Pokud laskavý čtenář očekává ohnivý odsudek či vášnivou polemiku s knihou dvojice autorek Jana Bobošíková – Hana Lipovská „Aby bylo jasno aneb vrátí se Marx a Lenin?“, nedočká se. Jedinou emoci, kterou ve mně kniha vyvolává, je soucit. A, když jsem se zpočátku snažil v knize najít nějaké sdělení a obsah, také dezorientaci. Ta však přišla někde na třicáté straně, kdy jsem začal vážně uvažovat, kdo vlastně ten podivný celek příliš nesouvisících textů dával dohromady. Nevím to dodnes, ale řada indicií naznačuje možnost, že autorem či zásadně zasahujícím editorem alespoň některých částí knihy dvojice autorek je chlap. To ale není podstatné, důležité je, že pro mne je to druhá nejnesrozumitelnější kniha na světě, o které vím. Hned za Vojničovým rukopisem.

K četbě díla jsem se rozhodl sám, a tak si žádný soucit za to, že jsem to opravdu přečetl, nezasloužím. Ale práci to dalo. Začal jsem zadní obálkou, kde bývají u „velkých knih“ reference význačných osobností o tom díle. Zde knihu hodnotí ekonomka Markéta Šichtařová.  Knihu vydalo Nakladatelství NF Distribution, které má momentálně v nabídce knihkupectví Kosmas celkem jedenáct titulů. U deseti z nich je autorka či spoluautorka paní Markéta Šichtařová, jedenáctou knihou je právě dílo autorské dvojice Bobošíková – Lipovská. U sedmi z knih paní Šichtařové je spoluautor její partner Vladimír Pikora. Podle justice.cz je jednatelem NF Distribuce Ing. Vladimír Pikora, který je také společníkem. Druhým společníkem pak je Next Finance s.r.o. V něm jsou jednateli i společníky Ing. Markéta Šichtařová a Ing. Vladimír Pikora.

Wikipedie uvádí: „Markéta Šichtařová je česká ekonomka, blogerka, dezinformátorka (dle označení serverem manipulatori.cz, pozn. aut.) a autorka populárně zaměřených textů zejména z oblastí ekonomiky a finančních trhů. Spolupracuje se svým manželem Vladimírem Pikorou. Od srpna 2019 do února 2020 radila na komerční bázi jako externí poradce hnutí Trikolóra Václava Klause mladšího, stala se garantem programu hnutí pro oblast rozvoj ekonomiky a podnikatelského prostředí.“ Druhý spoluvlastník vydavatelství, Vladimír Pikora, je dle Wiki „český analytik finančních trhů a makroekonom. Působí jako ekonom vlastní poradenské společnosti Next Finance, kterou založila jeho manželka Markéta Šichtařová. Vladimír Pikora je často terčem posměchu některých analytiků, například analytického webu Manipulátoři.cz nebo Šťastné pondělí Jindřicha Šídla, za velice nespolehlivý odhad ekonomického cyklu. Příchod nové ekonomické krize podobného typu jako z let 2008–9 předpovídal kontinuálně už v roce 2015, 2017 nebo 2018.“

Oba vydavatelé prosluli šířením myšlenky pronesené Václavem Klausem starším, že až se globálně oteplí, budeme v Grónsku pěstovat pšenici. Realita je taková, že až globální oteplení zpomalující Golfský proud zastaví jeho tok úplně, celý sever Evropy zmrzne. Současnou teplotu mu totiž zajišťuje oteplování Golfským proudem. Už se jednou zastavil, té periodě říkáme mladší dryas. Prodloužil poslední dobu ledovou o tisíc let.  Na zadním titulu knihy, kde bývají u „velkých knih“ citace recenzí na předchozí vydání textu, je hezká myšlenka paní Šichtařové, co knihu vydala, že kniha „pohladí po duši všechny skutečné přátele svobody a demokracie“.

Poděkováním autor/kám

Už první stránka textu mne naplnila rozpaky. Jmenuje se „poděkování autorkám“, a dočteme se v něm: „Vážím si autorů, kteří nám přinášejí svůj pohled…“ Kniha má uvedeny dvě autorky, ale poděkování je formulováno, jakoby to napsal chlap.

Kapitola 1: Dluhy, škrty, dotace

V úvodu autorky píšou, že loni proběhly nedůstojně oslavy 17. listopadu. Ale už na té první stránce se dozvíme o temných silách v pozadí. „Statisíce demonstrantů Milionu chvilek na Letné vkládaly upřímnou naději do hry, jejíž režiséry a dramaturgy neznaly, ale kterým ze srdce chtěly věřit.“ Přiznávám, že režisérů a dramaturgů protivládní demonstrace jsem si na Letné nevšiml, a jejich existenci autorky nedokladují a nejmenují je. A hned poté již jsme v letošním jaře. Autorky připomenou 15. březen, což je datum, kdy do Československa vtrhla Hitlerova armáda. A vzápětí píšou o letošním jarním protiepidemickém lockdownu v březnu 2020. „V přímém přenosu jsme sledovali zahájení éry zákazů a příkazů, které znamenaly největší okleštění svobody a demokracie po roce 1989.“ Dvě autorky píšou, že něco „sledovali“. S měkkým I. Už druhá gender záhada knihy! Bohužel ale nezmíní, že epidemie koronaviru je takovou epidemií, jaká tu nebyla od roku 1918, a srovnávat ji s okupací nacisty je úplný nesmysl. Ale všimly si, že následky epidemie dopadají na každého z nás. A že volby do Rady České televize „vyvolaly v mnohých nutkání už zase vytáhnout spacáky“. Které mnohé myslí, neuvádí.

Není droždí!

Hlavním lákadlem první kapitoly jsou droždí a květák. Autorky překvapivě sdělují, že dluhy jsou obecně problém a že dluhy za příšerné hospodaření Babišovy vlády budou splácet ještě naši vnuci. Je to naprostá pravda, a je to tak objevné jako zjištění, že veverky obecné žijí na stromech. Pak autorky věnují pozornost droždí. V ČR jsme prý vinou norem EU v oblasti vodní politiky, které prodražovaly výrobu, přestali droždí vyrábět, a ono teď není. Protože díky epidemii, jak jsou lidi doma, začali celoevropsky mnohem více péct. Já bych viděl za nedostatkem droždí (který jsem nezaznamenal, protože nepeču) spíše neočekávatelný skokový nárůst poptávky než potlačení volné soutěže drožďařů, drožďárnu nepostavíte za měsíc, ale nejsem ekonom.

Poté autorky volně popisují, že protiepidemická opatření a lockdown budou mít velmi negativní dopad na ekonomiku. O novosti myšlenky je možné s úspěchem pochybovat. Bohužel ale u textu není napsáno – stejně jako u řady textů knihy – která z dam jej psala. Další esej na téma, že dluhy jsou zlo, pochází z 16. 4., a zase není poznat autorka. Obsah – méně emotivně shrnuto – říká: Dluhy této vlády jsou jednoznačně hodny kritiky. A zde jsem poprvé pojal podezření, že kniha ukrývá tajné poselství, je to intelektuální rébus, a sdělení je skryté v mozaice informačních fraktálů. Na zadní obálce, kde jsou nadšené reklamní výkřiky recenzentek, totiž najdeme vytištěno, hned pod ódou od paní vydavatelky Šichtařové, jinou okouzlenou recenzi. „Nelze než některé apely (knihy) považovat za absolutně platné.“  Podepsána Alena Schillerová, ministryně financí. Takže – knize, která ostře kritizuje politiku ministerstva financí a zadlužování Babišovy vlády, dělá reklamu ministryně financí Babišovy vlády paní Schillerová, co se na tvorbě těch dluhů významně podílí. Následuje esej Kdo se bojí květáku?

Začíná ostrou kritikou kvality dat Českého statistického úřadu, leč nikoliv dat o zelenině, ale o inflaci.  Označuje jejich čísla za „naprosto nepřesná a nedůvěryhodná“, z důvodů nepřesností následkem epidemie. Ovšem jiná data nemá, ale kdyby je měla! „Pokud bychom použili vlastní statistickou metodu, nezkreslenou bruselskou optikou, měli bychom možná lepší vstupní informace nejen pro občany, ale zejména pro konstrukci efektivní krizové fiskální a monetární politiky.“ „Pokud“ by něco autorky zkoumaly, „možná“ by měly lepší výsledky. To trochu připomíná slavnou větu „kdybys nebyl býval kýval, nebyl by se mýval hýbal“. Pak dávají autorky jako dobrý příklad Indii, která kvůli možným nepřesnostem data nezveřejnila. Dle mých znalostí Indie je tam i bez koronaviru takovej bordel, že za epidemie ta data opravdu nemá smysl zveřejňovat, protože je nikdo nezná. Ale já bych raději, kdyby naše země zůstala v Evropě.

Některé formulace v eseji však připomínají televizní komedii: „Existují tedy relevantní důvody jak pro růst, tak pro pokles cen.“  Objevné! A tak je to již od počátku existence směny, a to furt. Autorky nadále na několika stránkách zpochybňují data Statistického úřadu, protože jsou částečně založena na odhadech. Ovšem skutečnost, že jde částečně o odhady, uvádí Statistický úřad už u těch svých zveřejněných dat, tak přesně nechápu podstatu sdělení autorek. Vypadá to, že nejspíše konstatují, že díky lockdownu skokově poklesla výkonnost ekonomiky. Ale o květáku jen jediná okrajová věta – „Máme skutečně důvod obávat se deflace, když cena květáku hrozí překročit sto korun?“. Dokonce i v grafu zachycujícím vývoj cen jsou z ovoce a zeleniny uvedeny jen jablka a brambory, květák chybí. Proč se kapitola jmenuje „Kdo se bojí květáku,“ bohužel nechápu.

V další eseji, který se jmenuje Dluhová oprátka, autorky konstatují, že dluhy jsou špatné. Nechci být politicky nekorektní, ale tato skutečnost je natolik známa dokonce i mezi romským etnikem, že Romové svým lichvářům říkají „úžerníci“. Je milé, že autorky knihy o ekonomii to vědí také. Autorky říkají, podobně jako všichni ostatní komentátoři mnohem dříve než ony, že veškeré dluhy této vlády bude Babiš a jeho parta svádět na koronavirovou krizi. Skutečně tak vláda činí. Ta vláda, jejíž ministryně financí na zadním titulu té knihy spisek vysoce oceňuje.

No a pak docházíme k další kapitole, eseji či jak to nazvat, a najednou se genderově divné výroky v poděkování, kde autorkám děkovali jako autorům, připomenou znovu. Tučně je vytištěno: „Co pomůže zvednout českou ekonomiku?“ a pod tím, už netučně: „Na tuto anketní otázku týdeníku Reflex odpověděla členka správní rady Institutu svobody a demokracie Hana Lipovská takto…“  Nemyslím, že by paní Hana Lipovská sama o sobě hovořila jako o Haně Lipovské. To dělají tříleté děti. Takže ona autorkou pasáže nebude. Stejně tak nebývá zvykem takto oslovovat spoluautora. Pokud by byl text z pera druhé autorky, paní Bobošíkové, očekával bych oslovení „kolegyně Lipovská,“ či „spoluautorka knihy“. V knize uvedená formulace však opět navozuje dojem, že text dával dohromady někdo třetí. A – podle věnování na začátku knihy – nejspíš chlap. Na další straně je pak pod textem uvedeno: „Newsletter Institutu Václava Klause 5/2020.“ Spletení babylonské dovršeno. Čtenář má tedy v ruce knihu, ve které je otištěn text dříve publikovaný v Newsletteru Institutu Václava Klause, a ten text v Newsletteru je citací dříve otištěného textu v týdeníku Reflex, kterému poskytla paní Lipovské rozhovor? To je spletitost příběhu hodná Umberta Eca! Ale co ten květák?

Následuje „Otevřený dopis prezidentu České republiky a poslancům Parlamentu České republiky.“  Je datován 8. července 2020. V dopise píšou „my, členové Institutu svobody demokracie,“ že se nemá země zadlužovat a poslanci nemají přijmout schodek pět set miliard. Následuje esej Vlak do beznaděje.  Píše se v ní: „ministryně financí a místopředsedkyně vlády Alena Schilerová prohlásila, že na stav před pandemií se česká ekonomika dostane až v roce 2028. Tato nezodpovědná a ničím neomluvitelná hospodářská politika odsuzuje naši zemi k vzniku nové ztracené generace.“  Následuje rozhovor s paní Lipovskou, dříve publikovaný v Parlamentních listech.

Dál text napadá vládní kompenzace za škody způsobené epidemií, neboť se bojí vzniku kategorie „placený nepracující“. Také kritizuje skutečnost, že se dle názoru autorek stává následkem kroků EU naše ekonomika plánovaným hospodářstvím. A že dluhy jsou špatně.

Kapitola 2: Evropa na scestí

Hned v úvodu kapitoly je – jako ostatně v celé knize – uvedena něco jako infografika. Taková ta „bublina s textem“, co mají u úst postavičky v komiksech. Tady není postavička, jen ta bublina, a v ní nějaký text, často něčí citace. Bohužel není vysvětleno, co tím textem chtěly autorky říct. V bublině na straně 39 cituje vládu, Andreje Babiše a Romana Prymulu, že říkali do různých médií ta samá omezení, která se týkají cestování. Když jsem byl mlád, tak vyvolávalo pozornost a kritiku, když politik říkal pokaždé něco jiného. Proč tady ty citáty jsou, nevím. A nechápu ani, zda jsou míněny kriticky.

Kapitola je hodně o strachu z koronaviru a je psána tak exponovaně, že v jejím literárním stylu už skutečně cítím emotivní ženu:  „Tunelem jedeme všichni společně a jeho důsledky na nás společně dopadnou.“ Ještě lepší je „u konce tunelu nás budou čekat krysaři z Hammelnu“. Ale kapitola končí optimisticky: „Projděme jím společně tak, abychom na světlo vyšli jako zdravý, svobodný, suverénní národ. Nebojme se.“ O čem ale pasáž je, co je jejím sdělením, se mi nepodařilo pochopit. Navazuje esej Jsme opravdu všichni na jedné lodi? A v něm už zaznívají myšlenky, které chápu a které mi jsou povědomé, ale opravdu se mi nelíbí: „Kdy přikáže vláda a rektoři vysokých škol studentům, kteří teď mají volno, aby se okamžitě zapojili do jarních zemědělských prací namísto pouhých proseb?“ Nevím, možná je to ironie, možná autorky chtěly říct „no to by ještě chybělo, aby vláda nařizovala studentům práce v zemědělství“. Ale není to poznat, takže je možné, že autorka opravdu chce, aby vláda konala jako soudruh Mao Ce-tung (毛澤東) v Číně. Přesun inteligence do polí, takzvaný „Velký skok vpřed“, vedl k hladomoru, při kterém zahynulo dvacet až čtyřicet milionů lidi.

V další stati nazvané Den poté autorky píší, že koronavirová knize jednou skončí a že bychom se neměli zadlužovat. V některých pasážích textu je opět vidět temperamentní autorka – věty znějí, jak kdyby ezorežisér Igor Chaun s ezohercem Jaroslavem Duškem spolupracovali na nějakém zvláště ezoterickém dramatu: „Znovunalezené bohatství hodnot se musí přetavit do tvorby bezpečí a skutečného bohatství naší země. Co tedy budeme dělat den poté? Nadechneme se. A využijeme šanci, kterou krize přinesla.“ A pak přijde kůrovec. Autorky připomenou, že COVID není první krize a že za kůrovcovou kalamitu si můžeme sami. Koronavirus a kůrovec mají hodně společného. Začínají písmenem „k“.

V textu jsou časté pasáže v uvozovkách, jako bývají citace, ale není u nich uvedeno, kdo a proč je citován. Zajímavá je i infografika: Je zobrazen dotaz – „Fall Grün je“ – a za ním tři možné odpovědi: „Pokrizový plán Evropské unie o ochraně klimatu NEBO nový program Evropské strany zelených NEBO Hitlerův plán zničení Československa.“ A je tam i uvedeno, že správně je ten Hitlerův plán. Jak souvisí rozvrat klimatu a Zelení s Adolfem Hitlerem, nevysvětlí. Zato prý druhá světová válka rozhodně nezačala podpisem paktu Molotov – Ribbentrop (jak v souladu s realitou v usnesení konstatoval Evropský parlament), ale až několik dní poté, co následkem tohoto paktu mezi Hitlerem a Stalinem Německo vojensky napadlo Polsko. Připomínám – podobný koncept dějin, který autorky razí, vyviňuje Stalinův Sovětský svaz z podílu na zahájení druhé světové války.

Následuje esej „Koněv v depozitáři porušuje smlouvu s Ruskem“, ve které se dozvíme, že převezení sochy Koněva do depozitáře dle názoru autorek porušuje mezinárodní smlouvu o válečných pomnících s Ruskem. V další eseji „Kozel zahradníkem aneb Poučení z krizového vývoje“ kritizuje EU za nezvládnutí koronavirové krize. Následuje text „Půjde EU ve stopách Marxe a Lenina?“. V závěru autorka klade řečnickou otázku německému velvyslanci, zda chce získat Čechy pro Evropu, „která se nebojí a odmítá vidění světa očima Karla Marxe a Vladimíra Iljiče Lenina“.  Paní Bobošíková v roce 2008 byla dle Wiki nominována jako kandidátka na prezidenta České republiky pro druhou volbu Komunistickou stranou Čech a Moravy. V den druhé prezidentské volby, 15. února 2008, na Pražském hradě sice pronesla projev, ale později po rozpravě ostatních zákonodárců oznámila, že svou kandidaturu stahuje. Proč tedy zkoušela kandidovat za komunisty, když nevidí očima Marxe a Lenina?

Pak si autorky postýsknou, že se málo slaví konec 2. světové války, a pak konečně v eseji „Génius hybridní války“ zazní něco podstatného: „Příkladem, na kterém lze odhalit globální anatomii tvorby a šíření lži, je nejnovější rozhovor s maďarsko-americkým finančníkem a filantropem Georgem Sorosem.“ Už je to tady, chtělo se mi zvolat! Poté autorky pečlivě analyzují rozhovor s ním, který byl přeložen do řady jazyků, hledají v něm lži a krůček po krůčku dokladují, že se v různých jazycích překlady lišily.  První zásadní lží je například Sorosův výrok, že Číňané tajili epidemii do jejich Nového roku. Větší kroky proti šíření v Číně začaly skutečně až kolem 25. ledna, na mezinárodní úrovni koncem měsíce. Další zásadní lež pronesená Sorosem: Podle něj je prý nejrespektovanější německou institucí Ústavní soud, podle autorek je tento soud až na třetí příčce popularity, což je opravdu zásadní. A srovnatelně zásadních lží ve slovech kletého imperialisty nalezly dámy sedm. Stejně zásadní jsou i rozdíly v překladech. Zatímco v anglicky vydaném rozhovoru Soros s Číňany soucítil, v němčině nikoliv. V angličtině „utajoval koronu prezident až do doby po Novém roce,“ v německém překladu „informace tajilo vedení strany“. Jiným pro autorky asi zásadním rozdílem ve verzích je, že v německé verzi rozhovoru „mlýny justice melou pomalu,“ zatímco v angličtině se „kola justice pohybují pomalu.“ Vrcholem argumentace je pak – k rozhovoru otištěném v češtině – věta: „Proč Deník N čtenáře neinformoval, že George Soros považuje Evropskou unii za svůj domov?“

Autorky věnují kousek textu americkému Dnu nezávislosti a následuje textík „Bratři v triku“. Věnuje se článku našich  tří ministrů zahraničí v Lidových novinách, kde kritizovali izraelskou politiku. Končí palbou řečnických otázek, které až bolestně připomínají texty diskusí na Parlamentních listech: „Čí zájmy signatáři úvahy hájí? Proč považují tři ministři za nutné kritizovat a urážet Izrael i Spojené státy, naše mezinárodní spojence? Kdo je skutečně autorem úvahy? Proč úvaha vyšla právě teď? A proč jazyk textu ze všeho nejvíce připomíná strojový překlad z angličtiny do němčiny?“  Nevím, zda to bylo záměrem, ale ten samý výše uvedený text, ten kulometný sled otázek, najdeme v knize téměř doslovně hned dvakrát. Poprvé na straně 63, podruhé na stranách 65–66. Podobně naprosto nestrukturovaně, nesrozumitelně a bez jakékoliv souvislosti jsou řazeny krátké textíky k dalším a dalším politickým tématům

Kapitola 3: Televizní krize po dvaceti letech

Na začátku kapitoly je citát paní Lipovské ze serveru Echo24 a poté následuje návrh usnesení, které paní Lipovská předloží Radě ČT, kde zasedá. Návrh konstatuje, že sledovanost by dle jejího názoru neměla být kriteriem úspěchu veřejnoprávní televize, ale když už tím kritériem je, tak je špatně, že její sledovanost klesá. Poté zmiňuje, že na Českou televizi je vedeno třicet žalob (což je vzhledem k praxi v mediích obdivuhodně málo), a pak píše: „Stěžovatelé na své stížnosti v řadě případů nedostávají odpovědi. Nereagování na stížnosti koncesionářů či jen velmi obecné odpovědi, které stížnosti de facto zamítají, pohled veřejnosti na Českou televizi poškozují.“ Když jsem psal článek o tom, zda byla dostatečně objektivní komise, která paní Lipovské udělila doktorát, samozřejmě jsem se nejprve s dotazem obrátil na paní Lipovskou samotnou – navíc jako na na členku Rady veřejnoprávní České televize. A nic, odpověď nepřišla. Sice podle ní není sledovanost ČT důležitá, ale zdůrazňuje, že klesá. Sice podle ní poškozuje neodpovídání na dopisy Českou televizi, ale sama jako členka její Rady na dopisy novinářů neodpovídá. Přijde mi to poněkud nekonzistentní.

A pak už se – s největší pravděpodobností, a z kontextu odvozeno – ujímá pera paní Bobošíková. „Dvacet let od televizní krize – díl první“.  Následuje poměrně emotivní popis jejích zážitků, když s ní na přelomu tisíciletí odmítla řada lidí ze zpravodajství ČT spolupracovat. Byl to tehdy jistě problém, ale po dvaceti letech už opravdu nikoho nezajímá.  A postavy, které paní Bobošíková popisuje, si pamatuji jen mlhavě. A zase se objevují pasáže jak z diskusí na Parlamentních listech: „Jsem přesvědčena, že spousta lidí díky České televizi zbohatla, že na její materiál, s její technikou a v jejích prostorách natáčeli a zpracovávali své soukromé projekty. Prostě ruka ruku myje a všichni si na tu porci másla na hlavě tak nějak zvykli.“

Žádné z těch tvrzení ale nijak nedoloží, takže jde o projev srovnatelný s frází „Všeci kradnů!“. Zmiňuje v kontextu svých prožitků v ČT i celospolečenské dění: „V té době byla vzedmuta vlna nejrůznějších aktivit, například Děkujeme, odejděte a mnoha dalších. Jejich iniciátoři se scházeli ve vile Amálie za vydatné podpory Václava Havla.“ A – zase u Havla! Podobně se u Havla také scházeli aktéři politických aktivit již dříve, například Charta 77. A podobným tónem o něm psávali bolševici.  V době, ze které je dodnes na youtube k vidění video, kterak paní Bobošíková předává kytici soudruhu Gustavu Husákovi. Následuje rozhovor Jany Bobošíkové pro Parlamentní listy. O pár stránek dále – jsme již opět v roce 2000, v době televizní krize, ne v letech, kdy paní Bobošíková dávala Husákovi květy – čteme: „V té době se rovněž stupňoval tlak nejrůznějších nátlakových skupin, už se šikovali lidé typu Zdeňka Svěráka, Evy Holubové, Jiřího Hřebejka a dalších, už se útočilo na city veřejnosti pod rouškou toho, že jde o svobodu slova.“

Zde mne zarazila – podobně jako dříve v textu u osoby Václava Havla – hodnocení řady známých osobností ze strany paní Bobošíkové. Oni jsou jmenovaní „lidé typu Zdeňka Svěráka“ nějak závadoví? Čím? A za druhé: Je to sice dvacet let, málo si pamatuju, ale nevím o tom, že by se známý ústavní právník Jiří Hřebejk nějak v té televizní krizi angažoval. Ale asi se pletu. Zato se pamatuji, také matně, že se mezi umělci a intelektuály vyjadřujícími se ke krizi v ČT objevil známý režisér Jan Hřebejk. Paní Bobošíková pár řádek poté, co vyjmenovala „lidi typu Svěrák,“ reprodukuje svůj rozhovor s panem Jiřím Hodačem,  jedním z aktérů krize v ČT. Prý mu řekla: „Udělám všechno proto, abych vydržela, tu sebranku kolem dobře znám.“

Ale nenamlouvejme si, že mimo Sorose a Svěráka paní Bobošíková ostatní šetří! „Selhal Václav Klaus … prezident Václav Havel vyvolával duchy zákonů … Mnohokrát jsem před kolegy ve zpravodajství v minulosti řekla, že Česká televize by měla být etalonem žurnalistické práce a neměli by v ní mít místo zakomplexovaní jedinci. … Vešla jsem například do velína a tam se na zemi válely dvě senátorky – Zuzana Roithová a v šusťákách s Helenou Regnerovou v teplákách, o kus dál na zemi polehával jejich kolega Jan Ruml.“ A skutečnost, že jí prožitky z té doby opravdu leží na srdci, dokládá i věta: „Nedořešená televizní krize je vřed, který v české společnosti zůstává dodnes. Zůstal nerozříznut, proto je stále tak živý.“ Paní Bobošíková si neuvědomuje, že pro zbytek národa dvacet let stará televizní krize živým problémem opravdu není. Ale pak se nejednou dočtu: „Otvírám potřetí svou knihu Nebudu mlčet, abych si spolu s vámi připomněla, jak dramaticky do života některých lidí zasáhla.“ Takže i tato kapitola je poskládána z recyklovaného textu, paní Bobošíková cituje svou vlastní starší knihu.

Ovšem tak, že není poznat, kde končí onen starý text a kde začíná dnešní komentář autorky k němu. Zato se dočtu, že včasným přivoláním lékaře paní Bobošíková zachránila život Jiřímu Hodačovi, aktérovi krize. A jeho pak nechtěli přijmout do řady nemocnic. „V České televizi ve stejnou chvíli hráli písničku Táhněte do háje a Václav Havel, který má v této zemi nejlepší zdravotní péči, se tam promenoval s mašlí až na zem v klopě a dovolil si plivat na Jiřího Hodače, jemuž tento stát tu nejzákladnější péči odepřel.“  Ostré kritice pak podrobí i pana Marka Ebena, známého moderátora, a posteskne si, jak byla šikanována i prozatímní ředitelka České televize, která měla u Kavek zaparkovaného trabanta:  „Přenosový vůz České televize v úrovni jejího trabanta zpomalil, z okénka se vysunula ruka a vylila na vůz obsah WC, jimiž jsou televizní přenosové vozy vybaveny.“ A nechybí ani sdělení, že paní Bobošíkové pan Balvín, další účastník dění, říkal, že mu reportér Wollner na WC říkal, aby už konečně vypadl. Následuje letošní rozhovor Jany Bobošíkové pro Parlamentní listy. V něm říká, že „Evropská komise, Open Society Foundation (zase ten Soros, sakra!, pozn. aut.) či Konrad-Adenauer-Stiftung platí ty, kteří kritizují demokratickou volbu do Rady ČT.“ Tu volbu, kterou byla zvolena paní Lipovská.

Pak se dočteme, že „platba (televizního) koncesionářského poplatku pro každého občana povinná je“. Bez ohledu na své aspirace ve veřejnoprávní televizi paní Bobošíková zjevně neví ani to, že pro občany, kteří nemají televizi a odhlásí se z platby koncesionářského poplatku, povinná není. A pak zase to „dilema autora“. Kdo vlastně psal ten rukopis? V toku vzpomínek na dvacet let staré události cituje Britské listy a text, který tam napsal pan Stroehlein. A píše: „A o něco později napsal text na obranu Jany Bobošíkové.“ To opravdu paní Bobošíková hovoří sama o sobě jako o Janě Bobošíkové?

Zase se vymezuje proti Václavu Havlovi, který je nyní léta po smrti, zase nevíme, zda jde o text z letoška, nebo o léta staré a tehdy vydané vzpomínky, a zase slovník jak z Rudého práva: „Co se týče Havla a ostatních českých „intelektuálů“ (tj. snobů mimo styk se společností, kteří neumějí sami vyhrát volby), jestliže ti všichni začnou vystupovat proti Bobošíkové, veřejnost přestane rebely podporovat a postaví se za Bobošíkovou – která byla vždy populární televizní osobností.“ Na konci kapitoly (v datovaném letošním textu) ohnivě prohlásí: „Česká televize nepatří těm, kdo v ní pracují, jak kdysi prohlašoval zakladatel TOP 09 Karel Schwarzenberg, a jejich spřízněným intelektuálům, umělcům a politikům. Patří občanům této země. Všem. Bez rozdílu.“ Následuje kapitola čtvrtá.

 Otazníky. Kdo má ve vypjatých situacích rozhodovat o životě a smrti pacienta?

Esej je datován duben 2020 a souvislost s předchozím textem či televizí jsem nenašel. Autorky obeslaly řadu známých osobností dotazem „Kdo a podle jakých kritérií má rozhodovat o přidělení nedostatkové život zachraňující péče?“.  A odpověděla jim skutečně řada kompetentních lidí včetně těch, kteří k tomu mají co říct. O osmnáct stran dále zase autorky obeslaly řadu osobností dotazem „Jak se promítne do směřování České republiky a EU fakt, že se v roce 75. výročí konce druhé světové války v Evropě nekonají pietní akty?“. A opět řada odpovědí, některé i zajímavé. Souvislosti s knihou, či snad dokonce s televizí, jsem nenalezl. Zato jeden z oslovených, poslanec Jaroslav Foldyna, napsal: „Pokud by nebylo německého nacismu, sovětský voják by nikdy nevkročil na území evropských zemí.“  Sovětská invaze do Polska začala 17. září 1939 bez formálního vyhlášení války. Finsko Sovětský svaz napadl bez vyhlášení války 30. listopadu 1939. Obě tyto země jsou v Evropě. Následují odpovědi na otázku „Máme se z krize prodlužit, nebo proškrtat?“ A pak je závěr.

Paní Lipovská závěrem kritizuje centrální plánování, EU a Babišův rozpočet, což v kontextu knihy není překvapující. Paní Bobošíková, která v minulosti kandidovala za KSČM, svůj závěr nadepsala „Marx a Lenin se vrací.“ A je to myšleno kriticky. Stěžuje si, že v Česku ubývá svobody (což je pravda), ale nedodává, že svobody ubývá kvůli hnutí ANO, jehož ministryně dělá její knize na zadní obálce reklamu. Rovněž si postěžuje na Brusel. Postýskne si na Člověka v tísni. A – což je opravdu šokující – nezmíní ani Václava Havla, ani George Sorose. A pak kniha zaplaťpánbůh skončí.

Nikdy v životě jsem neměl v ruce tak neuvěřitelně chaotický, prázdný a frázovitý svazek zcela nesourodých textů, jakým je tato brožura. V podstatě z ní nechápu nic kromě titulu, a nedokážu si představit, že by ji někdo přečetl jinak než pracovně. Jednota času, místa, děje není přítomna, a dokonce není přítomna ani jednota autora. Na titulu jsou obě dámy spolu, obklopeny symboly komunismu. Strany, za kterou paní Bobošíková kandidovala na prezidenta. Ale vypadá to, že se od těch symbolů na obálce distancují. Zato však každý vidí, že jsou kamarádky. Takže to čtu – i vzhledem k tomu, jak emotivně dosud paní Bobošíková svoje dvacet let staré trauma z Kavčích hor popisuje – jako její vzkaz veřejnosti: „Heč, už jsem zase nahoře, mám v Radě ČT svého člověka!“ Obálku chápu, zhodnotit text – což je recenzentova povinnost – jsem ale dlouho neuměl. Nevěděl jsem si rady ani metodicky. Proto jsem se nakonec rozhodl své hodnocení knihy napsat v podobném stylu, jakým na mne působí sama kniha:

Aceret podeen aurgef meedle oogiat kidall lialis blumet. Kvansib dexaceo coetryn pullast jeenund neculla moillax casynti heessin deverou. Jooll ardic genif mytor snati fimil jejut digga eolsh diech.

(Created by Fake Word Generator, http://feldarkrealms.com/)