a především vůči nám, vůči občanům, veřejnosti, lidu. O smyslu a účinnosti svého počínání sice nejsem plně přesvědčen − ale naděje umírá poslední.
Další autorovy texty si můžete přečíst na internetovém zápisníku Bohumila Doležala Události.
