Naším hlavním problémem není to, že se k moci dostal nějaký lump, nýbrž to, že si na to většina společnosti zvykla. Tvoří se tak ďábelská kontinuita minulého zla se současným a bohužel zřejmě i s tím budoucím.
Zlu se nejvíce daří v prostředí polovzdělanosti, duševní prázdnoty, lenosti a zbabělosti. To je vhodná příležitost pro desperáty moci, kteří získávají navíc lákavý bonus v podobě beztrestnosti. Vypustí své nezpůsobilé loajální lokaje a ovládnou celý veřejný prostor. Jejich virtuální realita určuje ráz doby. Aktivně jim sekundují festovní komunisté a extremisté a také vyčpělí uklízeči moci kdysi relativně silné ČSSD. Pokud se k nim, respektive k němu, začnou hlásit do služby i ti ostatní, tak nám není pomoci.
Často slyšíme alibistické řeči o nějakém malém či dokonce nejmenším zlu. To je pochopitelně součástí jejich taktiky. Malé zlo je ovšem vždy zárodkem zla velkého. Zlo nemusí být jen prosté a tupé, zlo dokáže být i vynalézavé a rafinované. Nahodí své udičky a pak jen sčítá úlovky. Postavit se zlu bývá často nebezpečné, riskantní a určitě namáhavější, než se jen zařadit a nevyčnívat. Přesně s tím zlo kalkuluje a ono mu to vychází.
Dočasný správce daní českých daňových poplatníků v pozici premiéra země se opět zlobí na Evropskou unii za to, že chce ve svém rozpočtu snížit zdroje na koheze a na zemědělství, zejména velkým korporacím. To by zcela určitě zasáhlo i jeho byznysové impérium, kvůli němuž je neustále v ohromném střetu zájmů. On si dokonce stěžuje, že se ho nikdo z EU neptal na jeho priority. Nepřipadá vám to absurdní? My z EU stále více čerpáme, než přispíváme. Na tomto principu stojí celý fígl Agrofertu. Více brát ze společného měšce a méně do něj odvádět (nejlépe v pozici monopolního výrobce a dodavatele po předchozí likvidaci konkurence). To je způsob „podnikání“ s garantovanou státní zárukou, ke které přidal nasátí na evropské zdroje.
A Evropa teď říká: dost, ty nenasyto, který nectíš pravidla hry. Evropa se nás ptá, jestli nám to nevadí. Jeho agrofertí úředníci a závislí služebníci vzkazují těm drzounům z Evropy, že je vše ok, a ať se do toho nepletou, a pěkně mu sypou prachy dál. Kvůli tomu získáváme pověst pěkně vykutálených šejdířů.
Svět, a s ním i Evropa, teď musí řešit nebezpečný virus z Číny, odchod Británie z EU, Trumpa a jeho tweetovou zahraniční politiku, ruskou hybridní válku, neklid na Blízkém východě a blížící se hospodářský pokles… Nějaký slovenský alfa samec v čele české vlády je mimo hlavní zájem mezinárodní pozornosti, přesto si na něj mnozí zahraniční pozorovatelé svůj názor již udělali. A není příliš lichotivý. Falešné chlácholení, že jiní jsou na tom údajně ještě hůře, prý Maďarsko a Polsko, jednak není pravdivé, a hlavně vůbec nic neřeší.
Česká vizitka je náš problém. Nechali jsme si zlo přerůst přes hlavu a ono se nám teď směje do obličeje. Změna může nastat jedině tehdy, když se stane normou nekolaborovat se zlem, byť třeba jen pasivní rezistencí. Zlo je třeba pojmenovat a pak se odmítnout na něm podílet. Stavět naši budoucnost na příběhu normalizačního kariérního soudruha není jen pošetilé a hloupé, ale i zvrhlé. Je s podivem, jak daleko to vše zašlo.
Nekolaborovat se zlem musí být povinnost. Povinnost označuje to, co člověk má nebo musí udělat. Protože se k tomu zavázal smluvně, protože mu to přikazuje morálka a svědomí, protože mu to ukládá jeho víra, protože to plyne z jeho profese, protože ctí občanskou odpovědnost vůči celé společnosti, protože mu to nařizuje zákon nebo jiný závazný předpis. Cicero k tomu ještě dodává povinnosti plynoucí každému z toho, že je člověk. Povinnost musí platit bezpodmínečně, bez ohledu na účel i případný profit či ztrátu. Není-li tomu tak ve většinové společnosti, tak se více a více prohlubuje všeobecná krize důvěry a odpovědnosti.
Důsledky pak bývají devastující a dlouhodobé.
