Řada druhů ovoce a zeleniny, co se prodávají v super a hypermarketech, se dováží z jiných zemí, což samo o sobě není nic překvapivého. Překvapivé ale mohou být jejich často velmi nízké ceny a celoroční dostupnost ve velkém množství. Na místě je proto otázka, jak je to možné? Odpověď se vydali najít novináři z německé televize ARD v dokumentárním filmu Europas dreckige Ernte (Špinavá sklizeň Evropy). Reportéři se vypravili na místa na jihu Španělska (konkrétně do provincie Almeria v Andalusii) a v jižní Itálii, což jsou oblasti, z nichž pochází mnoho ovoce a zeleniny, které jde na export a prodává se na německém trhu velice levně.

Z ilegální imigrace těží novodobí otrokáři

Na co se přišlo? Odhalení německých novinářů byla skutečně děsivá a pro mnohé diváky muselo být šokující, že je něco takového v Evropě vůbec možné. Dokumentární film ukazuje naprosto nedůstojné a katastrofální pracovní podmínky zemědělských dělníků z řad ilegálních migrantů v Itálii a Španělsku.

S lidmi pracujícími na sklizni úrody ovoce a zeleniny v obrovských sklenících se zachází jako s otroky. Lidé, kteří zde pracují, žijí ve slumech plných malých igelitových chatrčí bez vody a elektřiny a nemají nic jiného než bydlení postavené z odpadků. A stejně mizerné to je i s platovými podmínkami. Zatímco lidé „s papíry“ dostávali 35 €/den, u ilegálních migrantů to bylo jen 25 €/den a méně, a to ačkoliv má být minimální mzda 50 €/den. Dělníci na plantážích ve Španělsku musí i v „mlze“ chemikálií bez jakékoli ochrany hlavy a ochranného obleku rozstřikovat jedovaté pesticidy. A to nemluvím o neproplácení přesčasů, jako tomu bylo např. u společnosti BioSabor. Společnosti jednoduše vědí, že ilegálních migrantů ochotných pracovat za takto nehorázných podmínek je více než potřebují a nepřijde-li jeden, přijde jiný.

Reakce majitelů firem na odhalení novinářů? Nezájem a popírání

Ilegální imigrace je pro majitele obrovských skleníků s ovocem a zeleninou příležitostí pro významné úspory a tedy i obohacení. Čím levnější zaměstnanec, tím lépe. Protože jsou lidé bez papírů v Evropě ilegálně, oficiálně neexistují a není jim ani třeba věnovat žádnou zvláštní péči. Proč taky zaměstnávat lidi legálně, když lze mít pracovníky bez dokumentů, kteří představují pro zaměstnavatele mnohem menší náklady?

Šetřit se musí, kde se dá, i za cenu zničeného zdraví dělníků. A jaké byly reakce majitelů firem na zjištění novinářů z ARD? Naprostý nezájem a popírání toho, že by k něčemu takovému vůbec docházelo. S dokumentaristy odmítali mluvit, dělníky schovávali apod.

V Itálii mluví o organizovaném zločinu a mafii

Ani v oblasti Kalábrie na jihu Itálie nebyla situace jiná. Mzda pro ilegální migranty pracujících na sklizni ovoce a zeleniny zde také byla 25 €/den. Lidé pracovali v mizerných podmínkách, které vedly často k podlomení jejich zdraví. Dělníci na sklizni zde přespávali v oficiálně neexistujícím stanovém městečku, v němž žilo 2 100 lidí. Na konci dokumentu jsme se pak i dozvěděli, že zde vypukl požár, takže lidé ztratili i to málo, co měli a jeden z nich přišel i o život.

Oproti Španělsku, kde na situaci upozorňovali jen aktivisti, se ale zdálo, že v Itálii se problematikou zabývá i policie. Jeden policista například zmiňoval zásah, kdy byla provedena kontrola u 45 podniků. Ve většině z nich se našly nesrovnalosti. U 12 firem se jednalo o velmi těžká provinění v podobě vykořisťování, špatných pracovních podmínek a nedostatečných mezd. Nic, co bychom neznali ze Španělska. Až na jednu podstatnou věc, která ale dělá tamní situaci ještě horší než ve španělské Almerii.

Využívání či spíše zneužívání pracovních sil z řad migrantů je bohužel mnohem lépe organizované než ve Španělsku. Do tohoto odporného byznysu s využíváním lidí je na jihu Itálie zapojen místní organizovaný zločin, což není nikdo jiný, než všemi obávaná mafiánská organizace Ndrangheta. Její celá síť má roční příjmy cca. 53 miliard €, a 40 % příjmů jde právě ze zemědělství.

O přežití bojují i zemědělci

Bylo by velkým omylem myslet si, že obětí současného stavu jsou jenom dělníci. Německý dokumentární snímek ukazuje také celý začarovaný kruh, který existuje na trhu s ovocem a zeleninou. S velkými problémy se potýkají také zemědělci, kteří jsou velkými obchodními řetězci neustále tlačeni k prodeji za dumpingové ceny, a bojují o holé přežití. Tvůrcům dokumentu se podařilo vyzpovídat jednoho zoufalého španělského zemědělce, který za 1,7 tuny cuket dostal od odběratelů jen 48,84 €. Výkupní cena totiž klesla na 3 centy za kilogram.

Každému musí být jasné, že takové výkupní ceny musí být hlavně pro malé zemědělce likvidační. Není sám, kdo se octl v podobné situaci a svěřil se s tím, že ví dokonce o případech, kdy někteří jeho kolegové neunesli tíživou finanční situaci způsobenou nízkými výkupními cenami a oběsili se.

Zemědělci zde tahají za kratší konec provazu. Potraviny ze zmíněných míst v jižní Evropě putují do velkých obchodních řetězců, jako jsou Lidl, Kaufland, Aldi, Rewe a Edeka, které mají 85% podíl na obrovském německém trhu s potravinami. Díky svému silnému postavení navíc mají tyto řetězce moc tlačit na dodavatele. Trh (tedy především obchodní řetězce) tlačí na ceny, na čemž tratí zemědělci. A zemědělské společnosti zase tlačí na dělníky, kteří musí pracovat v nelidských podmínkách.

Toto novodobé otrokářství je tragickým důsledkem ilegální imigrace

Z evropských peněz jde dohromady 58 mld. € ročně právě na subvence zemědělcům. Bylo zjištěno, že podporu z evropských peněz dostávají také velké zemědělské firmy, které prokazatelně nechávají pracovat své lidi v nesnesitelných podmínkách. Např. už zmíněná firma BioSabor obdržela v uplynulých letech 3,4 milionů eur. Jedním z tragických důsledků ilegální imigrace je kromě mnoha zmařených lidských životů i skutečnost, že představuje živnou půdu pro toto novodobé otrokářství.

Za sebe říkám, že takovou zemědělskou politiku nechci a proto jsem se rozhodl tento fenomén otevřít. Nejde jen o změnu plateb zemědělcům v jižních státech, ale i o změnu koncepce fungování a přemýšlení o zemědělství v celé Evropské unii.

Pokud by zemědělci neměli možnost v některých státech používat levnou pracovní sílu, musela by se cena jejich produktů zvednout. A to by zvýšilo i cenu. A je teď otázka, zda bychom ji byli jako spotřebitelé ochotni akceptovat s vědomím, že je férově zaplacena nebo otevřeli cestu levnému dovozu zeleniny například z Afriky, které by to naopak mohlo výrazně finančně pomoci? Odpověď není jednoduchá.,

Text byl publikován na autorově blogu.