Válka na Ukrajině je vážná věc. Některé události kolem mohou být ovšem tragikomické, nebo jenom komické. Třeba různé výmysly, kterými se zabývají ruští činovníci. Z jedné takové situace si dělá legraci separatistický bojovník Igor Girkin. To je samozřejmě válečný zločinec, ale smysl pro ironii mu upřít nelze.

Girkin se na Telegramu zamyslel, jaké nesmysly na ruské scéně slyší. „Naprosto mě fascinuje, při jaké příležitosti se poslanec Sobolev pohádal s generál-prezidentem R. Kadyrovem: kvůli neshodám ohledně invaze do Polska. V době, kdy fronta probíhá po okraji Doněcka a úřady jsou nuceny evakuovat obyvatelstvo z pohraničních oblastí Belgorod, Brjansk a Kursk, které jsou denně ostřelovány dělostřelectvem ukrajinské armády, se generálové dohadují o nejdůležitější otázce: ‚… invaze na polské území kvůli jeho militarizaci je pak spojena s rizikem vstupu NATO do konfliktu a rozpoutání třetí světové války.‘ Nerozumím tomu – je to nějaký vtip? (Vzpomínáte si na to? ‚Lenin v Polsku‘?) Nemohli dobýt Charkov, ale hádají se o Polsko! Proč tak skromně? Nelze nevzpomenout na zesnulého Zacharčenka, který ‚obsazoval Londýn‘,“ píše Girkin.

Dále čtěte

Nový Týdeník FORUM: Tristní inventura Zemanova prezidentování

Nové vydání přináší hitparádu průšvihů a schválností, které Miloš Zeman nashromáždil během desetiletého prezidentování. Opilý tanec kolem korunovačních klenotů, urputné…

Vtipy se nemají vysvětlovat, ale tady jde o historické souvislosti, ne o to, aby se publikum smálo. Vtip tedy zní takto. Na výstavě současného sovětského umění visí na stěně obraz. Je tam obrázek kupky sena, ze které trčí dva páry nahých nohou. Jeden pár nohou je zjevně ženský. Název obrazu je Lenin v Polsku. Návštěvník několikrát zmateně projde kolem obrazu, nakonec to nevydrží a zeptá se paní, která má obraz na starosti. „Nerozumím tomu. Můžete mi to vysvětlit?“ „Samozřejmě. I když si myslím, že je to celkem jasné. Na tomto obrázku je kupka sena, ve které se skrýval v ilegalitě Vladimir Iljič. Jeden pár nohou patří Naděždě Krupské, druhý Dzeržinskému,“ vysvětlí zaměstnankyně výstavy. „Promiňte, ale kde je Lenin?“ ptá se znovu zmatený návštěvní. „Kde je? Lenin je přece v Polsku!“

Pro později narozené, Lenin byl vůdce světového proletariátu, Naděžda Krupská jeho celoživotní revoluční kámoška a Dzeržinskij založil bolševickou tajnou policii.

Dnes už se tomu nikdo nezasměje, leda by se Lenin vyměnil za Putina, Naděžda Krupská za jeho domnělou milenku Alinu Kabajevu a Dzeržinskij třeba za mluvčího Peskova. Putin ovšem nikam do zahraničí moc nejezdí, takže by se obraz musel jmenovat třeba Putin v bunkru.

O Lenina ale nejde. Girkin má na mysli komičnost situace, kdy se rok od invaze ruská armáda pere o zcela neznámé vesnice na Donbasu a přehlídka v „denacifikovaném“ Kyjevě je v nedohlednu. Místo toho se v ruské televizi střídají různé mluvící hlavy a fantazírují o tom, že budou bombardovat evropské metropole jadernými zbraněmi a že polozmrzlí a hladoví Němci žádají v Kaliningradu o azyl. Komické samozřejmě není, že celý ten podnik si vyžádal řádově desetitisíce mrtvých vojáků, násobek zraněných, tisíce mrtvých civilistů, v tom stovky mrtvých dětí, a spálenou zemi. Nikoli v zemanovském smyslu, ale doslova.

Blázni v ruské televizi o ničem nerozhodují, ale jsou příhodný kompars pro celý ten krvavý karneval. Už by to mohlo skončit. Pokud to ale neskončí jasnou porážkou Ruska, bude se to časem opakovat.