Německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Emmanuel Macron v pondělí 22. ledna oznámili, že jejich země podepíší novou dohodu o těsné spolupráci. Stalo se tak symbolicky v den 55. výročí podpisu Elysejské smlouvy (1963), v níž se obě země zavázaly k hledání společné pozice k významným politickým, ekonomickým nebo kulturním otázkám. Vznikla tak osa Paříž–Bonn, klíčový mezivládní tandem, který po následující desetiletí hýbal evropským hospodářským společenstvím.

Významnou roli v procesu usmíření mezi Francií a západním Německem sehrál spolkový kancléř Adenauer, který se snažil o překonání tradiční animozity mezi oběma zeměmi. V červenci 1962 se spolu s francouzským prezidentem de Gaullem zúčastnil bohoslužby v remešské katedrále a v lednu 1963 pak oba politici v pařížském Elysejském paláci podepsali smlouvu o spolupráci.

Francie nejednala čistě altruisticky – chtěla čelit utvářejícímu se americko-britskému bloku v NATO a plánovala se stát politickým a vojenským centrem západní Evropy. To se jí ale nepovedlo, jelikož německý spolkový sněm ratifikaci smlouvy podmínil tím, že nijak neovlivní německé závazky vůči USA. I tak ale německo-francouzský motor evropskou integraci dlouhé roky spolehlivě udržoval v chodu a převedl ji přes řadu těžkostí, jako byla transformace Evropských společenství do Evropské unie či sjednocení Německa. Tolik exkurz do historie.

Život je jinde

Vzhledem k nynějšímu pesimismu, který vůči projektu Evropské unie napříč kontinentem panuje, dává pozvednutí praporu slavné vzájemné spolupráce zdánlivě smysl. Politika ostatně stojí i na symbolech, gestech a proklamacích. Jenomže: Od podpisu původní smlouvy uplynulo 55 let a v Evropě se hodně změnilo.

Po exponenciálním nárůstu společných aktivit a politik a po rozšíření o nové státy panuje v EU situace, která se mezivládně kontroluje mnohem hůře než před 55 lety. Kromě toho se do původně elitářského procesu evropské integrace vpustila veřejnost. Ta až do konce sedmdesátých let nehrála žádnou roli, protože neexistovaly evropské volby, evropské politické strany či evropské občanství. Od osmdesátých let Evropská společenství naopak směřují k politizaci, a možnosti elit dohodnout se obdobně jako v padesátých či v šedesátých letech se tedy omezily, ne-li přímo vyřadily ze hry.

V případě nové německo-francouzské smlouvy se tedy nabízí otázka z legendárních Pelíšků, kterou si položil bonvivánský bratr majora Šebka: „A bude to stačit?“ Nebude.

Rozhoduje veřejnost

Dá se konstatovat, že od devadesátých let se žádný zásadnější posun v integračním procesu neobejde bez souhlasu veřejnosti. Souhlas či aspoň toleranci je přitom obtížné získat, voliči návrhy mnohdy spíše potápějí. Demokratizace integračního procesu se přitom od stejné doby paradoxně považuje za žádoucí a vítanou. Řadu novějších revizí primárního práva – či pokusů o ně – vedla právě snaha snížit demokratický deficit EU. Tuto Pandořinu skříňku veřejného mínění už jen těžko někdo uzavře (a nebylo by to nejspíše ani účelné).

Nynější německé a francouzské snahy revitalizovat evropskou integraci oprášením starých metod proto připomínají hudební veterány, kteří po padesáti letech na scéně začínají bezděčně vykrádat sami sebe. Čas nelze vrátit o půl století zpět. Politici, myslí-li to s nastartováním EU vážně, se musejí obrátit na veřejnost ze svých zemí (a možná i z dalších členských států) a musejí vysvětlovat smysl evropské integrace jí. Ne sobě navzájem.