Je to zvláštní. Jako by doposud nikdo nevěděl, že kampaň Andreje Babiše vytváří Marek Prchal. A tak když marketingový guru po volbách dostal pusu, strhla se na sociálních sítích poměrně velká smršť odsudků. Opožděná, ale oprávněná. Jenže nebyli by to Češi v roce 2017, aby se někdo hrdinně nestavěl proti proudu, protože moralizovat se přece nemá.

Nejhlasitěji se ozval Tomáš Baldýnský, pravidelný přispěvatel Lidových novin (což samo o sobě znamená, že mu toho moc nevadí), podle kterého na Prchalově práci nic špatného není. K vysvětlení jeho přemýšlení stačí tato citace: „Nevybavuju si vlastně žádné svoje zaměstnání, v němž bych neřešil nějaká morální dilemata: Dělal jsem rozhovory na zadání, psal články o věcech, které mě nezajímaly, ale co naplat, někdo je napsat musel.“ Shodou okolností samozřejmě vyšla v Lidovkách. A k tomu se ještě přidá věta, že někdo to přece dělat musí.

A to je právě ten problém. Jelikož lidé občas mívají morální dilemata, nesmí se o nich mluvit. Nikoho nesmíte příliš odsuzovat. Jako se po sametové revoluci nepovedlo jasně odsoudit komunisty, protože se o zločineckou organizaci umazal kdekdo.

Ale Prchal, to je jenom taková kapka v moři. Horší je to u voličů Andreje Babiše. Mnoho z nich totiž i přes zmanipulovaná média ví, že je zloděj, podvodník a estébák, který do politiky vůbec nepatří. Ale nevadí jim to. A tak je otázkou, jestli tento přístup je způsoben silou marketingu nebo vadou charakteru.

Jedna volička Andreje Babiše mi řekla, že podvod s Čapím hnízdem by udělal každý, kdyby měl příležitost. Proto jí nevadí. Znamená to jedno − ona sama by ho nejspíš udělala, jenom neměla příležitost. Jenomže normální by mělo být nepodvádět a rozhodně podvod nepovažovat za otázku příležitosti.

Možná za to prostě nemůže jen Babišova síla, ale přístup bývalých členů KSČ (nebo jejich dětí), morální relativizace a hluboce zakořeněné přesvědčení, že ten, kdo nekrade, okrádá rodinu.

No co. Vždyť kdyby to nedělali Babiš s Prchalem, dělal by to někdo jiný. To je ta naše omluva.