
Friedrich Merz FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia

ANALÝZA / Německo je o krok blíž ke vzniku nové vlády. Středopravicová Křesťanskodemokratické unie (CDU) a její sesterská bavorská Křesťansko-sociální unie (CSU) tento týden uzavřely detailní koaliční smlouvu se sociálními demokraty (SPD), která si klade za cíl vyvést zemi z politické krize a ukončit hospodářskou stagnaci.
„Koaliční jednání jsme vedli za situace rostoucího celosvětového politického napětí, kdy proti Německu pracuje mnoho sil uvnitř i zvenčí,“ prohlásil Friedrich Merz, předseda CDU a vítěz nedávných předčasných parlamentních voleb, který stane v čele vznikající vlády. „Máme před sebou silný plán, díky němuž můžeme naši zemi společně posunout dál. Především je to jasný signál našim občanům a také partnerům v Evropské unii: Německo bude mít vládu, která je schopná a silná.“
Právě globální napětí, na které Merz v projevu narážel, přimělo křesťanské a sociální demokraty k neobvykle rychlé dohodě. Koaliční jednání v Německu často zabírají dlouhé měsíce, tentokrát ale trvala pouhých 45 dní. Obě politická uskupení jsou si totiž dobře vědoma hrozeb, které přicházejí jak ze zahraničí v souvislosti s pokračující Putinovou agresí na Ukrajině a nevypočitatelnou politikou Donalda Trumpa, tak i zevnitř, když dále posiluje proruská Alternativa pro Německo (AfD).
Složitý kompromis
Sociální a křesťanští demokraté stojí na opačné straně politického spektra, rozsáhlá koaliční smlouva je tedy výsledkem oboustranného kompromisu. CDU/CSU protlačila mimo jiné postupné snižování korporátních daní o jeden procentní bod ročně, reformu dávek v nezaměstnanosti, zeštíhlení federální státní správy nebo zpřísnění migrační politiky. Německo tak bude i nadále pokračovat v kontrolách na hranicích, odmítne většinu žadatelů o azyl, zruší slučování rodin pro uprchlíky s dočasnou ochranou nebo ukončí zrychlené vydávání německého občanství, na který měli po třech letech nárok imigranti s perfektní znalostí němčiny a prokazatelnou integrací do německé společnosti.
Z programu SPD se pro změnu do koaliční smlouvy dostalo zvýšení minimální mzdy na 15 eur za hodinu (v přepočtu 377 korun; v Česku jde pro srovnání o 124,4 koruny), zachování snahy o dosažení klimatické neutrality do roku 2045 nebo větší využívání obnovitelných zdrojů energie. Sociální a křesťanští demokraté se navíc už dříve dohodli na reformě dluhové brzdy, která umožní výrazně navýšit výdaje na obranu a zároveň masivně investovat do modernizace infrastruktury.
U některých sporných bodů se podařilo nalézt kompromisní řešení: CDU sice nedokázala prosadit znovuzavedení povinné vojenské služby, kterou zrušila v roce 2011 vláda Angely Merkelové, místo toho ale vznikající koalice představila nový dobrovolný model, jenž by měl každoročně přivést do německé armády několik tisíc nových zájemců. Nepotvrdily se naopak spekulace o opětovném spuštění jaderných reaktorů, o jejichž odstavení rozhodla opět vláda Merkelové a které prosazoval zejména šéf CSU a bavorský premiér Markus Söder.
„Intenzivně jsme o tom diskutovali s SPD. Výsledkem bylo, že z naší strany existovalo silné přání, které se nám však nepodařilo realizovat,“ vysvětlil Söder, který dodal, že v debatě převážily vysoké náklady na znovuspuštění odstavených reaktorů, ale i absence „politické většiny“ ve prospěch jádra. Pravý a levý střed nenalezl ani shodu na dodávkách dalekonosných střel Taurus na Ukrajinu, které prosazoval Merz, ale silně se proti němu postavil dosluhující kancléř Olaf Scholz.
„Kapitulační dokument“
Kompromisní je i samotné složení příští německé vlády, kde nebudou mít zástupci CDU/CSU výraznou většinu, přestože středopravicová aliance dosáhla v nedávných volbách podstatně lepšího výsledku než sociální demokrati. Zatímco křesťanští demokrati a sociálové se přiblížili ke 30 procentům hlasů, SPD se propadla na pouhých 16 procent, což je pro stranu nejhorší výsledek od doby před první světovou válkou.
Sociální demokraté jsou ale zároveň jedinou stranou, se kterou má CDU/CSU v novém Bundestagu (těsnou) většinu bez potřeby přibrání třetího koaličního partnera, což je staví do velmi výhodné vyjednávací pozice. Výsledkem jsou silná vyjednávací portfolia v čele s ministerstvem financí nebo práce a sociálních věcí a ve vládě bude také pokračovat oblíbený ministr obrany za SPD Boris Pistorius. CDU se naopak po desítkách let vrací na ministerstvo zahraničí, sesterská CSU pak získá mimo jiné ministerstvo vnitra, které je klíčové právě pro kontrolu migračních toků.
Zatímco představitelé vznikající koalice jsou přesvědčeni o tom, že navzdory programovým rozdílům bude příští vláda podstatně akceschopnější než dosluhující kabinet kancléře Scholze, opoziční strany nešetří kritikou. Spolupředsedkyně AfD Alice Weidelová například označila koaliční dohodu za „kapitulační dokument“ křesťanských demokratů před požadavky socialistů a obvinila CDU z toho, že občany před volbami „obelhala falešnými sliby“.
Podle krajně levicové Die Linke jde pro změnu o „dokument ignorující těžce pracující lidi a největší výzvy současnosti: sociální soudržnost, rostoucí nájmy, zvyšující se ceny, ničení planety a mezinárodní krize“. Obě radikální strany slavily v únorových volbách mimořádný úspěch a bezpochyby doufají, že se jim podaří na úkor tradičních politických uskupení dále posílit.
AfD už dokonce v jednom povolebním průzkumu předběhla CDU/CSU a v dalších dvou s nimi získala shodné preference. Odborníci tento trend vysvětlují zklamáním silně pravicových křesťanskodemokratických voličů z ústupků socialistům a dlouhotrvající politické paralýzy, která skončí teprve definitivním potvrzením Merzovy vlády novým Bundestagem. K tomu by mělo dojít na začátku května, podle zatím nepotvrzených informací nejspíš 6. 5. Koaliční smlouvu mezitím ještě musí posvětit vedení CDU a ve vnitrostranickém hlasování i členové SPD.
„Problémy narůstají, ale zároveň nemáme vládu, která by byla schopná jednat. Ekonomika čelí stále větším potížím a v USA se přijímají rozhodnutí, na která by měla být Evropa s Německem v čele schopna rychle reagovat. A za této situace zažíváme mocenské vakuum, které podněcuje mezi obyvateli pocit neklidu,“ popisuje společenskou atmosféru Renate Koecherová, ředitelka Allensbachova institutu pro výzkum veřejného mínění.
Přehršel výzev
Německo se už v předchozích letech potýkalo s ekonomickým zpomalením, které zavinilo zejména přerušení dodávek levných ruských energií. Vzhledem k tomu, že země zároveň vyřadila z provozu všechny zbývající jaderné bloky, došlo k prudkému nárůstu cen elektřiny, který ochromil německou schopnost vyrábět a exportovat do zahraničí. Ne náhodou dnes Německo patří mezi země s nejdražší elektřinou v celé Evropě.
Domácí automobilky navíc oslabila konkurence levných čínských výrobců elektrických vozidel a Německo dohnaly i dlouhodobě nedostatečné investice do infrastruktury, zaviněné do značné míry dluhovou brzdou na úrovni federace i jednotlivých spolkových států. K hospodářským problémům se v posledních měsících přidaly stále větší obavy o bezpečnost vyvolané pokračující ruskou invazí na Ukrajinu, ale i dopady nezvládnuté migrační politiky.
Závažnou hrozbu pro již tak oslabenou německou ekonomiku představuje rovněž nevypočitatelná a v mnoha ohledech agresivní politika staronového amerického prezidenta Donalda Trumpa, který vyhrožuje sousednímu Dánsku obsazením Grónska, rozpoutal obchodní válku s Čínou a Evropské unii vyhrožuje zavedením vysokých cel.
Vzhledem k neustálým změnám v obchodní politice Spojených států, kterou Trump upravuje takřka na každodenní bázi, dosud není jisté, jak vysoká cla se chystají USA uvalit právě na státy Evropské unie. Pokud by ale Trump skutečně zatížil veškeré zboží pocházející z EU clem ve výši 25 procent, jak původně ohlásil, německý hospodářský růst by se podle páteční analýzy Institutu pro výzkum zaměstnanosti (IAB) snížil o 1,2 procenta. Spojené státy byly totiž v loňském roce největším obchodním partnerem Německa.
Budoucí kancléř Merz má jako přesvědčený zastánce úzkých transatlantických vztahů jasno v tom, že chce usilovat o zachování spojenectví s USA v rámci NATO i oboustranně výhodných hospodářských vazeb. Již dříve se také nechal slyšet, že jeho cílem bude dojednat zónu volného obchodu mezi Evropskou unií a Spojenými státy, na které se pracovalo již v minulosti, v průběhu svého prvního volebního období ji však shodil ze stolu právě Donald Trump.
Možný úspěch této snahy nedokáže v současnosti zřejmě nikdo odhadnout. Bude záležet i na tom, jestli v rámci americké administrativy zvítězí silně nacionalistická a izolacionistická frakce, nebo naopak převáží zastánci volného obchodu. Právě vznikající německá vláda bude mít každopádně zásadní roli při formulaci jednotné evropské odpovědi na americkou obchodní i bezpečnostní politiku, ať už bude nakonec jakákoli.