Gustáv Husák a Marie Kabrhelová s československými ženami (Pražský hrad, 5. 3. 1980) FOTO: ČTK/Mevald Karel
FOTO: ČTK/Mevald Karel
KOMENTÁŘ / Nejsem historik, takže se nemohu na novou a hojně diskutovanou učebnici Soudobé dějiny pro 9. ročník základních škol a víceletá gymnázia (nakladatelství Fraus ve spolupráci s ÚSTR) dívat očima profesionála. Její pasáže o reálném socialismu si však dovolím reflektovat jako pamětník-insider, tenkrát dítě z komunistické rodiny, co vidělo soudružky a soudruhy skutečně zblízka. Tudíž mohu prohlásit: ta učebnice je snůškou propagandistických lží a patří do tříděného odpadu. Po recyklaci z ní může být něco užitečnějšího, než čím je dnes. Třeba toaletní papír.
Až do patnácti let, kdy mne těžký úraz poprvé v životě na mnoho měsíců strávených v nemocnici vymanil z trvalé kontroly mé soudružky matky, jsem byl doma či u matky v práci svědkem stovek vzájemných rozhovorů soudružek a soudruhů, kdy jsem v té místnosti byl vnímán jako pes nebo skříň. Jako něco, před čím si soudružky a soudruzi nemuseli na nic hrát, protože „to dítě z toho nemělo rozum“. Když ze mne „to dítě“ přestalo být, tak jsem z těch prožitků už rozum dostal, a moje zásadně antikomunistické přesvědčení je výsledkem té dlouholeté osobní zkušenosti s uvědomělými soudružkami a soudruhy.
Byli to – jeden jako druhý – lidé na zvracení. A to, co se dočteme v nové učebnici pro děti, ve mně vyvolává stejné nutkání k dávení jako vzpomínky na soudružku matku a její soudružky kolegyně a kamarádky, propagandistky a propagandisty z Ústavu marxismu-leninismu Vysoké školy zemědělské či obvodního a městského výboru Komunistické strany Československa.
Nejtvrdší rozdělení společnosti
Hned v úvodu, v řádcích k těm kapitolám nové učebnice, které se zabývají stalinismem a socialismem u nás, stojí: „Tato ideologie (rozumějte komunistická) byla založena na představě sociálně spravedlivé vlády.“ (s. 64) „(Režim) nabízel vizi sociálně spravedlivé společnosti, ve které sobectví jedince ustoupí potřebám kolektivu.“ (s. 66). Tento žvást doslova kopíruje socialistickou propagandu. A je prolhaný stejně, jako byla socialistická a komunistická propaganda normalizačního Husákova Československa, kterou jsem viděl opravdu zblízka.
Ve skutečnosti bylo socialistické Československo režimem mnohem polarizovanějším, než je dnešní polarizace společnosti. Soudružky a soudruzi tvořili vládnoucí kastu, která se zcela otevřeně považovala za nadřazenou elitu. Samozřejmě to dávali najevo jen při rozhovorech mezi sebou, kdy svědkem bylo „jen to dítě“ – tedy já – a můj křeček. To, že „my soudruzi“ jsme něco víc než „oni občané“, bylo úplně nejzákladnějším axiomem vidění světa komunistické věrchušky.
„My straníci“ – to byla nedotknutelná elita, a „oni“ – zbytek společnosti, který nekolaboroval s okupační velmocí – Sovětským svazem – a jím dosazenou loutkovou socialistickou vládou, byli nebezpečná a bezprávná kasta nedotknutelných. A pokud někdo chtěl dosáhnout nějaké, byť třeba velmi skromné kariéry, tak bylo základní a skoro nepřekonatelnou podmínkou „dát se ke komunistům“.
Je asi pravděpodobné, že za protektorátu, za německé nacistické okupace, byla propast mezi vládnoucí elitou – německými nacisty – a Čechy, kteří s nacisty nekolaborovali, ještě větší. Ale tuto tragickou epochu nepamatuji. Socialismus ano – a velmi dobře se pamatuji, jak nejrůznější „oni“ docházeli za mojí matkou, lezli jí do zadku, pochlebovali jí a všemožně ji upláceli, aby dostala děti z rodin, které ke komunistické elitě nepatřily, na studia. Protože při přijímání na školy, nejen na vysoké, ale i na střední, byl jedním z klíčových parametrů „kádrový původ“. Obdoba nacistického „rasového původu“, jen s drobnou záměnou, že nadřazenost neurčovala „árijská rasa,“ ale „třídní původ“. Rozuměj příslušnost k vládnoucí kastě komunistů.
Žvásty o tom, že jde o „sociálně spravedlivou společnost, ve které sobectví jedince ustoupí potřebám kolektivu“, byly k vidění na transparentech povinných prvomájových původů. Sami mezi sebou si soudruzi na takové nesmysly nehráli, vůbec je nevzpomněli a nezmiňovali. Dobře věděli, a byli s tím plně srozuměni, že společnost je nerovná, že jde o „diktaturu proletariátu“ – tedy o diktaturu jich samotných. Komunistů. A že kdo k nim nepatří, je člověkem druhé kategorie. Pokud někdo ty stranické agitační žvásty dnes píše do učebnic, buď lže, nebo je to nevzdělaný hlupák. Socialistická společnost byla všechno, jen ne sociálně spravedlivá.
A co byty po Židech, soudruzi autoři?
Kromě překrucování historie a papouškování vylhané socialistické propagandy jsem v nové učebnici – na s. 65 – našel ještě něco mnohem horšího. Ta učebnice chválí, jak stalinské procesy pěkně vyřešily bytovou otázku. „Uvolněná místa v bytech ale zaplnili jiní, často ti, kteří vnímali předchozí politické uspořádání jako nespravedlivé.“ A to už není lež či manipulace – to je chucpe a sprostota o pár přes hubu.
Vykládat dětem, že politické procesy s „nepřáteli socialismu“ a jejich věznění, justiční vraždy či násilné přesídlení do Sudet, liduprázdných po vyhnání Němců, pomohly vyřešit bytovou otázku soudruhů komunistů? Je možné, že něco takového někdo napíše jako vážnou a relevantní informaci? Popravdě to chápu ještě méně než vybájené legendy o „spravedlnosti“ reálného socialismu.
Autoři té učebnice, pokud mají tento styl uvažování, by také měli vyzdvihnout pozitiva holocaustu. Dokážete si představit, jak skvěle za Protektorátu Čechy a Morava vyřešilo vyvraždění českých Židů bytovou otázku Genossen und Genossinnen, kteří oddaně sloužili Hitlerově Třetí říši, přesvědčených příslušníků Gestapa či SS? Jak se důstojníkům SS, kteří veleli popravčím komandům na kobyliské střelnici, skvěle žilo v bytech po pražských Židech, zplynovaných v Dachau?
A zcela jistě byli ti noví nájemníci mnohem oddanější myšlence nacionálního socialismu než původní židovští obyvatelé těch bytů. Zcela stejně, jako byli noví nájemníci bytů po lidech oběšených v komunistických procesech padesátých let mnohem víc než původní obyvatelé – kapitalisté – oddáni myšlence proletářského internacionalismu a marxismu-leninismu. Zločinnost justičních vražd, koncentráků a vyhánění lidí z domovů byla stejně zločinná, ať ji dělali parteigenossen z NSDAP, nebo soudruzi z KSČ.
Nepálit, recyklovat!
Pálení knih je poměrně nechutná záležitost sama o sobě. A když přihlédneme ke globálnímu oteplování i potřebě šetrné civilizace, je pálení knih zcela nepřijatelné i kvůli ochraně ekosystému. Včetně té nové učebnice, byť je prolezlá prokomunistickým lhaním, socialistickou propagandou, a zcela jistě podle ní nelze učit děti o nedávné české historii.
Ty nové učebnice – kromě pár výtisků do archívů, kde budou dokladem toho, jak se ani 34 let po protikomunistickém převratu nepodařilo z veřejného prostoru vymýtit komunistické lži – je třeba recyklovat a z jejich papíroviny udělat něco užitečného. Vzhledem k obsahu té učebnice bych se přimlouval, aby byl její celý náklad recyklován na ekologický toaletní papír.
