Svět podle Daliborka se s přehledem stal nejdiskutovanějším dokumentem letošního léta. Metoda rekonstrukce scén ze života „něžného neonacisty“ z Prostějova se u většiny recenzentů a novinářů setkala s nepochopením a režisér Vít Klusák tak strávil prázdninové měsíce jejím vysvětlováním a obhajováním. Ačkoli se také vehementně snažil objasnit, proč film natočil a že nejde ani o portrét české neonacistické scény ani o stylizovaný hraný film, nikdo mu v pražských redakcích příliš nerozuměl.

Martin Veselovský se Klusáka v rozhovoru na DVTV ptal: „Jako já vlastně nevím, jaký on je? Jaký ten nácek je? Nevím, co bylo sehraný a co bylo reálný.“

Mirka Spáčilová pak v recenzi na iDnes nepoukázala pouze na domnělý nedostatek autenticity, ale zpochybnila celý smysl filmu: „Divák tápe, proč má sledovat nezajímavého neumětela naštvaného na celý svět… Proč vyprávět o lidech, kteří nebudí útrpnost, nejsou k politování ani k smíchu, leda se značnou dávkou sebezapření, a jejich nulové charisma takřka vylučuje, že by mohli být nebezpeční.“

Veselovský se na dokument podle svých slov díval dvakrát. Výsledkem byla formulace oněch dvou ústředních otázek, které položil Klusákovi a které odhalily, že z Prahy do Prostějova je to dnes asi stejně daleko jako ze Země na Mars. Uznávanému novináři nepochopení Daliborka samozřejmě nelze vyčítat, jeho nevíra v existenci lidí, kteří by se přirozeně chovali jako Dalibor, je ale děsivá.

Propastné rozdíly mezi centry a periferiemi jsou příčinami nesoudržnosti státních celků odedávna a zcela je odstranit není z povahy věci možné. To ale neznamená, že by se obě skupiny neměly snažit navzájem se pochopit a že větší odpovědnost za sbližování neleží na centru, které k tomu má přirozeně větší kapacitu. Vít Klusák je zářným příkladem autora, který se o to poctivě snaží. Kromě Daliborka se již několik let podílí na zdánlivě oddechovém Ano, šéfe!, kde se Zdeňkem Pohlreichem objíždí české luhy a háje a mapuje životy kuchařských učňů z Ústí nad Labem nebo brigádníků od friťáku z kempu v Pasohlávkách.

Kuchařská show nicméně není natolik hodnotným formátem, aby se jí zabýval kdejaký kritik. Klusákovy mini sondy do životů lidí na okraji společnosti tak veřejným prostorem prošumí daleko snadněji než film uváděný na filmovém festivalu v Karlových Varech. To se potom Prahou přežene velká vlna a recenzenti vyjadřují názory, které by za urážlivé mohl považovat nejen obyvatel Prostějova, ale i všech periferních oblastí naší země.

Jako člověk stojící jednou nohou v pražské redakci a druhou doma na Bruntálsku, kam se pravidelně vrací, bych myslím, mohla pana Veselovského a paní Spáčilovou v některých věcech ujistit. „Reálné“ bylo na Daliborkovi úplně všechno, nikdy neodkládanou igelitkou z Billy počínaje a porcelánovými jeleny po babičce ve změti nevkusných čínských tretek konče.

Pokud by se o tom chtěl kdokoliv přesvědčit na vlastní oči, vřele doporučuji výlet do kterékoliv části bývalých Sudet. Auto nechejte doma, vydejte se na cestu místní autobusovou dopravou a vytáhněte si sluchátka z uší. Projděte se po místním sídlišti, zajděte do hospody a na fotbalový zápas amatérů ze sousedních vesnic. Pochopíte, jakou realitou se brodí mnozí lidé za hranicemi prosperujících okresů a že Svět podle Daliborka není o neonacistovi, ale o zoufalém člověku.

Z recenze Mirky Spáčilové není zcela zřejmé, kdo přesně je onen divák, který neví, proč má sledovat „nezajímavého neumětela, naštvaného na celý svět“. Předpokládám, že autorka referovala o svých pocitech. Velmi podobně mohla dokument hodnotit také spousta dalších intelektuálů, kteří si rádi zajdou do artového kina uznale pokývat hlavami nad zahraniční produkcí určenou pro náročného diváka, ale Daliborek je pro ně póvl. Pochybuji však, že by si stejnou otázku jako kritička, kladli v Prostějově.

V tom, že Daliborův příběh opravdu není k smíchu a že k nebezpečnému neonacistovi má také daleko se však dá s paní Spáčilovou souhlasit. Takže proč stojí za to se na Klusákův dokument podívat a snad se nad ním také zamyslet? Protože je to jeden z nejkřiklavějších důkazů o porevolučním selhání českých elit, jak politických, tak kulturních. Slovy Víta Klusáka, je to „obraz zapomenutých, zašlapaných lidí, s nimiž nikdo seriózní ani příliš nekalkuluje při volbách.“

Co kdybychom se na tu naši serióznost prostě vykašlali a zeptali se, kde se stala chyba?