Zatímco se na pódiu konference o bezpečnosti v Mnichově v sobotu odpoledne diskutovalo o budoucnosti NATO, nastal v sále mezi diváky rozruch. Turecké dělostřelectvo podle syrské organizace monitorující lidská práva SOHR působící v Londýně střílelo na kurdské síly, tedy kurdské milice YPG, poblíž Aleppa v severní Sýrii. Milice, kterou Turecko považuje za teroristickou organizaci, postoupila v brázdě masivních ruských náletů současně s vojáky loajálními vůči prezidentovi Asadovi. Teď se ale tento spojenec Moskvy i Spojených států dostal pod palbu člena NATO. Nikde se nezdála být přímá byť nechtěná konfrontace mezi Aliancí a Moskvou pravděpodobnější než tady. Zástupce Turecka ale toho večera nebyl na pódiu přítomen, jak si všímá třeba německý komentátor Frankfurter Allgemeine Lorenz Hemicker.
Klid skutečně nehrozí. Rusko vyhlašuje, že bude pokračovat v bombardování povstalců, turecký premiér Davutoglu v neděli telefonoval kancléřce Merkelové, že Turci budou dál bojovat proti Kurdům z PYD, Spojené státy vyzývají Turky i Kurdy, aby toho nechali a zaměřili se na skutečného nepřítele, kterým je Islámský stát.
Místo toho mají nejvyšší představitelé NATO velké plány. Britský ministr obrany Michael Fallon požadoval s ohledem na nadcházející summit NATO ve Varšavě vyhlášení nové doktríny odstrašování pro 21. století. Během studené války aliance pracovala s doktrínami, jako je „masivní odveta“ a „pružná reakce“, které byly směřovány vůči sověty vedené Varšavské smlouvě. Aliance se má dnes podle Fallona zaměřit na témata, jako je ruská agresivní zahraniční politika, syrská občanská válka, uprchlická krize. NATO se má zase dostat do vysoké kondice a to organizačně, vojensky a finančně. To vše zní velmi rozumně. Je však také možné?
Problém je v tom, že přes velká prohlášení se členské státy moc nepřetrhnou, když mají něco platit. Fallon sice zmínil, že čtvrtina spojenců zvýšila výdaje na obranu a to včetně Německa, ale krom toho je také fakt, že jen tři evropské země NATO splňují požadavek Aliance dávat alespoň dvě procenta HDP na obranu: Británie, Řecko a Polsko. (A to je dáno nejspíš tím, že Polsko zbrojí kvůli Rusku a Řecko kvůli Turecku – kolegovi z NATO.) Na tom, co říká Fallon, se možná všechny země NATO shodnou, ale praktické důsledky mohou být dost různé. Polský ministr zahraničí Witold Waszczykowski soudí, že NATO má dvě třídy členů. Jedni jsou v klidu, protože mají na svém území velké americké základny, to jsou Německo a Itálie. Další ale v klidu nejsou, protože se musí spokojit s malými americkými jednotkami a občasnými manévry. Přitom vedle Polska je ruská enkláva Kaliningrad, kde mají Rusové jaderné zbraně a ruská armáda nacvičuje i operace na území Polska.
Jestli NATO projeví solidaritu i vůči Turecku, až se na syrské hranici dostane do přímého konfliktu s Ruskem, už polský ministr neřeší. Podle komentáře Frankfurter Allgemeine Zeitung by bylo něco podobného stejně nepravděpodobné, jako že Turecko by bylo ochotné hájit východní křídlo NATO. Na tom nic nezmění ani nová doktrína. Aliance je prostě už velká a sestává z dosti různorodých zemí. Čelit vlastním je někdy větší oříšek než se postavit vnějšímu protivníkovi.
