Teď už bývalý vrchní velitel německého námořnictva Kay-Achim Schönbach při své návštěvě v Indii vystoupil v Institutu pro bezpečnostní studia a analýzy Manohara Parrikara. Ve své řeči se hodně věnoval tomu, co pro svět znamenají rostoucí ambice a agresivita Pekingu. Prohlásil, že by Západ i Indie měly usilovat o to, aby na svou stranu v tomto souboji získaly Rusko. Také řekl, že Putin chce od Západu jen respekt, který si nejspíš zaslouží, že Krym je již navždy ruský a že Gruzie je sice připravena na přijetí do NATO, ale nemělo by k tomu nikdy dojít, protože to Rusko nechce. Ukrajina si předvolala německého velvyslance a německá vláda se od Schönbachových slov distancovala, ale jeho myšlenkové pochody bohužel v Německu – alespoň dle přístupu k ruské agresi vůči Ukrajině – rezonují. Ani jeho rychlá rezignace na tom nic nemění.

Omyly pana admirála

Teze o tom, že Západ má Rusko vnímat jako partnera, není nová. G. W. Bush kdysi slavně prohlásil, že při pohledu do Putinových očí zahlédl jeho duši, a chtěl s ním spolupracovat v boji proti globálnímu teroru. To je mimochodem myšlenka, kterou tvrdohlavě opakoval i náš současný prezident, dokud byl ještě při síle. Teď už k současné situaci, která hrozí válkou, jen mlčí. Asi už vše důležité řekl. Mluví ale bohužel jiní.

Dále čtěte

Týdeník FORUM: Poslední dárek hradní partě od Babišovy vlády

Když končila vláda Andreje Babiše, rozdávaly se dárky. Ještě tři dny po volbách byla podepsána důležitá smlouva, díky níž dostali…

I Barack Obama naivně doufal, že se s Ruskem půjde dohodnout a že by mohlo s Amerikou najít společný zájem právě ve vztahu k rostoucí Číně. Tehdy šlo o možná ještě omluvitelný omyl, za který byly Spojené státy potrestány. Proč to admirál Schönbach s vážnou tváří opakuje dnes, toť opravdu záhada. Jestli Rusko posledních několik let něco dokázalo, pak to, že prostě partnerem v tomto ohledu nebude.

Appeasement německé vlády a ruské bezpečnostní zájmy

Vláda Spolkové republiky se od jeho slov sice distancovala, ale její politika vůči Rusku a Ukrajině se v zásadních liniích tohoto myšlenkového schématu částečně drží. Vychází z předpokladu, že Rusko má legitimní bezpečnostní zájem na politice zemí ve svém okolí. Potíž ruské koncepce nárazníkové zóny či tzv. cordon sanitaire je v tom, že vyžaduje podřízení bezpečnostní a zahraniční politiky země, která má tu smůlu se v blízkosti Ruska nacházet.

Po druhé světové válce se USA domnívaly, že když země střední a východní Evropy budou k SSSR přátelské, vyhnou se bolševizaci svého vnitřního uspořádání. Zrovna Československo bylo v tomto ohledu dáváno za příklad. Tato naivní iluze skončila v roce 1948. Jenže z takových zemí se pak stává integrální součást impéria. Proto ruský ministr zahraničí Lavrov mluví o tom, že bývalé satelity SSSR po jeho rozpadu „osiřely“. Pak je ale potřeba posunout i nárazníkovou zónu.

Ruské hranice

Kateřina Veliká kdysi slavně prohlásila, že jediný způsob, jak může své hranice bránit, je jejich posouvání. Právě za její vlády Rusko spolklo ohromnou část Polsko-litevské unie, jejíž území sahalo až ke Smolensku a Kyjevu. Carská říše tak získala například i Vilnius a Minsk. Varšavu pak definitivně připojila po Vídeňském kongresu v roce 1815. Celý tento proces trval jen 43 let.

Dále čtěte

Milí čtenáři, děkujeme. Tohle jsme díky vám dokázali v roce 2021

Vážení a milí čtenáři, dovolte nám srdečně vám poděkovat za neuvěřitelnou podporu, které se nám od vás dostalo v roce…

Když bolševici v roce 1918 Německu odstoupili území sahající od Narvy na severu až po Rostov na Donu na jihu, využili první příležitosti získat jej zpět. Po válce s Polskem a tzv. Rižském míru v roce 1921 získali zpět rozsáhlá území dnešní Ukrajiny. Ztracené državy na severu pak Sověti obsadili v letech 1939 až 1941. To už díky spojenectví s Hitlerem.

To je problém ruského smýšlení o vlastní bezpečnosti. Každé nárazníkové pásmo se brzy mění v součást říše, kterou je třeba bránit. Každá ztracená součást říše se musí říši navrátit a je jedno, jak dlouho to bude trvat a s kým je kvůli tomu nutné se spojit. Tohle by si měli uvědomit zastánci tzv. realpolitik, kteří sní o tom, jak se s Ruskem dohodnou, protože je to přeci racionální země sledující jen své zájmy.

Německo nechce „provokovat“

V tomto kontextu je pozice, kterou Německo zastává už od okupace Krymu, naprosto směšná. Snaha Rusko neprovokovat a situaci neeskalovat je ztracená. Moskva nepotřebuje provokaci, aby uchvátila Ukrajinu. Je to její dlouhodobý strategický záměr a až ho naplní, upře své zraky dále na západ. Neeskalovat situaci je také hezký záměr, ale v situaci, kdy ji naprosto cíleně eskaluje Rusko, je to také mírně řečeno naivní.

Dále čtěte

Nenechme se ukolébat! Oslabenou demokracii posilují svobodná média, podporujte je i dál

Deník FORUM 24 a Týdeník FORUM se od svého vzniku snaží nahradit Čechům to, co jim vzal Andrej Babiš: svobodná…

A tak Německo nedodá Ukrajině zbraně, a dokonce ani nepovolí svým spojencům v NATO, aby tam zbraně německé výroby poslali. Argument o tom, že odmítá dodávat zbraně tam, kde se válčí, by zněl přesvědčivěji, kdyby největším odbytištěm pro německé zbraně v roce 2021 nebyl Egypt, který se účastní krvavé války v Jemenu. I kdyby tomu tak nebylo, bylo by na místě se ptát, zda je takový postup opravdu logický.

Každopádně můžeme být rádi, že podobnou politiku nezastával v letech 1939–1941 americký prezident Roosevelt. Druhá světová válka by pak možná skutečně netrvala tak dlouho, protože Británie a následně i SSSR mohly klidně bez americké pomoci padnout. Je ale otázka, zda by byl takový výsledek žádoucí.

Slabý článek NATO

Smutnou pravdou prostě je, že i přes jasné a chvályhodné distancování se od ostudných výroků velitele námořnictva německá vláda svou politikou de facto pomáhá Rusku. Není divu, že německý postoj chválí a za příklad dává i poslance naší SPD, která je ruskou pátou kolonou u nás. Je hezké, že Německo hrozí ekonomickými sankcemi a podobně, ale odmítnout Ukrajině dodat zbraně, kterými by se mohla účinně bránit, je ostudné.

Správně to řekl Elie Wiesel: „Musíme si vybrat, na čí stranu se postavit. Neutralita pomáhá utlačovateli a nikdy jeho oběti.“ Německo samozřejmě není neutrální. V rámci NATO se například podílí na tzv. Enhanced Forward Presence, což je síla několika tisíc mužů a žen v uniformách soustředěná v pobaltských státech a Polsku. Zdá se ale, že z velkých členů Aliance má Německo nejvíc pochopení pro bezpečnostní zájmy Ruska.

Právě Berlín je jednou ze zemí, které setrvale bojují proti schválení akčního plánu členství pro Ukrajinu a Gruzii. Ujištění německé ministryně zahraničí Annaleny Baerbockové, že její země pevně stojí za svobodou jednotlivých států volit si své spojence, která je zakotvená v Helsinské deklaraci, pak nelze zaměňovat s německou podporou ukrajinského členství. Reálně má takové prohlášení podobnou váhu jako distanc od slov jednoho admirála.