ANALÝZA / Uplynulý rok byl doslova supervolební. K urnám se po celém světě dostavily bezmála dvě miliardy lidí: jen v Indii jich odvolilo přes 646 milionů, další stovky milionů voličů vyrazily k volbám ve Spojených státech, Indonésii, Pákistánu nebo Bangladéši, přestože v posledních dvou zmíněných zemích šlo spíše o formalitu než skutečný „svátek demokracie“. Letošní rok je v tomto ohledu klidnější, zvláště v Evropě se však uskuteční hned několik klíčových voleb, které na příštích několik let ovlivní budoucnost „starého kontinentu“. Přinášíme proto čtyři z nich, které se vyplatí zvláště sledovat.

Německo

Kdy: 23. února
Typ voleb: parlamentní
Co říkají průzkumy: CDU přesvědčivě zvítězí, AfD nejspíš skončí druhá

Nejdůležitější volby letošního roku čekají západní svět již na konci února, kdy se k hlasovacím urnám chystají desítky milionů Němců. A to předčasně: tamní parlamentní volby jsou totiž důsledkem rozkladu mimořádně nestabilní „semaforové“ koalice sociálních demokratů (SPD), zelených a svobodných demokratů (FDP), ze které na podzim po dlouhých sporech odešli právě liberální svobodní.

Průzkumy dávají tušit, že šéf SPD Olaf Scholz nemá naději na pokračování ve funkci kancléře. Té se téměř s jistotou ujme předseda hlavní opoziční Křesťanskodemokratické unie (CDU) Friderich Merz, který se v předvolebních šetřeních stabilně těší více než třicetiprocentní podpoře. Naopak sociální demokraté se pohybují pod dvaceti procenty a většinou tak ještě zaostávají za krajně pravicovou Alternativou pro Německo (AfD), kterou nedávno na sítích a následně i v německých médiích otevřeně podpořil Elon Musk.

Zatímco vítězství CDU v koalici se sesterskou Křesťanskosociální unií Bavorska (CSU) se všeobecně očekává, otázkou zůstávají Merzovi budoucí koaliční partneři. Spolupráci s AfD křesťanští demokraté, stejně jako ostatní německé strany, vylučují, zbývá proto několik možností v závislosti na konkrétních volebních výsledcích. Sám Merz by bezpochyby dal přednost svobodným demokratům, se kterými sdílí důraz na rozpočtovou odpovědnost, kritiku přebujelého sociálního státu nebo plány na snižování daní.

Dále čtěte

Přesvědčený konzervativec a rival Merkelové. Kam by se Německo vydalo s kancléřem Merzem, šéfem CDU?

V médiích se v poslední době často objevuje tvrzení, že opětovné zvolení Donalda Trumpa do čela Spojených států představuje jeden…

FDP, kterou vede Scholzem vyhozený exministr financí Christian Lindner, se ovšem v řadě průzkumů pohybuje pod pětiprocentní hranicí nutnou pro vstup do parlamentu. A i kdyby ji nakonec překonala, nemusí to v součtu s křesťanskými demokraty stačit na většinu. Nejčastěji zmiňovaným scénářem je tedy opětovný vznik „velké koalice“ CDU/CSU se sociálními demokraty, která Německu vládla naposledy mezi lety 2013–2021 pod vedením Angely Merkelové.

Merz svoji předchůdkyni za tuto vládní spolupráci dlouhodobě kritizoval, protože podle něj vedla k rozmělnění pravicových hodnot a k řadě strategických pochybení – od opuštění jádra až po zvýšení závislosti na ruském plynu. Paradoxně ho ale dost možná čeká stejný model spolupráce, kdy bude muset s SPD hledat složité kompromisy právě v energetické nebo i zahraniční politice, ve které byl Scholz podstatně méně nakloněný výrazné pomoci Ukrajině.

Poměrně často se skloňuje i možnost koalice se zelenými, se kterými CDU/CSU sdílí silně kritické postoje vůči Rusku a Číně. Jenže takový vývoj by mohl být pro pravicové voliče ještě větším zklamáním a důvodem k volbě protestní AfD než koalice se sociálními demokraty. Ukazuje to ostatně zkušenost ze sousedního Rakouska, kde přinesla vláda lidovců se zelenými tamní krajní pravici v loňských volbách rekordní zisky.

Ať už bude příští německá vláda jakákoli, členské státy Evropské unie se musí modlit za to, aby byla efektivnější a stabilnější než dosavadní Scholzův kabinet. Německo je od druhé světové války spolu s Francií nezpochybnitelným hospodářským a politickým lídrem EU, Scholzova nerozhodnost doplněná o slabost francouzského prezidenta Macrona však vedla k tomu, že se tento motor zadrhl. Unie přitom nutně potřebuje najít dohodu na společném postupu vzhledem k tak zásadním výzvám, jako je pokračující ruská agrese na Ukrajině, hrozba obchodní války s Trumpovými Spojenými státy, masová imigrace nebo podoba stále více kritizované zelené transformace.

Rumunsko

Kdy: pravděpodobně 23. března (1. kolo) a 6. dubna (2. kolo)
Typ voleb: prezidentské
Co říkají průzkumy: zatím nic, ani nejsou jasní všichni kandidáti

Zatímco vítěze parlamentních voleb v Německu je možné celkem přesvědčivě odhadnout dopředu, velkou neznámou zůstávají prezidentské volby v devatenáctimilionovém Rumunsku. Ty se musí zopakovat poté, co výsledy prvního kola z listopadu loňského roku jednomyslně zrušil ústavní soud kvůli množícím se důkazům o ruském vměšování.

Dále čtěte

Rumunsko zažívá bezprecedentní politickou krizi. Po výbušné zprávě zrušilo 2. kolo prezidentských voleb

ANALÝZA / Rumunsko zažívá bezprecedentní politickou krizi. Tamní ústavní soud v pátek nečekaně zneplatnil 1. kolo prezidentských voleb z 24.

Ve zrušených volbách překvapivě zvítězil širší veřejnosti takřka neznámý krajně pravicový politik a proruský konspirátor Călin Georgescu, kterému v posledních dvou měsících před hlasováním výrazně pomohla masová a podle všeho protizákonná kampaň na čínské sociální síti TikTok. Jeho účast v opakovaných volbách ovšem není jistá: Georgescuova předvolební kampaň, která podle něj nestála ani jediný lei, je totiž předmětem vyšetřování a může se stát, že ústavní soud tohoto kandidáta diskvalifikuje.

Sám Georgescu pak pro změnu na zrušení voleb podal stížnost u Evropského soudu pro lidská práva (EHCR), což je značně paradoxní vzhledem k tomu, že je sám hlasitým kritikem Evropské unie a jejích institucí. Rozhodnutí rumunského ústavního soudu označuje za „převrat“ a údajně „nelegitimnímu“ prezidentu Klausi Iohannisovi, který má ve funkci pokračovat až do konání nových voleb, vyhrožuje „dlouhými roky vězení“.

Rozhodnutí zrušit volby kritizuje i liberální starostka Elena Lasconiová, která v nich skončila na druhém místě. Zároveň ale varuje právě před ruským vměšováním a hodlá se opakovaného hlasování znovu zúčastnit. Dalším kandidátem by měl být například bývalý předseda senátu Crin Antonescu, kterého podporují vládní strany v čele s nejsilnější sociální demokracií, nebo starosta hlavního města Bukurešti Nicușor Dan.

Dá se očekávat, že se i nové volby znovu stanou cílem ruského vměšování, které se bude soustředit na podporu Georgesca nebo jiného krajně pravicového kandidáta. Mohlo by jít třeba o předsedu Svazu pro jednotu Rumunů (AUR) George Simiona, který má zakázaný vstup do Moldavska a na Ukrajinu kvůli teritoriálním nárokům na obě země a také údajnému napojení na ruské tajné služby.

Právě krajně pravicoví politici v Rumunsku otevřeně chválí Putina, žádají zastavení pomoci sousední Ukrajině a kritizují členství v Evropské unii nebo Severoatlantické alianci. Pro Moskvu jsou proto ideálními partnery a snaží se s nimi navázat blízké vztahy. Otázkou zůstává, jestli se rumunským úřadům tentokrát podaří zajistit, aby volby proběhly „v normálním klimatu, nikoliv v hybridní realitě, kterou zvenčí vytvořili nepřátelé Rumunska“, jak slibuje premiér Marcel Ciolacu.

Polsko

Kdy: nejpozději 18. května (1. kolo), nejpozději 1. června (2. kolo)
Typ voleb: prezidentské
Co říkají průzkumy: kandidát liberální vlády zvítězí ve druhém kole

Donald Tusk z liberální Občanské platformy (PO) se sice stal podruhé předsedou polské vlády již v prosinci roku 2023, ve snaze o realizaci jeho politického programu mu ale často stál v cestě prezident. Andrzej Duda z konzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS) totiž odmítal potvrdit vládou jmenované velvyslance a zároveň vetoval podstatnou část koaliční legislativy.

Šlo například o zjednodušení přístupu k nouzové antikoncepci, které mělo alespoň částečně kompenzovat mimořádně přísné protipotratové zákony v Polsku, nebo o důležité rozpočtové návrhy. K přehlasování prezidentského veta je přitom potřeba třípětinová většina v Sejmu, kterou současná vládní koalice nedisponuje.

Dále čtěte

„Budeme bránit své území.“ Polsko je připravené sestřelovat ruské rakety, pokud budou přímou hrozbou

Polsko je připravené sestřelovat ruské rakety, pokud budou představovat přímou hrozbu pro Polsko nebo členské státy Severoatlantické aliance. V neděli…

Květnové prezidentské volby by mohly Tuskovi konečně uvolnit ruce ke schvalování ambicióznějších reforem. Musí v nich ale zvítězit varšavský starosta Rafał Trzaskowski, kterého ve druhém kole s největší pravděpodobností vyzve Právem a spravedlností nominovaný šéf Ústavu národní paměti Karol Nawrocki. Volby jsou klíčové i pro PiS, které by v případě prohry přišlo o poslední zbytek politického vlivu, a dlouholetému předsedovi Jaroslawu Kaczynskému by se mohla strana začít rozpadat pod rukama.

Trzaskowski, který v konzervativním Polsku proslul jako obhájce práv žen a menšin, už v prezidentském klání jednou těsně prohrál: před pěti lety s dosluhujícím Andrzejem Dudou. Ten už ovšem nemůže potřetí kandidovat a Nawrocki se svým liberálním soupeřem zatím alespoň podle průzkumů přesvědčivě prohrává. V rozbíhající se kampani se proto snaží zaměřit i na voliče krajně pravicové a ostře protiukrajinské strany Konfederace, za kterou o prezidentský post usiluje její šéf Sławomir Mentzen.

Potenciál překvapit má ještě Szymon Hołownia, mluvčí Sejmu a předseda menší středové strany Polsko 2050, kterému se v koalici s lidovci podařilo získat nečekaně slušný výsledek v parlamentních volbách. Holownia sice podporuje současnou vládu, apeluje však na rostoucí část Poláků, která je znechucená dlouholetým soupeřením Tuska a Kaczynského.

Holownia zároveň slibuje, že by byl v případě zvolení konstruktivnějším prezidentem než Nawrocki, ale zároveň by se nestal automatem na podpisy jako Trzaskowski. „Hlavou státu musí být někdo, kdo dokáže sjednotit národ tváří v tvář velkým výzvám. Nesmí vládě ve všem klást překážky a všechno jí vetovat, ale ani všechno podepisovat,“ vysvětlil předseda Sejmu v prosinci, kdy jeho kandidaturu podpořila i Polská lidová strana (PSL). Šance na to, že by se probojoval do druhého kola, však alespoň v tuto chvíli zůstávají nízké.

Moldavsko

Kdy: nejpozději 11. července
Typ voleb: parlamentní
Co říkají průzkumy: je to vyrovnané

Ve dvou a půlmilionovém Moldavsku bude v létě pokračovat volební drama, jehož první dějství se odehrálo loni na podzim. V říjnu se totiž dosavadní proevropské prezidentce Maie Sanduové podařilo jen relativně těsně obhájit mandát a ještě těsnější bylo referendum o ústavním zakotvení úmyslu vstoupit do Evropské unie. V tomto referendu příznivci prozápadního směřování země nakonec zvítězili o pouhých deset tisíc hlasů.

Dále čtěte

Václav Marhoul: Největší chybou Západu je, že Rusko posuzuje podle vlastních měřítek

ROZHOVOR / Scenárista, režisér a herec Václav Marhoul se vyjadřuje ke společenským a politickým otázkám, přičemž patří k podporovatelům Ukrajiny vzdorující…

Loňské prezidentské volby i referendum o členství v unii provázely rozsáhlé hybridní operace Ruské federace, která využila kombinace deepfakových technologií k šíření dezinformací, kyberútoků na volební infrastrukturu a přímého uplácení voličů. Právě do hromadných úplatků měl na Kreml napojený uprchlý miliardář Ilan Șor investovat zhruba 15 milionů dolarů (více než 366 milionů korun), které obdrželo podle odhadů až 300 tisíc voličů.

Přestože se moldavské úřady snaží tyto aktivity rozkrýt a potrestat viníky, všeobecně se očekává, že ruské vměšování bude pokračovat i v letošních parlamentních volbách. Před tímto scénářem ostatně v prosinci varoval i Alexandru Musteața, šéf Moldavské bezpečnostní a zpravodajské služby (SIS).

V nadcházejících volbách se přitom hraje o udržení většiny pro liberální Stranu akce a solidarity (PAS), která v posledních letech pomáhala zemi nasměrovat ke členství v Evropské unii a odpoutat se od závislosti na ruském plynu. Naopak moldavská opozice je sice roztříštěná, ale ve své většině silně proruská a snažila by se znovu posílit vliv Kremlu, který se nijak netají touhou zemi dříve či později pohltit.

Moskva už ostatně od roku 1992 fakticky ovládá podstatnou část Moldavska známou jako Podněstří, ve kterém přímo funguje ruská základna se zhruba patnácti sty vojáky. Putinův režim má také obrovský vliv na autonomní oblast Gagauzsko, kde žije rusky mluvící národnostní menšina turkického původu.