Protest proti agresi Ruska na Ukrajině před ruským generálním konzulátem v Mnichově (28. 2. 2022) FOTO: ČTK/imago stock&people/via www.imago-images.de
FOTO: ČTK/imago stock&people/via www.imago-images.de
Německá „východní politika“ učinila v druhý a třetí den ruské válečné agrese proti Ukrajině dokonalý přemet a rozhodně se obrátila proti svým dosavadním sveřepě hájeným zásadám. Jen dny, ne-li hodiny poté, co německá strana stále osamoceněji odmítala odstřižení Ruska od systému SWIFT i poskytnutí zbraní Ukrajině a odmítala jiným zemím svolení k dodávkám zbraní pocházejících z Německa, byť jde často o haraburdí zděděné po lidové armádě NDR, došlo náhle k obratu. Nejen souhlas s dodávkami zbraní a materiálu a přislíbení vlastních dodávek na Ukrajinu, ale dokonce i překročení stínu pacifismu u sociálních demokratů a Zelených, který měl často podobu přenechání volného pole Putinovu ruskému imperialismu.
Spolkový kancléř Olaf Scholz oznámil prakticky okamžité razantní navýšení rozpočtu pro armádu, která je zčásti v dezolátním stavu, protože německá politická reprezentace věřila v nepotřebnost její modernizace, a zejména v době, kdy resort vedla současná šéfka Evropské komise, se více než bojeschopnosti vojska věnovala pozornost jeho příznivosti rodinám a genderové neutralitě.
To mohla být snad ještě pochopitelná a sympatická pozice v optimistických devadesátkách, ale ani po ruské agresi vůči Gruzii, ani po okupaci ukrajinských území nikdo nevyvodil důsledky ze skutečnosti, že časy se změnily. Varování ze zemí tzv. východního křídla NATO a EU byla blahosklonně označována jako „pochopitelné obavy způsobené historickou zkušeností“, ale mínilo se tím jenom politicky korektní označení pro domnělou tradiční polskou, litevskou atd. rusofobii, zatímco americké požadavky na splnění závazku dvouprocentního podílu výdajů na obranu ve státním rozpočtu byly považovány za doklad Trumpova populismu a izolacionismu. Nyní však spolkový kancléř hrdě vyhlásil splnění tohoto závazku jako ambici, jež má být prakticky okamžitě naplněna.
To jsou pro německou levici opravdu razantní přemety, jež znovu ukazují, jak dramatická situace nastala. A to nejen na Ukrajině, ale i v Německu samém a v Evropě. Ještě před pár dny se Scholz odvolával na skutečnost, že proti německému vyzbrojování Ukrajiny je většina německých občanů (rozuměj voličů) a že jeho vláda musí především dělat co, co si oni přejí.
Odklon od této pozice, ke kterému došlo nakonec přece jen dost rychle, byl jistě způsoben i reálnějším posouzením toho, co se na východě Evropy děje a co to znamená pro zbytek Evropy i světa. Jistě, Německo ve svém původním postoji po začátku ruské invaze setrvalo v řádu dní, a proto bychom tuto fázi neměli přeceňovat, přesto se v této fázi projevily tři symptomy porážky německých koncepcí, na nichž politika spolkových vlád dosud spočívala.
Za prvé: Zhroutila se koncepce politiky vůči východní Evropě, na níž Německo stavělo od devadesátých let a v jejímž rámci dosáhlo i řadu úspěchů při rozšiřování Evropské unie. Jenže vztah k Rusku a Ukrajině se ukázal prubířským kamenem, na němž se dosavadní přístup zhroutil. V momentě, kdy se ruskou vinou vyostřil rusko-ukrajinský spor, začala vstřícnost k Rusku, nazývaná dialogem, jednoznačně znamenat opuštění hlavního politického partnera za východní hranicí EU a NATO. Právě proto jsou řeči o konci „východní“ politiky Willyho Brandta, v níž tento sociálnědemokratický spolkový kancléř od přelomu 60. a 70. let přistoupil k „normalizaci“ vztahů se Sovětským svazem a jeho satelity včetně Československa, Polska a NDR, nepřípadné.
Tato politika již byla fakticky zavržena mnohem dříve, silou okolností musela definitivně zaniknout po pádu železné opony a později se transformovat do koncepce německé spolupráce se spřátelenými zeměmi na východě Evropy. Brandtova „Ostpolitik“ však neznamenala „pochopení“ pro ruské zájmy na úkor svých vlastních spojenců a na úkor životních zájmů jiných zemí, neznamenala podporu sovětského imperialismu, a zároveň vyváděla západní Německo částečně ze stínu poválečných let jako nového mezinárodně politického aktéra.
Východní politika ve verzi z minulého týdne byla toho přesným opakem: vycházela z letitého podceňování ruského imperialismu a tím bránila jeho jasnější delegitimizaci, nedocenila zájmy blízkých spojenců a partnerů, a navíc hrozila zavést Německo do politické izolace.
Ta pak byla druhým symptomem hroutící se koncepce: Kdo by si pomyslel, že Německo může být v NATO, a zvláště v Evropské unii izolováno?! Přesně to se stalo v pátek, kdy se od jeho jasně menšinové pozice odkláněli poslední zbylí partneři, až příslovečně nezůstal ani jinak tak opovrhovaný Viktor Orbán. Představa, že Německo by mělo být v EU otloukánkem, který všem jiným brání pokročit kupředu, a to právě při obhajobě světového pořádku a lidských životů, musela v Berlíně vyvolat zděšení. Nemluvě o konsekvencích pro důvěryhodnost volání po solidaritě, na kterou německá politika tak důsledně odkazovala během migrační krize.
Za třetí: Idea dialogu a spolupráce s Ruskem byla jen do určité míry nesena iluzemi o Putinovi a jeho režimu. Mnohem více se po desetiletí spoléhalo na jakýsi domestikační efekt ekonomické spolupráce a obchodních vztahů, tedy předpoklad, že hospodářské vazby Rusko a Západ propojí a že nutně povedou k vzájemnému sbližování i ke společenství zájmů. S úsměvem na tváři se tak kráčelo do energetické závislosti na Rusku, a současně se ukázal paradox tohoto přístupu.
Místo domestikace Putina byla stále zřejmější Putinova domestikace části politických a ekonomických aktérů na Západě. Teprve nyní, když část z nich rezignuje na své nesmyslné posty v dozorčích radách ruských podnikových kolosů, vidíme, kde všude seděli a kolik jich bylo jen z řad vrcholných politiků.
A tady se hroutí nejen ona verze levicového pacifismu, jež vede k válkám, ale i neoliberální pověra – víra v moc ekonomiky. Pověra, jíž se (nejen) v Německu po desetiletí daří velice dobře a v níž zahraniční politika, výzkum, vzdělání, neekonomické investice stojí ve stínu ekonomické politiky, kdy zahraniční politika má sloužit ekonomickým zájmům, vysoké školy mají obsluhovat pracovní trh a univerzity „vydělávat peníze“. Proto celá Evropa čekala, až se neoliberální spolkový ministr financí dopočítá, zda se tváří v tvář válce na Ukrajině odstřižení Ruska od SWIFTU Německu vyplatí!
V této rovině došlo přece jen k happy endu, byť křečovitému. V Berlíně se dopočítali, zakalkulovali nejen ekonomické aspekty, a pokud částečně ztratili tvář, tak jen tu její méně sympatickou část.
Snad ještě včas na to, aby neztratili svoji důvěryhodnost a spolehlivost jako partner svých blízkých i vzdálenějších sousedů a přátel.
Miloš Řezník je historik a profesor evropských regionálních dějin na Technické univerzitě v Saské Kamenici, od roku 2014 působí jako ředitel Německého historického ústavu ve Varšavě. Zabývá se dějinami střední a východní Evropy, kulturními dějinami 19. století a problematikou kolektivních identit.
