Město Mariupol na okupovaném území Ukrajiny utrpělo ruskými útoky. FOTO: ČTK/AP/Alexei Alexandrov
FOTO: ČTK/AP/Alexei Alexandrov
KOMENTÁŘ / Velkou míru nevole ukrajinských úřadů sklidil německý novinář Armin Coerper poté, co navštívil Rusy okupovaný Mariupol na pobřeží Azovského moře. Zdůraznil sice, že město je zcela pod ruskou vojenskou nadvládou a všude lze narazit na stopy válečných událostí, ale zároveň hovořil o tom, že základní služby ve městě jsou v provozu a že nenašel sebemenší stopu odporu proti ruské okupaci. Město prý funguje normálně.
Obsáhlé vystoupení německého reportéra v televizi ZDF vzbudilo velkou nevoli mezi Ukrajinci, kteří vnímají ztrátu svého kdysi půlmilionového města, bombardování tamních domů, vraždy civilistů a následné ruské snahy o jeho etnickou a kulturní asimilaci s krajním odporem.
Ukrajinci zdůraznili, že Němci odcestovali do okupovaného města bez jejich svolení, a že patrně přehodnotí akreditaci reportérů televize na svém území. Reportér navíc prohlásil, že Mariupol jako město funguje, tedy alespoň pokud jde o inženýrské sítě a internet.
Stanice ZDF na kritiku reagovala v tom smyslu, že formulace „město funguje“ je bez kontextu zavádějící. „Výběr pouze tohoto citátu nevystihuje jeho (reportérův) celý dojem. Armin Coerper spíše popisuje, jak se Rusko snaží pomocí značných finančních prostředků vytvořit dojem normálnosti a obnovy,“ uvedla televize. Pravda je, že Coerper ve svém vstupu mimo jiné popisuje, že město je zcela kontrolováno ruskou armádou, na každém kroku jsou checkpointy a místní obyvatelé, mimo jiné i děti ve školách, jsou podrobeni tvrdému ideologickému výcviku.
To, co zřejmě německá televize nedomyslela, je propagandistický dopad její reportáže. Nemluví se v ní příliš o tom, jak genocidní je politika Rusů v Mariupolu, kteří město zaplavili svými obyvateli, podobně jako Češi kdysi zaplavili násilně vybydlené Sudety. Reportér nemluvil o tom, že se ruská populace nyní stěhuje do bytů, v nichž si jejich mrtví, či uprchlí ukrajinští obyvatelé „zapomněli“ spodní prádlo či hračky svých vyděšených dětí. Nemluvil ani o tom, že se realitní makléři zákazníkům omlouvají, že předchozí majitelé nestačili své rozbombardované domovy uklidit.
Reportáž zmíněné německé televize není strašlivá tím, co v ní zazní, ale tím, o čem mlčí. Nehovoří o tom, že místní ukrajinští odbojáři každou chvíli riskují a ztrácejí své životy. Nemluví o tom, že takoví lidé patrně nebudou mít zájem o to vystoupit v televizním prime-time německého zpravodajství, takže autor vstupu bude moci do televize říci, že nenarazil na žádné stopy odboje.
Namísto toho přijeli němečtí novináři do Mariupolu jako turisté, ba podobně jako vyslanci Červeného kříže kdysi přijeli do Terezína. Všude byl pořádek. Hrála muzika a židovské děti předurčené k likvidaci odmítaly jídlo s tím, že doma mají lepší. Již tenkrát vyšlo najevo, že umírněné seriózní zprávy o probíhající genocidě ve druhém plánu legitimizují další počínání vrahů. Tito novináři, vysílající jako patrně první svobodná média z okupovaného města s laskavým svolením genocidních úřadů, na to však patrně zapomněli.
Jejich počínání klade před každého novináře individuální otázku, do jaké míry mu zachování neutrality, objektivní přístup a osobní odvaha umožní v situaci válečného konfliktu zachovat skutečný obraz událostí, anebo zda neposlouží jako užitečný idiot propagandy vraha a agresora, což se stalo, patrně nešťastnou náhodou, německé televizi.
Nelze zcela vystihnout, jak v tomto srovnání působí výkon novinářského týmu agentury AP, který se v prvních týdnech invaze zcela nekorektně nerozpakoval zobrazovat zraněné, zpovídat postižené a natáčet nevýslovné. To, že se německý tým tentokrát zjevně rozhodl zachovat korektně, a to z profesionálních, ale bezpochyby i z prestižních důvodů, je opovrženíhodné. Podařilo se mu ukázat, že se květinám daří i na hřbitově, a to možná i lépe než jinde. S ohledem na to, co se v Mariupolu odehrálo, je to ale žalostně málo.
