„Zbabělost by měla být trestná.“ Tuto větu kdysi pronesla Dagmar Burešová, advokátka, po roce 1989 politička, předsedkyně České národní rady. Jako začínající advokátka hájila zájmy rodiny Jana Palacha po jeho sebeupálení v roce 1969. Zažalovala cynického soudruha poslance Viléma Nového za jeho lživé výroky o Palachově činu. Její příběh zpracovala do filmové podoby polská režisérka Agnieszka Hollandová. Snímek Hořící keř popisuje sugestivním způsobem rozjitřenou atmosféru počínající normalizace, kdy docházelo k masivní mravní devastaci, lámání charakterů a likvidaci (ale i opouštění) vznešených předsevzetí předchozího období.

Tento silný autentický příběh nese základní poselství, a sice to, že i jedinec může ovlivnit nejen nejbližší okolí, pokud neopouští své zdánlivě nedosažitelné ideály. Jedinec, který riskuje holou existenci, aby nezradil své zásady a hodnoty (a tím i smysl žití), může ovlivnit většinově netečnou společnost, zvyklou ohnout hřbet. Dagmar Burešová šla proti proudu, proti brutálnímu zneužívání moci, proti uchvácení práva, které rezignuje na spravedlnost. Ona si udržela to své lepší já. V každém z nás je několik nás. Proto jsou tak důležití ti nositelé víry v pravdu a spravedlnost, kteří to své já nezradí pro nějaký prospěch v těch momentálně vítězných proudech. Dagmar Burešová zanechala stopu i pro příští generace. Jsou situace, v nichž, když můžeš, pak musíš.

Zbabělostí lze nazvat rezignaci, pasivní rezistenci, přizpůsobování se novým (staronovým) poměrům. Myslíme si, že jsme údajně poučeni minulým komunistickým režimem a že odvoláváním se na demokratické tradice první republiky jsme již v bezpečí. A že již nikdy nemůže dojít ke ztrátě, či byť jen omezování našich občanských svobod. Ale kdepak! Stačí jeden malý nenápadný puč a svoboda je fuč! Naše ukotvení v Evropské unii a v NATO je napadáno a zpochybňováno posledními dvěma prezidenty, i těmi, kteří dnes tvoří parlamentní většinu. To je velmi vážná situace, která nahrává zájmům východních říší, pro něž se stáváme trojským koněm v euroatlantických strukturách. Nic na tom nemění početná laciná selfíčka našeho předsedy vlády, který hraje vždy několik her najednou, ostatně jako vždy. Vnější pozorovatelé našich poměrů to dobře vědí.

Ty ztráty jsou postupné, ale promyšleně dávkované. Ztrácíme princip volné, rovné a férové soutěže. Mnohé již předurčují dohody mocných oligarchů v mnoha klíčových komoditách, a to nejen v ekonomické sféře. Ztrácíme nezávislá média, která jsou z větší části vlastněna právě těmi oligarchy, kteří společně hájí své přímé či zprostředkované politické pozice, jakož i ty v administrativě země. Ztrácíme nezávislost justice a ztrácíme kredibilitu na mezinárodním poli. To není málo. Je třeba na tyto životně nebezpečné trendy upozorňovat permanentně, a ne jen jednou za rok na Festivalu svobody. Máme co slavit, ale ještě více je toho, co máme chránit a před čím máme varovat. Za posledních pár let se naše země velmi proměnila. Posunula se východním směrem, zhrubla a zrelativizovala vlastní minulost. To je očividné. Nestačí o alarmujícím stavu veřejných věcí přesvědčovat jen přesvědčené, je třeba sázet argumenty a fakta i těm ostatním, trpělivě a odvážně zároveň, s pokorou i profesionalitou.

Pokud mnozí nepřekonají svoji netečnost, jiní vykutálenou chytristiku, a někteří i zbabělost, tak se žádné změny k nápravě poměrů nedočkáme. Ďábel nespí a pracuje na uchvácení státu bez oddechu a se stále větší intenzitou, je mazaný a bezohledný zároveň. Teď není chvíle na oddechový čas. Právě teď se láme chleba. Braňme se nebojácně, pokud ještě můžeme. Nespoléhejme na jiné. Je to jen a jen na nás samotných. Dnešní pasivita bude generovat další budoucí ztráty, i když to tak na první pohled nemusí vypadat, v té jejich manipulativní nadprodukci. Pro ně (pro uchvatitele země) platí jen to, co je výhodné pro ně. Naši slušnost považují za naši zbabělost. Někdy musí platit zásada o hrubém pytli a hrubé záplatě… Občanská i politická opozice by si toho měly být právě nyní vědomé a přinejmenším doporučuji zjednodušit jazyk při komunikaci s budoucími možnými podporovateli či voliči. Braňme svoji integritu a identitu před dobyvačnými východními predátory. Obrana před nesvobodou může být účinná jedině tehdy, když začne včas, v první fázi jejího nástupu. Později bývá už pozdě.