Kdo vyhrál druhou světovou válku? Před sedmdesáti lety to bylo úplně jasné. Rudá armáda v Berlíně, Německo v troskách. Dnes ale Německo nevypadá jako poražená země. Sovětský svaz zanikl a jeho nástupce (a předchůdce) Rusko sice dělá dojem svými moderními zbraněmi, ale ekonomicky je slabé a v dohledné době se to nezlepší. Jeho státní rozpočet závislý na vývozu surovin utrpěl poklesem cen ropy ve světě ohromnou ránu. Navíc se zdá, že Rusko poškodí nejen západní sankce uvalené kvůli válce na Ukrajině, ale také taktika arabských zemí, které stlačují cenu ropy. To jim sice také přináší ztráty, ale protože mohou vydržet dlouho, Rusko nebude mít na modernizaci svých těžebních zařízení a to ho do budoucna poškodí. Oproti tomu je Německo spontánním lídrem Evropy. Řekl by někdo něco takového před sedmdesáti lety?

My jsme také patřili na stranu vítězů, protože prezidentu Benešovi zase jednou vyšla jeho taktika, že se vítězství dá dojednat v exilu. Samozřejmě by to nešlo bez našich zahraničních vojáků. Po válce ale země spadla do sovětské sféry vlivu. Kam Rudá armáda došla, tam nastalo období čtyřiceti let nesvobody a zaostalosti. Jen Rakousko tomuto osudu uniklo.

Dnešní rozložení sil ukazuje, kolik dokáže spojení demokracie a zdravého rozumu. Německo dostalo ekonomickou pomoc, takže se neopakovala chyba, které se vítězné mocnosti dopustily po první světové válce, kdy se ponížené a rozvrácené Německo stalo živnou půdou pro nacismus. Němci prohráli válku, ale vyhráli mír. Něco podobného se povedlo poraženému Japonsku. Příčiny byly tytéž, velkorysost vítězů přinesla plody. Jsou ovšem země, kde se tento model opakovat nepovedlo, například v Iráku. Demokracie se nedá dělat bez demokratů a demokratické kultury. To neznamená, že není možná, ale že to někdy může velmi dlouho trvat.

Ještě před válkou někteří myslitelé soudili, že člověk v míru degeneruje a že demokracie vede k úpadku lidských heroických schopností. Je pravda, že o válce se romány píší lépe než o nudném období míru. V míru se ovšem lépe žije. A sedmdesát let míru je pro Evropu slušný historický rekord. Že se demokratickou zemí stalo totalitní Německo, je skoro zázrak. Ponaučení, které z toho plyne, je celkem banální. Zemím prospívá, když místo do územní expanze a oslavy své militaristické síly investují do svého rozvoje. Ne že by některé národy toto jednoduché poznání byly schopny přijmout.