Turecký prezident Erdogan je zcela na větvi z usnesení německého Spolkového sněmu o tom, že turecké masakry Arménů v letech 1915–1916 byly genocidou. Nerozumí prý tomu, proč kancléřka Merkelová nedonutila členy své strany hlasovat proti rezoluci. Spolková kancléřka může ovšem jen velmi těžko nutit členy své strany, jak mají hlasovat (v Turecku je to zjevně o hodně jednodušší).
Ale já taky něčemu nerozumím. Nikdo nepochybuje o tom, že masakry Arménů byly jednou z neodpornějších masových vražd v lidských dějinách. Kam se na ně hrabeme my se sudetskými Němci (to jsme dobří chlapíci, že, jaký důvod k národní hrdosti!). Mé představivosti se zato vymyká, že německá kancléřka a následně vedení Evropské unie vložily před časem osud ochrany vlastních hranic, které bránit nedovedou a možná ani moc nechtějí, do rukou podezřelé čtvrtdemokratické země s lehce nekalými záměry a ambicemi, zejména pokud jde o vydírání (Turecko vzápětí dokázalo, že kdyby chtělo, unijní hranice by chránit jakž takž umělo) – a že ovšem zároveň tuto zemi, do jejíchž rukou napůl vložili svůj osud, velmi problematickým způsobem provokují bez ohledu na to, jaké to pro ně bude mít důsledky. Jediný praktický důsledek bude, že to Turky pořádně rozběsní. Masakr Arménů se tím pojmenováním nestane ani o fous horším, ani o fous lepším.
A argumentovat mezinárodním právem mi nepřipadá moc přesvědčivé, protože se to z nemalé části opírá o fikci, kterou představuje OSN, vzniklá kdysi – trošku zjednodušeně řečeno – z historického kompromisu mezi Franklinem D. Rooseveltem a Josifem Stalinem, a vycházející z nemravného předpokladu, že se západní demokracie dokážou shodnout s nelidskou orientální despocií (dnes je těch despocií víc) na společném pojetí práva a spravedlnosti.
Považuji proto za důležité vědět, že:
a) masakr Arménů bylo zrůdné, nelidské zvěrstvo,
b) západní demokracie nemají co uzavírat historické kompromisy s nelidskými despociemi.
Je to ostatně nešikovné, protože nynější podoba „lidských práv“, zhmotněná v dokumentech OSN o lidských právech, slouží velmi často k tomu, aby státy, které je nikdy dodržovat nezamýšlely a ani náhodou je nedodržují (Rusko, Čína a další), mohly poukazem na jejich nedodržování vydírat západní demokratické země, které jsou zvyklé brát své závazky vážně, za nedodržování se stydí a jen si nevšimly, že některé věci (zejména z oblasti sociálních práv) prostě dodržovat nejde a nemá to ani smysl.
Nechci tím říci, že OSN je nesmyslná či škodlivá organizace, ani že mezinárodní právo je čirá fikce. Jen že jejich faktická váha v současném světě je daleko menší než ta, která se jim připisuje v různých kýčovitých ideologiích a nemravných politických plánech, které se o ně opírají. Což není žádný relativismus. Na jedné straně stojí (nedokážu to říci jinak) víra a Evangelium, na druhé straně praktická politika. A formulace lidských práv, zákonů atp. jsou někde v prostoru mezi tím: Jsou jistě velmi důležité, ale vždycky jen dobově podmíněné, a je tedy legitimní je případ od případu korigovat. Musí být v souladu s mou vírou a použitelné v praxi.
Každý má u nás plnou hubu Masaryka. Odvolávám se v téhle věci na něj: „Etika, a tedy i politika, musí se hodit pro nás lidi, nebo se vůbec nehodí“ (i když s křesťanstvím to měl TGM složité; jistě, ale mít to složité je lepší než trpně přijímat a zároveň v praxi bohorovně popírat).
Politická reprezentace Spolkové republiky Německo dělá naprosto nesrozumitelnou a podle mne nezodpovědnou politiku: Vložila osud své země a EU (aspoň do určité míry) do rukou nespolehlivé, problematické země, a zároveň ještě tuto zemi nesmyslně provokuje.
Komentář vyšel v internetovém politickém zápisníku Bohumila Doležala Události.
