Ursula von der Leyen, která byla 16. července zvolena předsedkyní Evropské komise, nastoupila do fakticky nejmocnější funkce v EU a zároveň se vzdala svého postu německé ministryně obrany, kterou zastávala dlouhých pět a půl roku. Během této doby se v Evropě dramaticky zhoršilo bezpečnostní prostředí kvůli vzestupu ruských mocenských ambicí v roce 2014 nebo migrační krizi rok poté. Zatímco především státy východního křídla euroatlantického prostoru začaly zvyšovat své výdaje na obranu a vzaly si za cíl dodržovat alianční závazek 2 % HDP, Německo stále jako by přešlapovalo na místě. Německé výdaje na obranu dlouhodobě činí okolo 40 až 46 miliard dolarů ročně, což je ale pouhé 1,2 % HDP.
Peněz je dost, ale schází vůle
V posledních letech přicházely často až kuriózní zprávy o tom, v jakém stavu německé ozbrojené složky jsou. Například v dubnu 2018 informoval časopis Spiegel o tom, že německá Marine nemá v provozu ani jedinou ponorku. Všech šest jich bylo v docích buď na opravách, nebo nutných modernizacích. Nedlouho poté se objevily další zprávy o tom, že ze 128 stíhaček Eurofighter Typhoon jsou jich schopny bránit osmdesátimilionové Německo pouze čtyři. O moc lépe na tom není ani tankové vojsko, kde byla k roku 2018 bojeschopná pouze třetina techniky. Piloti bojových helikoptér raději cvičili pouze na simulátorech, protože se báli se svými stroji létat kvůli nedostatku náhradních dílů. Ve druhé půlce minulého roku se objevila informace, že Bundeswehr má i personální potíže: chybí dostatek rekrutů, a jeho velení tak zvažovalo najímání cizinců.
Místo toho, aby se ministerstvo obrany soustředilo na plánování a logistiku náhradních dílů a akvizice nové techniky, představila ministryně s velkou pýchou zavedení uniforem pro těhotné vojačky. To působí o to zvláštněji, když německé armádě akutně chybí taková výstroj jako například neprůstřelné vesty.
Německo přitom nemá problém s nedostatkem financí, ostatně i s pouhým 1,2 % HDP, které na obranu vydává, se při jeho ekonomické síle pohybuje kolem 7. až 10. místa podle výdajů států na obranu. Kdyby dávalo slibované 2 %, rázem se stane zemí se 3. největším obranným rozpočtem na světě a hravě by předběhlo i Rusko. Je tedy evidentní, že Německo má obrovský potenciál v možnostech posilování své bezpečnosti, něco zásadního mu ale chybí: poptávka a politická vůle.
Slabé státy jsou riziko
Tady však vyvstává kontroverzní otázka, kterou řada dalších zemí včetně České republiky vnímá velice citlivě – otázka zbrojícího Německa. I když jsme blízcí spojenci, naše ekonomiky jsou zásadně provázány a vzájemné vztahy jsme narovnali deklaracemi i prohlášeními, na poli společenské (a někdy i politické) diskuse spojení Německo a armáda stále budí emoce.
Je tedy silná německá armáda v našem zájmu? Já se domnívám, že ano. V současném geopolitickém uspořádání a systému spojeneckých vazeb je bezmocné Německo pro Českou republiku daleko větší hrozbou, než by bylo Německo silné a vyzbrojené. Berlín by rozhodně neměl přebírat roli USA a vytvářet v Evropě nějaký mocenský protipól, větší výdaje na obranu by však mohly utišit spory s americkým prezidentem Trumpem, který už několikrát zpochybnil garance NATO pro země, které na svou obranu nedávají dost.
Na regionální úrovni by tím Německo mohlo zároveň částečně vyvažovat vliv Moskvy v prostoru střední a východní Evropy, k němuž má Berlín přece jen blíž než Washington. Německo se ve vztazích k Rusku spoléhá především na ekonomické nástroje, jež jsou však vůči největší zemi světa účinné vždy pouze částečně. Rusové ukazují, že silná armáda a respekt jejich země ve světě je pro ně přednější než ekonomické blaho.
Obávat bychom se měli spíše slabého než silného Německa, protože jeho případné problémy by tvrdě dopadly i na nás.
Argumenty pro názor, že silná německá armáda je v českém zájmu, nicméně nemusíme hledat ani tak ve vnějších hrozbách, jako je Rusko, ale klidně i uvnitř Německa samotného. V Německu podle tamního ministerstva vnitra narůstá extremismus, ať už v podobě islamistů, či pravicových a levicových radikálů. Rozdělení společnosti, nespokojenost a deziluze z tradičních politických stran, nedůvěra ve státní instituce a z toho plynoucí prohlubující se frustrace mohou ve střednědobém horizontu vyvolat rozsáhlé nepokoje, jejichž spouštěčem může být například další migrační vlna či série teroristických útoků. Měly by německé bezpečnostní složky dostatek kapacit na jejich potlačení, pokud bude pokračovat současný stav? Česká republika by se snadno mohla stát státem, který by Německo žádalo o pomoc. Obávat bychom se tedy měli spíše slabého než silného Německa, protože jeho případné problémy by tvrdě dopadly i na nás.
Německá bezpečnost je však v první řadě v rukou samotného Berlína, vliv ostatních států je jen omezený. Určitými impulsy však mohou být různé formy spolupráce na poli zbrojních projektů. Německo-francouzská společnost KMW+Nexter Defense Systems už pracuje na novém hlavním bojovém tanku, který by měl být přímou odpovědí na ruskou Armatu. Česko by v této souvislosti (kromě nástupce bojových vozidel pěchoty, kde se mimo jiné zvažuje i německá Puma či Lynx) mělo začít aktivně řešit otázku dosluhujících tanků T-72M4.
Kudy se vydá AKK?
Změna německého přístupu je možná, od nové ministryně obrany Annegret Krampové-Karrenbauerové však zatím přicházejí poněkud rozporuplná prohlášení. Na jedné straně vyslovuje zájem o navyšování výdajů směrem k 2 % HDP, což je dobrá zpráva – i když záleží zejména na tom, jakým způsobem a na co budou vynaloženy. Krampová-Karrenbauerová ale na druhé straně mluví i o společné evropské armádě, tedy o dost utopickém projektu, který provází celá řada otázek a problémů. Na podrobnější hodnocení působení nové ministryně si tedy budeme muset nějaký čas počkat.
