Když včera ve věku 90 let zemřel polský filmový režisér a dramatik Andrzej Wajda, ztratil polský film jednu ze svých největších osobností. Wajdovo rozsáhlé dílo patří k tomu nejlepšímu, co se natočilo nejen v Polsku, ale ve střední Evropě. S poetikou sobě vlastní, prostřednictvím svých děl promlouval o osudech, mýtech a skutečnostech, pravdách a lžích. O svědomí národa a jeho duší.
Narodil se otci Jakubu Wajdovi, armádnímu kapitánovi, který se na vojenskou dráhu vydal už jako šestnáctiletý chlapec v legionech Józefa Piłsudského, matka Aniela byla učitelkou. Před válkou byl aktivní skaut. Když Němci obsadili Radom, otec prchl z města a vydal se bojovat s okupanty. Tehdy se viděli naposled, následujícího roku padl Jakub Wajda do sovětského zajetí a stal se jednou z obětí Katyňského masakru, o čemž však rodina nic netušila.
Za války pracoval jako skladník a vrátný, protože polským dětem bylo na území pod německou okupací umožněno absolvovat jen základní vzdělání. V té době se začal zajímat o malování a navštěvoval tajné kurzy. V roce 1942 vstoupil do zemské armády, podzemní odbojové organizace, kde působil jako prostředník. Jeho blízcí spolubojovníci brzy padli za oběť radomskému Gestapu a tak se další rok skrýval z obav ze zatčení. Všichni byli zavražděni, aniž by jeho jméno prozradili.
Po válce nastoupil na Akademii výtvarných umění v Krakově, kromě malování se zprvu věnoval plastice, až nakonec v roce 1949 školu opustil a začal studovat režii na Vysoké filmové škole v Lodži. Školu dokončil a debutoval filmem Pokolení, ve kterém si zahrál i mladý Roman Polanski. Film se věnoval období nacistické okupace, téma války a obecně pohnutých polských dějin se objevovalo ve většině Wajdových filmů.
Jeho filmy myšlenkou a kvalitou provedení výrazně převyšovaly tehdejší socialistické opusy a byly často nepohodlné i svým poselstvím. Wajda do filmů promítal své zkušenosti z válečného odboje, kterého byl účasten v zemské armádě. Ta byla nejen protiněmecká, ale také protisovětská. Ve filmech dal nahlédnout do nejtajnějších zákoutí polské duše, pokořil každé dobové tabu.
Velmi výjimečným dílem bylo jeho drama Nevinní čarodějové (1960), které svého času vyvolalo v Polsku široké společenské diskuse. Snímek působí jako z jiného světa a času, ne ze sousední komunistické země přelomu padesátých a šedesátých let. V Krajině po bitvě (1970) opět zpracovává válečná traumata, která zanechala jen zdánlivě nepatrné šrámy na duších lidí.
O další významný snímek Člověk z mramoru (1977) byli českoslovenští milovníci filmu ochuzeni, přestože na něj v Polsku chodily miliony diváků. U nás, na rozdíl od Polska, nemohl být uvedený pro svůj silně protisocialistický charakter. Film byl předzvěstí vzniku Solidarity, o kterém Wajda natočil volné pokračování s názvem Člověk ze železa (1980).
Po pádu komunistického režimu se vypořádal i s historií vlastní rodiny, když natočil film o jedné z nejtemnějších událostí polských dějin, masakru 22 500 polských vojáků i civilistů v Katyni, kterému padl za oběť jeho otec. Film představil jednu z nejhrůznějších masových vražd především pohledem rodinných příslušníků obětí. Jedním z jeho posledních děl pak byl snímek Walesa: člověk naděje, o někdejším vůdci Solidarity.
Za film Země zaslíbená z roku 1975 byl už tehdy nominován na Oscara, kterého nakonec získal v roce 2000 za celoživotní dílo. Andrzej Wajda byl celkem čtyřikrát ženatý, se třetí manželkou, herečkou Beatou Tyszkiewicz měl dceru Karolinu. Počtvrté a naposledy se roku 1974 oženil s umělkyní Krystynou Zachwatowicz, se kterou žil přes čtyřicet let až do své smrti.
Na Wajdu vzpomínají všichni. Ti, kteří s ním souhlasili, i ti, se kterými se poslední léta názorově rozcházel. Především politicky, když kritizoval současnou polskou vládu. Nevěřil, že pád letadla s polským prezidentem v ruském Smolensku byl komplot a neměl rád, když tuto tragédii někdo srovnával s Katyní. Na palubě Tupoleva měl přitom osudného 10. dubna sedět i on.
Nakonec neletěl a Polsko mělo svého Wajdu ještě dalších šest let.
