Ačkoliv si vývoj vakcíny zpravidla žádá i deset let, v případě očkovacích látek proti koronaviru Sars-CoV-2 už epidemiologové mají nadějeplné prvotní údaje. Konkrétně se týkají vakcín na bázi genů. K dispozici by mohly být za rok.

Rychlost je nejen otázkou výsledků laboratorní práce a testování, ale i volby příhodné strategie, která by umožnila zrychlit proces schvalování nové očkovací látky. Virologové v této souvislosti sázejí na již známé tzv. vektorové vakcíny neboli vakcíny s nosičem. Známý německý virolog Christian Drosten v podcastu německého veřejnoprávního rozhlasu NDR uvádí jako příklad vakcínu MVA (modifikovaný vakcinia virus Ankara). Drosten připomíná, že se s ní očkovalo proti neštovicím a že jde o mimořádně dobře snášený nosič. Lze do něj vložit proteiny nebo do něj „naklonovat“ antigeny nového koronaviru s nadějí, že proteiny koronaviru vyvolají reakci imunitního systému. Využití již známých nosičů by vývoj vakcíny urychlilo, neboť by díky existujícím zkušenostem odpadly mnohé neznámé, a i schvalovací proces by se tím pádem zkrátil, neboť by se zjednodušila jeho tzv. předklinická fáze.

Ve schvalovacím procesu vakcíny se podle Drostena ovšem nelze vyhnout zvířecím modelům, z nichž ne každý bude dobrým očkovacím modelem pro člověka, jehož imunitní systém se od toho zvířecího dílem liší. Virologové se při hledání vakcíny každopádně vydali dvěma cestami. Jednou je tzv. mrtvá očkovací látka obsahující pouze mrtvé původce nemoci a tou druhou jsou tzv. živé vakcinové vektory – oslabené viry využívané například k očkování proti chřipce nebo i proti tetanu. Který z nich představuje lepší možnost, není zatím jasné. Naději však vzbuzují prvotní data obou těchto cest, která zároveň vysvětlují, že vývoj vakcíny je až neuvěřitelně náročný projekt. „U velmi jednoduchého způsobu využívajícího mrtvé očkovací látky je třeba velmi pozorně hlídat možná rizika,“ varuje Drosten a jmenuje například antigeny zvýšenou nebezpečnost viru.

Dobré možnosti spojuje s genovými vakcínami, které zároveň představují moderní cestu rychlého vývoje. Při očkování tohoto druhu se do těla vpravuje čistě jen genetická informace ve formě DNA, popřípadě RNA. „To by byly očkovací látky, které mohou být velice rychle k dispozici, ale nelze je používat v dostatečně širokém měřítku,“ upozorňuje již zmiňovaný expert, který vede virologii v berlínské nemocnici Charité. Vakcíny na bázi genů totiž obcházejí krok ve výrobním procesu v biotechnologickém průmyslu.

„Všichni se maximálně snaží vyvinout vakcínu a všichni také mluví o tom, kde ještě by šlo ušetřit čas. Skutečná úleva totiž nastane až s vakcínou,“ konstatuje virolog a mírní případná přehnaná očekávání. „Ten proces nelze uspěchat. Vakcínu budeme mít nejdřív v příštím roce touto dobou,“ uzavírá.