Německý kancléř Olaf Scholz FOTO: Evropská unie / se souhlasem
FOTO: Evropská unie / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Nejpopulárnější německý politik, ministr obrany Boris Pistorius, stáhl záměr kandidovat v předčasných volbách na kancléře za vládní SPD. Ta tedy znovu nominuje extrémně nepopulárního Olafa Scholze.
Pistorius veřejně oznámil, že nebude kandidovat. Namísto politika, který se po letech škrtů snažil revitalizovat Bundeswehr a investovat do obranných schopností, tak sociální demokraty povede do voleb Scholz, který je posedlý myšlenkou zapsat se do historie jako „kancléř míru“. A Pistorius po volbách, které jeho strana nejspíše rekordně prohraje, ve vládě skončí.
I když USA, Británie a Francie povolily Ukrajině nasadit své rakety a střely s plochou dráhou letu proti ruskému území, na odmítavém postoji Scholze k žádostem o poskytnutí střel Taurus to nezměnilo nic. Tentokrát kancléř překonal i vlastní scénář přikrčené zbabělosti, kdy s každým důležitým krokem čekal, až ho předběhnou Američané, aby jej schválil teprve po nich. Tentokrát však už se Scholzem ani rozhodnutí Bílého domu nehnulo.
Samozřejmě nikdo nezaručí, že by se Pistoriova popularita jednoduše propsala do nárůstu preferencí strany, která je nyní se 14 % na stejné úrovni s koaličními Zelenými. Nicméně jisté je, že veřejností mimořádně neoblíbený Scholz svou stranu táhne ke dnu.
Jestliže v dobách míru a prosperity bylo neodpustitelné vládnout s velkou koalicí dvou nejsilnějších stran, přičemž v opozici nezůstala žádná velká a solidní demokratická konkurence, která by mohla sestavovat příští vládu, v mimořádné situaci by právě velká koalice nabízela relativně nejstabilnější řešení. A podle průzkumů Němci takový scénář opravdu preferují.
Společná obranná agenda šéfa CDU Merze a sociálnědemokratického ministra obrany Pistoria teoreticky nabízela základnu pro podobný projekt. Samozřejmě jedině za předpokladu, že by aktivizovaný Spolkový úřad pro ochranu ústavy (BfV) udržel extremisty v defenzivě přinejmenším po jedno volební období. Velkorysé plány jsou však už v tuto chvíli nejspíše jen snem.
Jestliže SPD ani dosavadní Scholzovy „úspěchy“ nepřesvědčily o tom, že je třeba před volbami přepřáhnout, varianta radikální personální výměny po neúspěšných volbách také vůbec nevypadá spolehlivě. Napřesrok se tedy možná Friedrich Merz bude muset pokusit o sestavení vlády s menšími stranami. Přitom však není zdaleka jisté, zda Robert Habeck dokáže Zelenými doplnit půdorys příští koalice do počtu relativně stabilní trojky. A malá liberální FDP Christiana Lindnera by mohla do výzbrojních programů dál házet finanční vidle, jako to dělala v tomto volebním období.
Stane se Německo konečně motorem evropské obrany?
Spolková republika je třetí nejsilnější ekonomikou světa. Z hlediska vojenské síly se však nachází až na devatenácté pozici, mezi Ukrajinou a Španělskem. Její mocenská váha tedy ani zdaleka neodpovídá ekonomickému výtlaku. I mnohem chudší země, jako Írán nebo Indonésie, Německo daleko předstihly. Při současných trendech by ho mohlo brzy předběhnout Polsko.
Zároveň je SRN průmyslovým gigantem a pátým největším exportérem zbraní na světě.
Žádný jiný stát tedy není ani v přibližně srovnatelné pozici, pokud jde o šance stát se organizačním centrem evropské obrany poté, co Donald Trump zrychlí proces stahování USA z Evropy.
K tomu však musí existovat také politická vůle. A chyběla v éře Merkelové, která po prvním napadení Ukrajiny v roce 2014 přesvědčila sebe i Němce, že se přece nic zásadního nezměnilo. Zrovna tak chybí za úřadování Scholze, který verbálně oznámil zásadní změnu kurzu, jen aby se záhy ukázalo, že Berlín dál šilhá po „starých dobrých časech“ s levnými surovinami z Ruska.
Scholzova obojakost, navíc ještě doprovázená průhlednými snahami vymanévrovat Polsko, nasměrovala SRN na slepou kolej, zatímco palčivé bezpečnostní otázky evropské současnosti a budoucnosti budou muset ad hoc řešit „koalice ochotných“.
Na jedné straně vidíme státy s výraznými ambicemi ohledně posilování evropské obrany – Polsko, Francii, pobrexitovou Británii –, které však postrádají vlastní prostředky nezbytné ke kompletnímu evropskému znovuvyzbrojení. Na straně druhé pozorujeme Německo, jež tyto prostředky sice má, ale vůbec nespěchá jich využít.
Navzdory varováním vlastního ministra obrany, že času k přípravě na střet s Ruskem rozhodně není nazbyt.
Těžiště evropské politiky se posouvá na východ
Mezitím co Scholz pojal historickou krizi v zajišťování evropské bezpečnosti jako příležitost uplatnit rutiny stranického aparátníka, rýsuje se koalice zemí, které na rutiny spoléhat nehodlají. A už slyšíme stížnosti z americké populistické pravice, že prý „podrývají Trumpovu mírovou misi na Ukrajině“.
Na Německo si zatím trumpisté nestěžují, ale nenechejme se mýlit: ten čas brzy přijde. Nejenže německá exportní ekonomika výrazně utrpí případným zavedením dovozních cel v USA, ale současně bude Trump vyvíjet tlak na to, aby Evropa převzala americké závazky ohledně své bezpečnosti.
Scholz se momentálně opět vyhnul problematickým rozhodnutím, ale jen proto, aby jejich důsledky sklidil poté o to důkladněji.
Berlínu po volbách nejspíše nezbude než nastoupit do vlaku, který už mezitím rozjedou jiní. Jeho možnosti formovat prostředí, které definují Polsko, skandinávské a baltské státy, Francie a Británie, budou v důsledku Scholzova lavírování a programového chcimírismu výrazně omezeny.
Jistě, „koalici ochotných“ bez Německa by nezbylo než spoléhat vedle vlastní omezené průmyslové základny na zámořské spojence. Jižní Korea momentálně váhá, jak se postavit ke změnám v americké politice, které může čekat od Trumpa, nicméně prostřednictvím Polska se už na posilování evropské obrany v nemalé míře podílí. Velkou otázkou zůstává, jak velké změny a angažmá máme čekat od probuzeného Japonska. Jeho dosavadní pomoc Ukrajině rozhodně není bez významu.
V krajním případě se může stát, že se Německo na pozadí posilování extremistických politických formací vpravo i vlevo začne zabývat místo evropskou politikou převážně domácími problémy a tahanicemi.
A klíčovou roli v evropské obraně, na niž rezignovalo, bude muset improvizovat ansámbl aktérů, kteří jednotlivě vzato k tomu postrádají dostatečnou váhu.
