Supervelmoc, to je opravdu velmi silný pojem. Státy takto označené bývají považovány za rozhodující prvky v globálním kontextu. Málokdy nás ale napadne, zda kromě USA (což nikdo nezpochybňuje), Ruska (má aspoň jaderné zbraně a je to pořád ještě velká země) není supervelmocí ještě někdo jiný. Co třeba Německo, tato úspěšná a po desetiletí přitom poněkud zakřiknutá země?
Být supervelmocí může být strategickým cílem prakticky každé země, která je automaticky počítána mezi rozhodující hráče v rámci celého světa a zároveň dominuje i regionálně.
Pojem „supervelmoc“ vznikl za studené války. Tehdy v podstatě existovaly pouze dva mohutné bloky, které byly z vojenského hlediska rovnocenné. Rovnocenné v tom smyslu, že jejich konflikt mohl způsobit celosvětovou katastrofu – zánik většiny živých organismů, lidstva pak především. Jednalo se o Sovětský svaz na straně jedné, zahalený do roucha států Varšavské smlouvy (sovětských satelitů včetně ČSSR), na druhé straně pak států NATO, kde výrazně dominujícím faktorem byly (a doposud jsou) Spojené státy americké. Pro USA a SSSR se v oněch letech studené války vžil pojem „supervelmoci“.
Kam společnost půjde
V letech po pádu Berlínské zdi vznikaly jako houby po dešti různé teorie, které chtěly nějak odhadnout, kudy se bude vývoj lidské společnosti ubírat. Jako nejšílenější se s odstupem času jeví Fukuyamova teorie o „konci historie“. Stala se jakousi biblí protagonistů Krásného nového světa, před nímž kdysi tak důrazně varovali Aldous Huxley a George Orwell. Jako jakýsi protipól těchto jurodivých šíleností vznikla teorie o Střetu civilizací profesora Samuela Huntingtona, která se, jak se zdá, naplňuje v současných dnech s hrozivou dokonalostí, kterou možná nepředpokládal ani sám autor.
V nadšených devadesátých letech minulého století se vůbec vynořila celá řada vesměs na hlavu padlých názorů, které měly lidstvo vést k radostným zítřkům, což, jak víme z dědictví Francouzské revoluce, zásadně nefunguje. Apologetům těchto teorií jakoby překážel reálný stav společnosti, před nímž ostentativně a křečovitě zavírají oči. Například jakýsi „nový světový pořádek“ (New World Order) s jedinou supervelmoc í v čele, tedy USA. Ne, že bych proti tomu cokoliv namítal, ale co takhle současná Čína, Indie, a z Fénixova popela se znovu rodící Rusko? Nepovažovat tyto země za rozhodující hráče v rámci celého světa je poněkud zpozdilé. Stejně, jako tyto země slepě glorifikovat, což mají ve zvyku někteří čeští ekonomové i politici.
Že s tím „New World Order“ není něco v pořádku, dokázal nejdříve jugoslávský konflikt v devadesátých letech a poté útok na New York (WTC) v roce 2001. Pokud tedy nějaká z teorií let devadesátých začíná dominovat, je to kdysi hodně napadaná Huntigtonova teorie o střetu civilizací. Již v devadesátých letech jsme měli, jako reprezentanti nově vzniklé České republiky, jakýsi opoziční postoj oproti New World Order, a vůbec jsme nebyli sami – souzněli jsme především s názory britských reprezentantů. To, co se dělo v bývalé Jugoslávii, i v zemích jiných, jsme označili daleko přesnějším pojmem New World Disorder. Tedy Nový světový nepořádek. Měli jsme tehdy, bohužel, daleko větší pravdu, než jsme si dokázali představit.
Svět se nám láme
Současnost je logickým pokračováním onoho New World Disorder. Svět se láme v kloubech (řečeno slovy Jiřího Voskovce) a jaksi se „utřepává“ do nových hranic sfér vlivů, na něž si žádný z podstatných světových hráčů nedá sáhnout. Profesor John Lloyd z věhlasné University of Oxford jde ve svých úvahách ještě dál, a je mi ctí, že s ním musím naprosto souhlasit. Podle něj se nacházíme v takzvané „Rumsfeldově zemi“ , spíše v Rumsfeldově světě (D. Rumsfeld- ministr obrany ve vládě J. W. Bushe), který lze charakterizovat jako svět „známých neznámých, neznámých neznámých a několika známých“.
Tento zvláštní pohled na současný svět není jen pouhou cimrmanovskou slovní hříčkou. Na příkladu řeckého možného vystoupení z eurozóny a na ukrajinské krizi (tedy typicky civilizačním konfliktem Huntingtonova typu, a to mezí civilizací katolickou a protestantskou na straně jedné, a civilizací ortodoxně pravoslavnou na straně druhé) je zde hledána paralela mezi těmito dvěma zdánlivě nijak nesouvisejícími problémy. Lloyd zde nalézá jeden mocný společný jmenovatel – tím je Německo. Ukazuje se, jak je EU téměř nepoužitelným prvkem v rámci mezinárodní bezpečnosti. Zde se jedná především o výsostné národní zájmy Německa a Ruska (Francie je takový ten „černý vzadu“). Rusko dává ostentativně najevo, že jediný s kým se bude bavit o věcech evropské bezpečnosti je Německo, případně USA (které hrají úlohu „zlého policajta“). Stejnou pozici zaujímá Německo i v patáliích kolem Řecka, které je na nejlepší cestě opustit eurozónu a odpálit tak pomyslnou nálož v základech evropské jednotné měny.
Další supervelmoc
Z Lloydova pohledu , a já s ním naprosto souhlasím, je Německo další supervelmocí na mapě světa. Lloyd Německo nazývá „váhající a nechtěnou“ a jaksi „neuvědomělou“ supervelmocí. Nechtělo jí být, to zcela určitě ne, už vzhledem k jeho děsivé historii. Nicméně je dominující evropskou ekonomikou a pokud se týká sociální úrovně, mohou Rusko, ale i USA, Německu jen závidět. Nyní navíc hraje klíčovou úlohu v pokusech o urovnání ukrajinského konfliktu, což se zatím, jakžtakž, daří.
Pro Evropu (ne pouze Evropskou unii) je tato „nechtěná“ emancipace Německa velmi silným signálem. Francie je na tom z hlediska ekonomiky i jiných atributů úspěšného státu dosti špatně a s Německem nesnese srovnání. Velká Británie se svévolně od EU vzdaluje, čemuž se nelze divit, a tradičně nalézá historicky naprosto logické spojenectví „over the ocean“, tedy v USA. Německo je tedy jasným lídrem Evropy – civilizačně vzato, lídrem Evropy západní – , a jeho dohody s Ruskem jsou naprosto směrodatné. Jestli jedná v souladu se zájmy ostatních zemí EU nebo ne, to může být předmětem diskusí. Nicméně, Německo je řádným členem NATO a velmi dobře ví, co znamená článek V. Washingtonské smlouvy. Tedy jakýkoliv útok na člena Aliance má za následek jednotnou protiakci států NATO. Což patrně nejlépe ví Vladimir Putin. Jestli si tedy Německo vydobylo tuto pozici supervelmoci, přičemž vůbec nezáleží na tom, jestli to bylo jeho cílem, či ne, mělo by ji využívat ve prospěch svůj a ostatních členů Aliance, a ne se tvářit, že k tomu bylo nějak „donuceno“.
Od konce Druhé světové války uplynulo 70 let, což je dost na to, aby se Německo začalo chovat tak, jak mu ve zdejším geopolitickém prostoru náleží.
Autor je politický analytik
