Zásada zákonného soudce znamená, že příslušnost soudů není věcí kabinetní úvahy, ale zákonem stanovených pravidel. Je poněkud smutnou zprávou, že tento justiční princip známý několik století u nás plně platí až od 19. dubna 2016, píše advokát Aleš Rozehnal v glose na serveru HlidaciPes.org. Glosu jsme se svolením autora převzali.

Ústavní soud nedávno provedl výklad ustanovení trestního řádu týkající se praxe státních zastupitelství, která často sama rozhodovala o tom, který soud bude příslušný pro rozhodování o úkonech činěných v rámci tzv. přípravného řízení, tedy části trestního řízení do podání obžaloby.

Podle Ústavního soudu byl tímto postupem porušen ústavní princip práva na zákonného soudce, který je jednou z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování a představuje ústavní záruku, že k rozhodování v určité věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených pravidel, čímž je vyloučen výběr soudců a soudů některým z účastníků.

Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman následně prohlásil, že „ten nález nám platí skutečně od toho 19. dubna [2016], včetně toho výkladu, který poskytl Ústavní soud.“

Princip zákonného soudce, ke kterému se přihlásil Ústavní soud, má však daleko delší historii než ode dne 19. dubna 2016. Tato zásada byla formulována již první francouzskou ústavou z roku 1791 a byla reakcí na éru absolutismu, praktiky kabinetní justice a nespravedlnost soudního procesu.

Princip zákonného soudce vyrůstá z teorie dělby moci a principu nezávislého soudnictví, které byly formulovány a odůvodněny dávno před tím, než se staly integrální součástí právního řádu demokratických států. V těchto státech je tato zásada buď přímo součástí ústavy, nebo nepsaného ústavního práva, popř. bývá stanoven zákazem výjimečných soudů.

Tento princip je zakotven rovněž v mnoha mezinárodních smlouvách, a to ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, Chartě základních práv Evropské unie z roku 2000, Mezinárodním paktu o občanských a politických právech z roku 1966, apod.

Zásada zákonného soudce kromě jiného předpokládá, že věcná, osobní, časová, místní a instanční příslušnost jednotlivých soudů je vymezena zákonem. Přidělení určitého případu určitému soudci není věcí kabinetní úvahy, ale zákonem stanovených pravidel. Je poněkud smutnou zprávou, že tento justiční princip známý několik století u nás plně platí až od 19. dubna 2016.