Expert na mediální právo, právník Aleš Rozehnal v textu pro HlídacíPes.org rozebírá pozoruhodnou argumentaci ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, který se pokusil zamezit publikaci rozhovoru v týdeníku Respekt. Vyjádřil názor, že mu redakce upřela právo zaručené autorským zákonem rozhodnout o tom, zda rozhovor, jenž novinářům poskytl, bude či nebude uveřejněn.

Ministr Pelikán má pravdu v jedné věci – že rozhovor je autorským dílem. Jenže se nejedná o autorské dílo jeho, který vystupoval v roli dotazovaného, nýbrž o autorské dílo novináře, který s ním rozhovor vedl.

Ten má také, jakožto autor rozhovoru, plné právo rozhodnout, zda rozhovor bude zveřejněn či nikoli.

Dvě díla v jednom? Ne

Rozhovor, tedy soubor otázek a odpovědí, musí být považován za jedno dílo, nikoli za oddělená individuální sdělení dotazovaného a novináře, a tudíž potenciálně dvě autorská díla.

Rozhovor je jediným nedělitelným celkem, na kterém spolupracuje jak novinář, tak ten, kdo odpovídá.

[ctete]148476[/ctete]

Autorská práva k rozhovoru však nemají všechny osoby, které se na jeho vzniku podílejí. I u jiných autorských děl je zcela běžné, že se na jejich vzniku podílejí různé osoby, ale ne každá z nich může být považována za autora ve smyslu autorského práva.

Hlavní roli při vedení rozhovoru hraje novinář, který se v důsledku toho stává autorem tohoto žurnalistického útvaru. Rozhovor je tedy nutno považovat za originální autorské dílo, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti osoby, která ho vede.

Novinář, který je tvůrcem rozhovoru, je jeho tvůrčím duchem. Má nad ním plnou kontrolu, protože dohlíží nad tím, jak je rozhovor veden, rozhoduje, jaké otázky položí, určuje způsob, jakým je položí, určuje tón, jakým je klade, a vytváří konečný produkt, který je šířen tiskem.

[ctete]148269[/ctete]

Skutečnost, že novinář formuje a kontroluje průběh rozhovoru, z něj dělá tvůrčího ducha výsledného produktu.

Dotazovaný si může zvolit, jak bude odpovídat, ale je to právě novinář, který vede a formuje rozhovor a na němž závisí, jaká bude konečná podoba publikovaného rozhovoru.

Myšlenky mimo zákon

Práce novináře tak trochu připomíná roli režiséra při tvorbě audiovizuálního díla. Na jeho tvorbě se rovněž podílí více lidí.

Umělci v něm vystupující do něho vnášejí své osobní umělecké vklady, nicméně autorem audiovizuálního díla je pouze jeho režisér.

Osoba, která dotazy zodpovídá, většinou nemá předchozí znalost otázek, a proto nejsou její odpovědi předem připravené. Spíše než o výsledek tvůrčí duševní činnosti u něj jde o vyjádření jeho myšlenek, což je však výslovně z působnosti autorského zákona vyňato.

Pokud je rozhovor zaznamenán na zvukové nebo zvukově obrazové nahrávací zařízení, řeší tuto problematiku autorský zákon tak, že výlučné právo zvukový nebo zvukově obrazový záznam užít má výrobce tohoto záznamu.

[ctete]145539[/ctete]

Výrobce záznamu tedy má výlučné právo rozhodnout, zda zaznamenaný rozhovor bude zveřejněn či nikoli.

V případě rozhovoru s ministrem Pelikánem je takovým výrobcem vydavatelství, které příslušného novináře jakožto svého zaměstnance, vyslalo rozhovor vést.

Nabízí se i nedávné rozhodnutí soudu, jež je plně v souladu s citovaným ustanovením: soud rozhodl, že výlučné právo k rozhovoru s umírajícím Janem Palachem mají ty osoby, které ho pořídily.

Odmítat zveřejnění rozhovoru s poukazem na autorský zákon je tedy zcela nepřípadné a má asi tak stejnou logiku, jako kdyby chtěl herec zakázat vysílání filmu, ve kterém hraje – poukazem na to, že není spokojen se svým výkonem.