Německý prezident Joachim Gauck byl tento týden na oficiální pětidenní návštěvě Číny. Skvělá, téměř laboratorní příležitost porovnat přístupy našich státníků se státníky našeho nejdůležitějšího hospodářského partnera. Chovají se naši představitelé servilně, nebo mají pravdu jejich zastánci, když tvrdí, že jakmile jsou ve hře velké peníze, jdou ideály vždy stranou?
Titulek prestižního deníku Die Welt dává tušit, kde bude pravda, zní totiž „Antikomunista způsobuje (čínským představitelům) bolení břicha„. Podtitulek pokračuje: „Jeho příjezd způsobuje Pekingu starosti: v rozhovoru bývalý disident prozrazuje, že si rozhodně nebude brát servítky.“
Návštěva Joachima Gaucka začala oficiálně v pondělí odpoledne, tedy den po jeho skutečném příletu. Tak se čínská vláda snažila, aby si po setkáních německého prezidenta se zástupci opozice, neziskových organizací a církví zachovala tvář. Kritičtí intelektuálové a poslední dobou také silně pronásledovaní obhájci opozice doufali v jednoznačná a jasná vyjádření na adresu represivní politicky Komunistické strany Číny. Samotný Peking si ale konfrontaci nepřál. O to překvapivější je, že se týdeníku Caixin Weekly podařilo s Gauckem vydat exkluzivní rozhovor. Už v nadpisu tohoto rozhovoru je uvedeno, že přijíždí, aby mluvil „o věcech co nás spojují, ale i rozdělují“. Dále se píše, že Gauck „jako mladý farář organizoval církevní shromáždění, která disidentům poskytovala volný prostor k vyjádření svých myšlenek. Kvůli tomu byl sledován a kontrolován bezpečnostními složkami.“ Každému v Číně je tato paralela jasná.
Přes kritické tóny se německý prezident v rozhovoru vyslovil pro dialog na základě vzájemného respektu: „Obě strany ví, že se jejich názory v některých politických otázkách rozcházejí.“ On sám ale přichází s „s velkou zvědavostí a zájmem“. Stejně důležitá jako výměna zboží je dle Gaucka i výměna zkušeností. Vyjádřil se i k evropské uprchlické krizi, když zdůraznil, že se nejedná o žádný izolovaný problém. Občanské války, terorizmus, přírodní katastrofy, chudoba a ztráta naděje jsou globální výzvy, při kterých je žádána i čínská spoluúčast.
Pro čínskou vládu je Německo, jako největší evropský obchodní a investiční partner a dodavatel technologií, stále důležitější. To platí i pro plán rozvoje Čína 2025 a německý Průmysl 4.0 (Industrie 4.0). V r. 2016 chce kancléřka Merkelová navštívit Čínu hned dvakrát, celkem už podesáté – tak často, jako žádný jiný mezinárodní čelní představitel. Nutno podotknout, že ani ona nikdy neopomene čínské vládě důrazně připomenut lidskoprávní aspekty.
Proto budou i nyní rozdíly v přístupu k lidským právům balančním aktem, připomínajícím chůzi po tenkém ledě. Čínští aparátčíci samozřejmě znají Gauckovy spisy, jako např. Černou knihu komunizmu z r. 1999, kde se ptá, proč „se po deseti letech od zhroucení komunizmu stále ještě přeme o jeho lidumilství“? Nacizmus a komunizmus představují ve 20. století tak obrovské vychýlení od přijatelné normy a jejich negativní dopad tak stojí mimo jakoukoliv diskuzi. Stalinovy masové vraždy Číňanům evokují Mao Ce-tunga. Vypořádání se s minulostí je však za současného šéfa strany Si Ťin-pchinga nežádoucí. Šéf strany a zároveň čínský prezident to považuje za „historický nihilizmus“ a vidí v něm příčinu rozpadu Sovětského svazu a pádu jeho ideologie.
Dvacátého března, tedy v den příletu spolkového prezidenta do Číny, ve zprávách veřejnoprávní televize ARD Tagesschau zaznělo, že „se Gauck chce bavit i o situaci pronásledovaných občanskoprávních aktivistů. Je mimo jiné doprovázen zmocněnkyní pro lidská práva Spolkové vlády Koflerovou.“ Komentátor dále uvedl, že „Berlín sleduje s obavami přibývající represe v Číně. Čínský prezident Si Ťin-pching se právě nechal v médiích propagandisticky oslavovat, přitom se za jeho vlády zpřísnila cenzura a kontrola internetu. Na jednu stranu slibuje více právního státu, na straně druhé jsou kritičtí novináři, občanští aktivisté či jejich právníci zastrašováni nebo rovnou zatýkáni. Stále více intelektuálů se bojí předstoupit před kamery zahraničních novinářů, tlak na občanskou společnost je největší za mnoho let.“ Dále pokračoval: „Spolkový prezident Gauck v Číně cíleně vyhledává kontakt s občany, spisovateli, nevládními organizacemi a církvemi. Čínští občanští aktivisté apelují, aby se zasadil za pronásledované.“ Nakonec komentátor Mario Schmidt uzavírá: „Od spolkového prezidenta, bývalého disidenta, mnozí očekávají, že během své návštěvy Číny obzvlášť zdůrazní otázku dodržování lidských práv. Německo-čínské vztahy ale také nemají přijít k úhoně. Před Joachimem Gauckem tedy stojí těžký úkol.“
21. března, tedy v den setkání prezidenta Gaucka s nejvyššími čínskými představiteli, Tagesschau uvedl: „Pro Čínu není německý prezident žádným jednoduchým hostem, to věděl prezident Si Ťin-pching předem, přesto ho však pozval.“ Německo je totiž, podle komentátora, pro Čínu spolehlivým partnerem a dostává se mu velkého respektu. I proto je Peking ochotný se pouštět do debat o lidských právech. Většina ostatních evropských zemí tato témata ze strachu o hospodářské výhody už ani neoslovuje.
