Bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger FOTO: LBJ Library / Public domain
FOTO: LBJ Library / Public domain
KOMENTÁŘ / Skončil dlouhý život legendy. Po více než sto letech opustil tento svět Henry Alfred Kissinger, jedna z nejvýraznějších postav americké zahraniční politiky. Ale to, co za sebou zanechal, je v prvé řadě potenciálně nebezpečný kissingerovský mýtus.
Expert na chemické zbraně Dan Kaszeta vzpomíná na přednášku v roce 1988, kde jej Kissinger přesvědčoval, že je „beznadějně naivní“, pokud počítá s osamostatněním baltských států. Tedy Lotyšska, Estonska a Litvy, které jsou dnes již téměř po dvě dekády členskými zeměmi NATO.
Jako každý člověk, i Kissinger se často mýlil. A své suverénně vyhlašované názory občas oportunisticky upravoval, když se ukázalo, že jeho úsudek nebyl správný. Naposledy absolvoval podobný veletoč ohledně postoje k Ukrajině a jejímu přijetí do Severoatlantické aliance.
Po smrti legendy nicméně z její slávy v USA nejvíce těží směr, který bychom mohli označit za „zahraničněpolitický surrealismus“. Lidé, z nichž zatím nejhlasitější bývá republikánský prezidentský kandidát Vivek Ramaswamy, účelově vytahují část Kissingerova politického odkazu, jemuž evidentně vůbec nerozumějí, a pod touto záminkou konstruují nesmyslnou zahraničněpolitickou strategii, jež může způsobit neuvěřitelné množství škod.
O co jde? V první polovině 50. let minulého století se začala rýsovat zásadní roztržka mezi dvěma největšími americkými nepřáteli, SSSR a ČLR. Zpočátku Číňané odmítli především Stalinovo poručníkování. Později ale ještě důrazněji odsoudili Chruščovův důraz na mírovou koexistenci se Západem a sovětské sbližování s Indií. Postupně se Peking také distancoval od kritiky Stalinova kultu osobnosti a v roce 1961 odsoudil sovětskou verzi komunismu jako „revizionismus“. Mezi lety 1959–1989 se nejvyšší představitelé obou zemí ani jednou nesešli ke společným jednáním.
Na zlomu 60. a 70. let dokonce došlo ke krátkému ozbrojenému konfliktu na čínsko-sovětské hranici, po němž následovala „válka špionů“.
Když tedy v červenci 1971 Henry Kissinger tajně odletěl do Pekingu, aby tam připravil klíčovou dohodu využívající čínsko-sovětské roztržky ve prospěch Spojených států, stalo se tak dvanáct let poté, co se Mao naposledy setkal s Chruščovem – a dokonce sedmnáct let poté, co se mezi SSSR a ČLR objevily první fatální trhliny.
Kissinger se zachoval pragmaticky a jeho zásluha se omezuje právě na tento pragmatismus. Využil situace, jaká již existovala, a vyspravil čínsko-americké vztahy na základě společného postupu proti Sovětům.
Ten se pak projevoval na různých úrovních, včetně tradičního čínského zájmu o africké záležitosti. Například šéf angolské guerilly UNITA Jonas Savimbi, podporovaný během občanské války proti sovětským proxies paralelně Číňany i Američany, v Pekingu vystupoval jako ortodoxní maoista, zatímco při jednáních s Ronaldem Reaganem použil image „sociálního demokrata“. Válka mezi příslušníky kmenů Mbundu a Ovimbundu tedy byla podle momentální potřeby převlékána tu do východní, tu do západní ideologické terminologie, aniž by to nějak výrazněji ovlivnilo její podstatu.
Jakkoliv byl Kissinger schopný, čínsko-sovětskou roztržku v žádném případě sám nevymyslel a nevytvořil. S pozorností a úctou k reáliím své doby koncipoval po prohrané válce ve Vietnamu postup, jak Moskvě vrátit úder.
Ovšem ti, kdo se dnes ohánějí Kissingerem, žijí v docela jiném světě. Čína již není zakomplexovaným chudším příbuzným ruského impéria. Nejenže se poměr sil obrátil a Rusko ve vzájemných vztazích tahá za výrazně kratší konec. Obě země také mají nesmírně daleko k čemukoliv, co by byť jen vzdáleně připomínalo čínsko-sovětskou roztržku z minulého století. Naopak, uzavřely strategické spojenectví, které na rozdíl od dávno vyvanutých „smluv o přátelství a vzájemné pomoci“ z 50. let reálně funguje.
Jestliže část poradců Joea Bidena a také silnější křídlo Republikánské strany argumentují, že je údajně třeba „zopakovat Kissingerův diplomatický tah v opačném gardu“, jen obelhávají sami sebe. Namlouvají si totiž, že by diplomatickými kličkami dokázali vytvořit analogickou situaci, jaká zcela bez jakékoliv zásluhy State Departmentu objektivně existovala v roce 1971. Situaci, kterou neuměl „vyrobit“ ani zesnulý Kissinger. Natož jeho samozvaní epigoni.
Představa, že se slabšímu z rusko-čínského strategického dua nabídnou nějaké ústupky – například v podobě de facto uznání anexe okupovaných ukrajinských území – a tím bude získána benevolentní podpora v americkém konfliktu s Pekingem, patří do mentálního světa, v němž po růžových loukách plných tropických motýlů peláší rozzáření jednorožci.
Ani ty největší ústupky, které by Západ mohl Moskvě nabídnout, nic nezmění na fundamentálním nepřátelství putinské Moskvy vůči všemu, co znamená demokratický Západ, a ani na okamžik by nemohly významněji narušit její politiku strategické spolupráce s Čínou.
Ruské elity se zcela vědomě připravují na nevyhnutelné dlouhodobé důsledky takové politiky, včetně ztráty Sibiře a ruského Dálného východu. S tím jsou ochotny se smířit. Se světem, kde by bylo Rusko jednou z mnoha vzájemně si rovných evropských zemí a platila by pro něj stejná pravidla jako pro ostatní, se však nikdy nesmíří. Nehledě na to, co by kdo Moskvě za podobné přizpůsobení evropské bezpečnostní architektuře nabídl.
Moskva nic nemění ani na vnímání demokratického Západu jako slabocha, který se zalekne nebezpečí a nakonec ustoupí. Ani o píď se neposunula ruská představa zhýčkaných Evropanů, kteří nejsou ochotni obětovat nic z navyklého pohodlí kvůli idejím, k nimž se naoko hlásí.
Jestliže se tedy Henry Kissinger často mýlil, neokissingeriáni se mýlí zcela zásadně, v principu. Zabývají se výhradně úvahami nad scénáři, které nejsou v jejich moci. Představují si, co by chtěli, ale k realismu, jímž se jejich legenda oháněla, mají nekonečně daleko.
Jestliže tito lidé přesto získají v americké politice výrazný vliv a zvládnou torpédovat Bidenovu politiku podpory ukrajinských obránců, Kyjev bude jen první v řadě obětí jejich nezřízeného fantazírování ohledně oddělení Moskvy od Pekingu.
Hned další na řadě by byla západní Evropa vydaná napospas ruskému „hybridnímu“ válčení, nepřipravená na vlastní rozhodnou obranu v rovině občanské, politické ani vojenské.
Realita je mnohem méně nakloněna „kreativním“ diplomatickým operacím, než si mnozí namlouvají. Demokratický Západ buď imperiální Rusko znova uzbrojí, nebo bude – alespoň na této straně Atlantiku – de facto zničen.
A rituální tance kolem zesnulé legendy zlaté éry americké zahraniční politiky na dilematu nic nezmění.
