Němečtí politici si těžce zvykají na představu AfD v parlamentu. Proč se krajní pravice dostala do Bundestagu? Jaká bude její role? A co budoucnost?
V roce 1991 se do belgického parlamentu poprvé dostala populistická krajně pravicová strana Vlámský blok a země byla otřesená. Od té doby viděla podobný scénář většina evropských států od Finska po Švýcarsko. Letos to zažili naši západní sousedé.
Alternativa pro Německo (AfD) měla dle předvolebních průzkumů získat mezi 8–11 procenty, ale nakonec se vyšplhala na 13 procent hlasů. Reakce jsou silné. „Máme v parlamentu stranu, která je nacionalistická, krajně pravicová, rasistická. To je smutné a hanebné a změní to klima v naší zemi,“ píše list Süddeutsche Zeitung.
Sigmar Gabriel, ministr zahraničí a bývalý předseda socialistů, jehož partaj ve volbách propadla, dokonce prohlásil: „Poprvé od konce druhé světové války budou v parlamentu náckové.“ Podobně silný (a ne zcela odpovídající termín) zvolili také Zelení.
Zděšení velké části politické scény z úspěchu AfD je vcelku pochopitelné. Ale na druhou stranu zvažme, že v jiných evropských zemích v poslední době získaly podobné strany mnohem víc. Vzpomeňme na loňské rakouské prezidentské volby, kdy Alexander Van der Bellen porazil Norberta Hofera ze Svobodné strany Rakouska o sedm procent hlasů. Nizozemští Svobodní excentrického populisty Geerta Wilderse skončili ve volbách druzí se ziskem více než 23 procent hlasů.
Nová tvář populismu
Alternativa pro Německo prošla od svého založení v roce 2013 dramatickou proměnou. Partaj na začátku vedli povětšinou akademici požadující radikální změny v eurozóně, jenže od té doby se na ně nalepila nesourodá směska pravicových nespokojenců s dvanáctiletou vládou Angely Merkelové. Samotný název strany vychází z prohlášení Merkelové, že na německé scéně chybí alternativa pro politiku její strany během finanční krize.
Řada současných politiků AfD používá rétoriku, na níž moderní Německo není zvyklé. Bjoern Hoecke či Alexander Gauland pohoršili veřejnost výroky relativizujícími německou válečnou historii a válečné zločiny. Další členové strany jsou otevřeně protimuslimští. V tomto smyslu se AfD podobá francouzské Národní frontě Marine le Penové, Svobodným Geerta Wilderse a dalším podobným stranám napříč kontinentem.
AfD je však komplikovaný organismus. Jedna z hlavních postav strany, Alice Weidelová, je 38letá otevřená homosexuálka, která pracovala pro Goldman Sachs. Hovoří plynule mandarínsky a strávila šest let v Číně, kde psala dizertaci o čínském penzijním systému. Jinými slovy, není to typická vůdkyně krajně pravicové politické strany.
Analytici vidí nárůst obliby populistů jako protestní reakci. Strana ve volbách přitáhla prvovoliče, konzervativně založené lidi, jež přeběhli od unie CDU/CSU, a obyvatele chudších oblastí východního Německa. Populistům tam nahrává rostoucí sociální nerovnost, a to navzdory nízké nezaměstnanosti. AfD získala ve východních republikách 21,5 procenta hlasů, zatímco na západě 11 procent.
Téměř 90 procent voličů AfD si také myslí, že imigrační politika Angely Merkelové ignoruje zájmy německých občanů a 82 procent voličů strany si myslí, že dvanáct let s Merkelovou stačilo. „AfD profituje na tom, že migrace byla v letošních volbách tématem číslo jedna,“ píše nizozemský odborník na krajní pravici Cas Mudde.
Sebedestrukce?
Klíčové bude, jak si AfD povede na celonárodní scéně. „Radikální strany často zjistí, že nudný svět parlamentní politiky je pro ně ubíjející,“ dodává Mudde. Populisté nebudou mít v podstatě reálnou moc, protože žádná strana s nimi nehodlá spolupracovat.
Ale politici AfD se budou muset podílet na důležitých otázkách německé politiky a vybudovat stranickou linii i v oblastech, které je zatím nezajímaly. „Podle mě budou v parlamentu vznášet velké otázky,“ říká Thorsten Benner, ředitel Globálního institutu veřejné politiky v Berlíně. Naráží především na otázky národní a kulturní identity či německé válečné historie.
Podle Manfreda Guellnera, šéfa německé agentury pro výzkum veřejného mínění Forsa, se ale může strana sama zničit. „AfD se rozpadne zevnitř, protože to se krajně pravicovým sektářským stranám stává,“ říká. „AfD by se musela stát kompaktní a koherentní politickou stranou bez vnitřních sporů a výraznějších skandálů. To je vzhledem k německé historii a precedentům z jiných zemí silně nepravděpodobné,“ myslí si si Cas Mudde.
Stranou zmítají vnitřní problémy, jež vyvrcholily nedávno avizovaným odchodem bývalé lídryně Frauke Petryové a jejího manžela Markuse Pretzella. Brzy je následovali další. Spory vyvěrají z rozštěpenosti na dvě křídla – konzervativní (euroskeptické) a nacionalistické. Třeba Petryová reprezentuje to první křídlo, které hrálo na začátku prim. Nyní ale začínají stále hlasitěji vystupovat extrémnější členové nacionalistického křídla, kteří profitují na obavách z přistěhovalectví.
Dá se předpokládat, že spory budou pokračovat. Zůstane-li AfD rozhádaná, nebude podle expertů efektivně participovat na parlamentní demokracii a její preference nakonec v důsledku nedostatečné kompetence poklesnou. Následující čtyři roky ukážou, zda se odborníci mýlí.
