Je celkem nesporné, že válka v Iráku bude asi nejvýraznějším odkazem bývalého ministra obrany Donalda Rumsfelda, který včera (30. června) zemřel. Tak, jako je válka ve Vietnamu neodmyslitelně spjata s Robertem McNamarou, zůstane americké svržení Saddáma Husajna vždy spojeno s Rumsfeldem. Jeho kariéra však byla mnohem delší a její hodnocení by tak mělo dohlédnout dále než do roku 2003, kdy americké dobrodružství v Iráku začalo. 

Nejmladší ministr obrany

Donald Rumsfeld se stal ministrem obrany poprvé v roce 1975, kdy si jej vybral prezident Gerald Ford. Bylo to období uvolňování napětí mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Právě v 70. letech došlo k podpisu několika významných dohod mezi oběma supervelmocemi, které se týkaly jaderných zbraní. Rumsfeld byl už tehdy počítán mezi jestřáby a trval na tom, že dohody SALT I ani tehdy projednávaná SALT II nepředstavují konec rivality obou států.

Dále čtěte

Vracíme Čechům noviny. Předplaťte si Týdeník FORUM

Jestli i vám od doby, kdy předseda vlády vzal Čechům dva klíčové deníky, institut papírových novin chybí, máte právě nyní…

Byl zastáncem zvýšených výdajů na zbrojení, nebo alespoň zastavení jejich poklesu. To se mu částečně povedlo, ale vzhledem k velice krátkému trvání funkčního období byl jeho úspěch na tomto poli značně omezený. Už po necelých dvou letech musel odejít poté, kdy do úřadu prezidenta nastoupil demokrat Jimmy Carter.

Dlouholetá kariéra v politice

Pozice ministra obrany byla ale jen vyvrcholením dlouholetého působení Donalda Rumsfelda v politice. Do sněmovny reprezentantů byl zvolen poprvé v roce 1962. Před nástupem do funkce ministra obrany pak byl americkým velvyslancem při NATO. Formativní zkušenost studené války z něj udělala pevného zastánce transatlantické vazby, kterým zůstal i po rozpadu Sovětského svazu.

Vzhledem k jeho pozdějšímu postoji k válce v Iráku je možná s podivem, že byl kritický k americkému angažmá ve Vietnamu. Ne, že by odsuzoval americké zapojení jako takové, ale měl vážné pochybnosti o životaschopnosti jihovietnamského režimu a tím pádem o schopnosti Ameriky konflikt vítězně ukončit.

Irácké fiasko

V tomto kontextu překvapí jeho sebevědomé vystupování v otázce americké války v Iráku. Rumsfeld se za prezidenta George Bushe mladšího stal podruhé ministrem obrany a k nové hrozbě mezinárodního terorismu přistupoval podobně jako kdysi k SSSR. Měl za to, že problém lze vyřešit jen s využitím americké vojenské síly. Zatímco ve Vietnamu si dobře uvědomoval politický rozměr konfliktu, v Iráku jako by jej ignoroval.

Podobně jako ostatní členové Bushovy administrativy neměl jasnou představu, jak po svržení diktátora Saddáma Husajna zemi stabilizovat. Jakkoliv se dá souhlasit s tím, že Husajnův konec byl sám o sobě dobrým cílem, neschopnost nejenom prosadit, ale ani načrtnout následnou pozitivní změnu byla ohromnou slabinou americké účasti.

Irák stabilnější

Je proto s podivem, že Rumsfeld kritiku v tomto ohledu vždy odmítal. Ve svých pamětech vydaných v roce 2011 napsal, že Irák je bez Husajna stabilnější a bezpečnější zemí. Už v té době to bylo prohlášení, pro které by se jen těžko hledaly argumenty. V dnešní situaci zní pak takové tvrzení spíš jako výsměch.

Argument, že kdyby byl u moci pořád Husajn, nikdy by nevznikl ISIS, je sice problematický, ale zároveň lze jen stěží tvrdit, že chaos, který v Iráku zavládl, k tomu nepřispěl. Rumsfeld se může částečně hájit tím, že mnohé chyby padají až na hlavy jeho nástupců a že se jej prezident Bush zbavil už v roce 2006. Nicméně otázka je, zda by jím navrhovaná změna taktiky přinesla kýžené ovoce.

Zastánce americké síly

Mezi projekty, na nichž Rumsfeld také usilovně pracoval a které jsou ve stínu války v Iráku, patří i protiraketový štít, jehož část měla být i u nás v České republice. Jeho myšlenka zapadala do konceptu amerických ozbrojených sil pro 21. století, se kterým Rumsfeld přišel. Stejně jako v době studené války byl jeho přístup založen na americké vojenské převaze.

Protiraketový štít spolu s mobilními silami rychlé reakce měl Spojeným státům umožnit pružně reagovat na různé hrozby po celém světě. I tento koncept je ovšem s růstem vojenské síly komunistické Číny a zvyšující se agresivitou Ruska překonaný, byť samotný štít smysl pořád dává. Donald Rumsfeld tak svou pozemskou pouť ukončil příznačně v roce, kdy se americké jednotky stáhnou z Afghánistánu a americká vojenská doktrína se čím dál více soustředí na možnou konfrontaci s velkými soupeři spíše než na řešení lokálních konfliktů.

Odchází v něm tak i symbol amerického sebevědomí a optimismu z doby po skončení studené války.