Robin Suchánek FOTO: Jana Plavec / se souhlasem autora
FOTO: Jana Plavec / se souhlasem autora
V posledních letech se v naší zemi odehrálo množství demonstrací, které připomněly, že lidem není jedno, co se děje na politické scéně. Protestovalo se proti zvůli Miloše Zemana nebo oligarchickému způsobu vládnutí Andreje Babiše. Statisíce lidí plnily náměstí a dávaly vzpomenout na akce z listopadu 1989. Za velkou částí těchto demonstrací produkčně stál Robin Suchánek. Deník FORUM 24 se na něj proto obrátil s několika otázkami. Jak je podle Suchánka důležitá připomínka 17. listopadu, vyřešil odchod KSČM ze sněmovny boj proti komunismu či jak důležitá bude volba nového prezidenta?
Robine, před třemi týdny proběhly oslavy 17. listopadu, jak byste je jako spolupořadatel několika akcí v tento den zhodnotil?
V loňském roce se bohužel oslavy kvůli pandemii přesunuly do online prostředí a pamatuji si, že ta doba, kdy jsme se nemohli scházet, na mě působila velmi smutně. Letos praskaly ulice v centru Prahy ve švech, kamkoliv se člověk podíval, probíhala nějaká akce, a tak vezmu-li to v obecné rovině, letošní oslavy 17. listopadu hodnotím pozitivně. Považuji za důležité si události, které se staly nejen před 32 lety, ale také před 82 lety, připomínat. Na druhou stranu mě vždy mrzí, když tento svátek zneužijí extremisté. V letošním roce jej z mého pohledu zneužili organizátoři demonstrace proti rouškám, očkování a dalším covidovým opatřením, která se uskutečnila na Staroměstském náměstí. Ačkoliv demonstrace nesla název „Za svobodu a demokracii“, dle projevů, které jsem tam slyšel, se domnívám, že účastníci neznají, nebo minimálně pozapomněli na slova anglického filozofa Johna Stuarta Milla „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“. Jejich demonstrace, na které promlouval například za Dělnickou stranu sociální spravedlnosti nácek Tomáš Vandas, za Volný blok další extremistka a politická kariéristka Jana Volfová, která byla také místopředsedkyní krajně pravicového protiislámského hnutí Blok proti islámu, a další řečníci, neměla s bojem za svobodu a demokracii vůbec nic společného, tedy kromě názvu samotné události. Abych se ale vrátil na pozitivnější notu, jsem rád, že si události 17. listopadu nepřipomínáme jen v Praze, ale na mnoha místech v České republice, včetně například Nového Jičína, odkud pocházím. To mě upřímně hřeje na srdci.
Když bychom odhlédli od toho, že to pro vás byla práce, povedla se připomínka roků 1939 a 1989?
Ačkoliv bývá tento den pro mě pracovní, když je to jen trochu možné, snažím se obvykle navštívit i z pozice návštěvníka alespoň některé události. Letos to bylo komplikovanější, protože jsme museli s likvidací některé techniky po akci na Staroměstském náměstí (pro Milion chvilek) vyčkat, než skončí demonstrace extremistů, o které už jsem se zmínil. Hned poté jsem se vydal na spodní část Václavského náměstí, kde jsem produkčně obstarával jinou akci pro Pulse of Europe. Člověk nemůže být v jeden okamžik na několika místech, ale naštěstí mám okolo sebe mnoho úžasných lidí, kterých si vážím, a tak jsem s klidným svědomím a plnou důvěrou mohl požádat svého dobrého přítele a zkušeného produkčního Filipa Vránka, aby se o koordinaci stavby techniky na místě postaral. Když jsem dorazil na spodní část Václavského náměstí, abych se podíval a zkontroloval, zda vše bylo postaveno správně, a od hlavního organizátora zjistil, zda vše proběhlo bez komplikací, debata, která tam v rámci programu probíhala, již byla dávno ukončena. Po pár slovech s organizátorem Tomaszem Peszyńským jsem se tedy přesunul podívat na projekci, kterou jsme s výtvarníkem a mimo jiné autorem loga Občanského fóra Pavlem Šťastným promítali na Mottlův dům. Ačkoliv jsem akci produkčně obstarával, výsledek jsem dříve neviděl, protože obsah projekce dával dohromady Pavel se svým týmem ještě v noci, a tak jsem ji viděl premiérově až na místě. Konečně jsem si něco mohl užít jen z pohledu návštěvníka. Povedla se! Společně s Pavlem Šťastným jsme se pak přesunuli na Koncert pro budoucnost na Václavské náměstí, kde jsme stihli už jen koncert Anety Langerové. Z pozice návštěvníka jsem si tedy letos oslavy 17. listopadu neměl moc šancí užít, nicméně ze záznamů některých akcí, mediálních výstupů a reakcí účastníků nejen na sociálních sítích si troufnu hodnotit, že se připomínky povedly.
Před nedávnem se rozvinula debata o tom, zda vůbec potřebujeme slavit něco, co se odehrálo před více než 30 lety. Potřebujeme?
Abych řekl pravdu, debatu na toto téma, možná i kvůli tomu, že jsem se potřeboval věnovat organizačním věcem k akcím 17. listopadu, jsem nezaznamenal. Ptáte-li se ale na základě glosy paní/slečny redaktorky Soukeníkové ze Seznam Zpráv, kterou jsem zachytil, pokud si její podcast pamatuji správně, nemluvila o tom, že není potřeba slavit a připomínat si události 17. listopadu. Pouze navrhla, že by bylo vhodné v rámci tohoto dne komunikovat i další, aktuálnější témata. Souhlasím s ní, nebráním se tomu a myslím si, že je to dobrý tip pro organizátory akcí. Dle mého názoru je však velmi důležité, abychom si události 17. listopadu připomínali neustále. Nejen po 32 letech, ale i po 100 letech! Vrstevníci si třeba pamatují, jak jejich rodičové byli šikanováni, mláceni, zatýkáni, pamatují si, jak jejich rodičové cinkali klíči a bojovali o tolik vytouženou svobodu, nicméně děti mých vrstevníků se narodily do svobodné země, přemýšlejí jinak, a proto pokládám za důležité je učit moderní dějiny a připomínat jim nejen události 17. listopadu. Zároveň považuji za nutné, aby se o moderních dějinách naší země důkladně učili na základních školách. Zmiňuji to proto, že když jsem základní školu navštěvoval já, toto důležité téma se jen v rychlosti „prolétlo“. O demokracii a svobodu je totiž třeba bojovat a opečovávat je neustále a je důležité to připomínat i dalším generacím.
Zdálo se vám během 17. listopadu, že se jedná o oslavu pouze pro takzvané „boomery“, tedy staré páprdy?
Nemám ten pocit. Mezi účastníky jsem potkával lidi všech věkových kategorií, od seniorů až po malé děti.
Máte mnoho zkušeností i z demonstrací Milionu chvilek pro demokracii, tam se hodně ukázala síla nastupující generace, nebo se pletu?
Nemohu mluvit za spolek Milion chvilek, protože jsem nikdy nebyl a ani nejsem členem spolku – jsem „externí jednotka“, která se spolkem spolupracuje v oblasti produkce, PR a částečně dramaturgie pražských demonstrací. Z mého pohledu se ale nepletete. Koneckonců to byl jeden z mých osobních důvodů a cílů, proč jsem začal se spolkem spolupracovat – chtěl jsem, aby se o společenské a politické dění začalo zajímat více lidí a samozřejmě především vrstevníků.
Je spolek tím samým, jako za vedení Mikulášem Minářem, nebo se něco změnilo?
Jak jsem řekl dříve, nejsem členem spolku, a tak nevidím do interních věcí. Z mého vnějšího pohledu se však dost věcí změnilo. Byli přijati noví lidé a jádro spolku se poměrně dost rozrostlo, zároveň však spolek opustili ti, kteří v něm byli od jeho vzniku a na úkor svého volného času a svých soukromých životů jej tvrdě vybudovali. Vše, co pro spolek dělali, dělali srdcem a bez nároku na odměnu. Byl bych však nerad, aby má slova vyzněla, že by to současní členové spolku nedělali srdcem. Zkrátka, dříve to bylo takové „punkovější“, v době okolo odchodu Mikuláše se to zprofesionalizovalo. Zda je to správně, ukáže až čas.
I díky akcím Milionu chvilek dopadly letošní volby pozitivně pro naši demokracii. Vnímáte to stejně?
Jelikož jsem byl těchto akcí součástí, byl bych hodně velký egoista, kdybych vám řekl, že to vnímám stejně. Pokud to tak vnímáte vy, mám z toho radost a doufám, že máte alespoň trochu pravdu.
Znamená to, že už se společnost nemusí zajímat o to, co se děje ve vládě a poslanecké sněmovně, nebo je třeba být stále na pozoru?
Naopak. Jak již bylo zmíněno, o demokracii a svobodu je třeba bojovat a opečovávat je neustále. To znamená, že je potřeba i politiky hlídat, zajímat se o jejich práci a výsledky neustále. A pokud budou svými kroky porušovat nebo ohýbat zákony či ohrožovat svobodu a demokracii, klidně vyjít do ulic…
Hodně lidí si myslí, že jsme se odchodem KSČM ze sněmovny nadobro vypořádali s komunisty. Není to předčasná radost?
Kdo si to myslí, je krátkozraký. Ani nevíte, jak bych byl šťastný, kdybychom se tímto s komunisty nadobro vypořádali. Mám samozřejmě radost, že se komunisté nedostali do senátu ani do poslanecké sněmovny, ale je důležité si uvědomit, že tato zločinecká partaj stále okupuje nejen zastupitelstva a rady krajů, měst a obcí, ale také Evropský parlament. V tuto chvíli je radost předčasná.
Čekají nás prezidentské volby. Bude třeba před nimi opět společnost trochu „nabudit“, aby se rozhodovala stejně svědomitě jako při těch parlamentních?
Společnost je od doby první přímé prezidentské volby rozdělena a to zneužívá a podporuje nejen prezident a jeho pochybné okolí, ale také premiér v demisi a jeho sekta, kterou veřejnost zná jako hnutí ANO 2011. V tuto chvíli osobně vím o minimálně 20 potenciálních prezidentských kandidátech, kteří buď kandidaturu již oznámili, zvažují ji, nebo ji nevyloučili. Kromě toho, že bude potřeba společnost sjednotit a jak vy říkáte „nabudit“, bude nutné, aby někteří kandidáti zahodili svá ega a ve prospěch budoucnosti naší země odstoupili a podpořili silnější soupeřku či silnějšího soupeře.
Měli by demokraté postavit jednoho silného kandidáta, nebo by bylo lepší, pokud by každá strana či hnutí navrhly svého člověka?
Z mého pohledu by koalice měla buď postavit jednoho svého silného kandidáta, nebo se shodnout na podpoře již existujícího kandidáta. Nemyslím si, že je moudré, aby demokratické strany či hnutí tříštily síly a navrhovaly kandidáty jednotlivě.
Kdo by podle vás byl nejlepší hlavou státu?
Ptáte-li se na konkrétní osobu, z těch, o kterých vím, že budou kandidovat nebo zvažují kandidaturu, mám pár favoritů. Já bych si však přál, aby se naší hlavou státu stala osoba, která bude naši zemi ve světě důstojně reprezentovat, nebude trestně stíhaná, bude nadstranická, slušná, moudrá, prozápadní, v dobré fyzické i psychické kondici, vůči lidem otevřená, bude dodržovat ústavu, nebude vyvolávat nenávist, a naopak se bude snažit společnost spojit. Vím, ona ta laťka nevisí zrovna moc vysoko.
Jaká největší nebezpečí číhají na naši společnost? Je to vliv Ruska nebo třeba spory okolo očkování?
Myslím si, že vliv Ruska a spory okolo očkování velmi úzce souvisí. Čím více je národ rozdělen a rozhádán, tím lépe se s ním manipuluje. Rusko vždy zneužívalo a dodnes zneužívá strachu lidí. Před pár lety dezinformační scéna zneužila tématu „uprchlické krize“, dnes je to očkování.
Nová vláda bude mít velmi složitou startovací pozici. S čím se musí vypořádat jako s prvním?
Vůbec nové vládě nezávidím a sám nevím, kde by měla začít. Kvůli tomu, v jakém stavu nová vláda zemi po Babišově vládě převezme, bude muset dělat mnoho nepohodlných kroků. Kromě vypořádání se s pandemií, včetně dostatečných kompenzací, jelikož současná vláda v demisi vysála státní rozpočet, jak jen to šlo, nová vláda bude muset omezit výdaje. Dle mého názoru by například měla zrušit Babišovy úplatky seniorům a studentům formou jízdného, respektive je vrátit na původní výši, měla by se zrušit EET, která rovněž státní pokladnu významně vysává, měla by se urychleně řešit důchodová reforma, protože populace stárne, měly by se omezit dotace velkým firmám a bude muset udělat mnoho dalších nepopulárních kroků. Nová vláda zkrátka bude muset po následující čtyři roky napravit vše, co zde ta Babišova napáchala.
Bude zase brzy potřeba uspořádat nějakou protestní akci, nebo to vidíte spíš na oslavu?
Dá se očekávat, že současné situace a strachu i rozhádanosti lidí zneužijí extremisté, kteří zřejmě budou pokračovat v demonstracích proti očkování a různým některým více, některým méně nutným opatřením. Těch se však nehodlám jakkoliv účastnit. Bavíme-li se o protestních akcích, které budou mít za cíl upozornit na případná nekalá jednání nové vlády ohrožující demokracii a svobodu v zemi, jelikož ještě ani není jmenována, je tento dotaz předčasný. Osobně si však v tuto chvíli myslím, že to nebude potřeba.
