ROZHOVOR / Když jsem synkovi řekla po náletu, že bytosti, které tohle všechno působí, nejsou žádné příšery, ale obyčejní lidé, viděla jsem, jak se jeho svět rozbil, říká ukrajinská básnířka a překladatelka Kateryna Michalicyna. Stejně se ale podle svých slov snaží Rusy nemetaforizovat. Jsou to prostě Rusové. A tohle označení by právě teď mělo nejspíš být ta nejhorší nadávka, myslí si. Mluvili jsme o ukrajinské realitě, o tom, jak zásadně se válka promítla do její tvorby, i o tom, co znamená hledat a zachraňovat částečky roztříštěného domova pro sebe a pro své děti.

Kateryna Michalicyna je ukrajinská básnířka, prozaička, překladatelka a redaktorka. Narodila se ve městě Mlyniv v Rovenské oblasti na severozápadě země a nyní žije ve Lvově. V České republice vyšly mj. překlady jejích knih pro děti Kdo roste v zahradě, Kdo roste v lese a Kdo roste v parku a časopisecky byly rovněž publikovány její básně. Nedávno vystoupila v Praze v rámci literárního festivalu Svět knihy.

Vy jste do ukrajinštiny přeložila dílo J. R. R. Tolkiena, Pána prstenů, Silmarillion a další knihy. Po vypuknutí plnohodnotné invaze se Rusům začalo přezdívat skřeti, Rusku Mordor. Jak na vás tohle přenášení významů působí? Je Putin Sauron?

Herci, kteří hráli skřety ve filmové adaptaci, proti tomu ve skutečnosti protestovali (smích). To jediné, co ve mně rezonuje z této oblasti, je kresba ukrajinského výtvarníka Maksyma Palenka. Když Rusové vstoupili do uzavřené zóny v Černobylu, upravil fotografii z filmu, na které mluví Frodo a Sam. „Podívejte se, pane Frodo, to jsou asi elfové,“ říká Sam. „Ne, to jsou ruští vojáci odcházející z uzavřené zóny v Černobylu,“ odpovídá mu Frodo. Tak v tomto smyslu to vidím jako možné.

To je vtipné, ale neodpověděla jste mi…

Já se snažím Rusy nemetaforizovat. Jsou to prostě Rusové. A tohle označení by právě teď mělo nejspíš být ta nejhorší nadávka. Myslím si, že je. Mělo by se jim říkat prostě Rusové. Ne skřeti, ani žádným jménem zvířete. Zvířata si tohle srovnání nezaslouží. Říkejme jim prostě Rusové a nepoužívejme metafory, protože každá metaforizace má i odvrácenou stranu, která dodává trochu síly dokonce i skřetům. Ať jsou tedy Rusové prostě Rusové.

Dá se nějak vyrovnat s tím, co nyní na Ukrajině páchají?

Jednou ke mně přišlo moje nejmladší dítě. Zněly sirény a on začal zničehonic chrlit nadávky na adresu Rusů. „Tihle…,“ umíte si to představit. Ptal se mě, jestli se válka zastaví, když nebude Putin. V určité době se totiž snad všechny ukrajinské děti bez ohledu na věk pokoušely vymýšlet si nějaký způsob, jak zničit Putina. Protože on „tomu všemu přece velí“ a „může za všechny ty strašné věci, které se dějí“ jejich zemi a jejich malému světu. Takže jedno třeba vynalézalo robota, který pomůže ukrajinské armádě zničit Putina, vymýšlely si superhrdiny nebo superzbraně, které by ho zničily. A tak za mnou jednou přišlo moje dítě a zeptalo se mě: „Mami, když někdo zabije Putina, skončí válka?“

Co jste mu na to řekla?

Byla to těžká otázka, protože upřímná odpověď je samozřejmě „ne“. Důvod války není jen Putin, je v systému jako takovém. Jenže, jak chcete vysvětlit, co je to imperialismus, svému v té době pětiletému dítěti? To není zrovna nejjednodušší. Natož mu říct, že nejde jenom o Putina, ale o spoustu dalších lidí, kteří nás nenávidí prostě kvůli tomu, kdo jsme. Takže jsem čekala na jiný dotaz. On odběhl, věnoval se svým hrám a pak se vrátil s otázkou, „Mami, jak vypadají Rusové?“ A tohle už bylo děsivé i pro mě, protože odpověď zní, že jsou to prostě lidé. A přesně v té chvíli jsem doslova ve tváři svého dítěte uviděla, jak se rozbil jeho svět. Nejsou to žádné bestie, žádné strašlivé příšery, jsou to jen lidé, kteří se prostě vědomě rozhodli, že půjdou zabíjet a ničit. A to jen proto, kdo jsme. Že jsme Ukrajinci. A právě proto jsou Rusové prostě Rusové a to úplně stačí.

Báseň působí déle než zprávy

Z vašich aktuálních básní je znát, že jste se začala literárně zpracovávat aktuální témata, tedy především téma plnohodnotné války a jejích dopadů. Jak vy sama pohlížíte na tuto součást své tvorby?

Myslím si, že je to pro mě cesta, jak tyto věci zvládnout. Vložit něco do slov je způsob, jak zůstat při smyslech, zodpovědná a fungující.

Takže to pociťujete jako svou povinnost?

Ne. To vůbec ne. Ty básně mi na začátku plnohodnotné invaze prostě vstoupily do cesty. Strávila jsem spoustu dní na různých místech, setkávala jsem se s lidmi, mluvila s nimi. A jak se potom mám vrátit zpátky a být zas normální máma? A jak jsem tak přecházela od bodu A do bodu B, což byl domov, tyto básně prostě přišly. Jako reakce na to, co se dělo. Zprvu jsem si myslela, že je to bláznivé, že to jsou jen slova. Většinou jsem je psala a píšu přímo do svého facebookového feedu, takže ne do notebooku, ani nikam jinam, ale rovnou na svou zeď. Člověk stiskne tlačítko „publikovat“ a vyděsí se.

Tyhle obavy zakouší myslím mnohý tvůrce…

I já jsem měla obavy. Všechno to tak bolí. Bolelo mě to do té míry, že z toho vzešla báseň, jinak bych se zastavila, padla a neudělala už nic dalšího, takže to bude bolet lidi, kteří to budou číst. Byla jsem v jistou chvíli opravdu vyděšená, protože nechci ubližovat lidem, kteří už tak velice trpí. Ale dostala jsem podporu od ukrajinského publika. Psali mi, že mi děkují za to, že jsem vložila do slov to, pro co oni slova nemají. „Ano, bolelo mě je číst, ale já jsem je potřeboval číst.“ Takže jde o něco, co v člověku koření, a co nemá možnost sám vyslovit. Tak jsem si řekla, budiž. A pak je začali překládat.

Takže je píšu dál, protože překlady ukrajinské poezie jsou způsobem, jak oslovit mezinárodní publikum a říci mu pravdu z první ruky, bez přerušování a interpretací. Je to ohromně důležité, protože je to můj způsob, jak se snažit vzdorovat ruské a proruské propagandě. Říct, jak se cítím během tohoto boje o naše přežití jakožto národa, říct, co všechno si lidé a příroda vytrpí od Rusů během jejich plnohodnotné invaze.

Kdy jste začala psát tímto způsobem?

Pamatuji si, jak jsem na pár dní před začátkem plnohodnotné války 18. února 2022 psala do chatu jedné ze svých kamarádek. Byla to Anna z města Njů Jork v Doněcké oblasti, která je dobrovolnicí Njůjorského literárního festivalu, jenž byl založen mou kamarádkou Viktorií Amelinou (spisovatelkou, básnířkou, aktivistkou a dokumentátorkou ruských válečných zločinů, kterou v červnu 2023 zabily v Kramatorsku střepiny ruské rakety). Já jsem vedla v roce 2021 dětský program toho festivalu, a tak jsme se poznaly.

Poté, co došlo k jednomu z prvních šílených ostřelování, kdy ruská raketa zasáhla mateřskou školku ve městě Stanycja Luhanska, ptala jsem se, jak to u nich vypadá, a ona mi napsala: Máme se jako obyčejně. Trochu hřmí (tím myslela zvuk explozí), trochu prší a je ticho. A tím to všechno začalo. Tímhle jejím řádkem v chatu. A když čtu tuto báseň, mohu tento příběh odvyprávět.

Jedná se tedy o připomínky konkrétních událostí?

Ano. Skoro všechny básně, které jsem napsala od roku 2022, dokážu zpětně přiřadit k nějaké konkrétní události. Je to zpravidla specifická a strašlivá událost, co je spouští, válečný zločin, anebo neúnosná ztráta. Podobné to bylo i s básní, kterou nedávno přeložili, jmenuje se, zhruba přeloženo, „Já jsem terč“. Ruský útok tehdy v březnu 2022 zabil nejméně osmnáct lidí, kteří čekali ve frontě na chleba. Zhruba rok poté, co jsem tu báseň napsala, jsem pak stála přesně na tom místě, kde k tomu došlo. Je to takový kruh, který se uzavírá, ale vlastně nikdy neuzavře docela. Napsala jsem i báseň o vodě, která všechno odnáší – miny, domy, zvířata i vzpomínky, a to poté, co Rusové odpálili Kachovskou přehradu a vytvořili nepopsatelnou člověkem způsobenou pohromu a ekologickou katastrofu.

Co může takové básnické zobrazení přinést čtenáři?

Možná je to jen moje iluze, ale myslím si, že v záplavě všech těch informací o ruských zločinech, o válce, neštěstích a zvěrstvech, která páchají, má báseň větší šanci vzbudit pozornost. Je to i tím, že odlišným způsobem traktuje jazyk.

V čem je poezie v tomto smyslu specifická?

Báseň působí déle než zprávy. A působí na lidi i jinak než pouhé zprávy. Například báseň, se kterou vystupuji v Praze v překladu Alexeje Sevruka o panu Oleksandrovi, který musel jít deset kilometrů pěšky se svými třemi psy a papouškem, aby unikl ruské okupaci Vovčansku v Charkovské oblasti. Mohl s sebou odvést svá zvířata, ale nemohl si odnést svou nádhernou zahradu, do které vložil veškerou svou péči a veškerou svou duši.

Pan Oleksandr po evakuaci z Vovčansku

Zprávy jsou jen čísla, je to jen statistika, zatímco má báseň například řekne, tohle je skutečný pan Oleksandr, který šel pěšky spoustu kilometrů se svými psy a papouškem a se svým kolem. Jak můžete žít, když se tohle děje právě v této chvíli. A není sám. Ve stejnou chvíli se odehrává řada dalších podobných událostí. Je tolik ztrát. Je tolik zločinů, které Rusové každý den páchají. Báseň je způsob, jak události nenechat zaniknout v této mase hrůz.

Boření Edenu

panu Oleksandru, který se evakuoval z Vovčansku se třemi psy, papouškem a fotoalbem a mluvil o své zanechané zahradě jako o Edenu

kolik času bylo vyměřeno k pěstování stromů?

švestky, višně, jabloně kudrnaté,

hrušky, nad nimiž kvetou čmeláci,

vznešené šeříky.

jak dlouho se pěstují jejich jména za jménem?

tam malá

písmenka se krčí na desce

oblačné oranice. Prach stoupá z nebe

nad dlaněmi, tiše rozevřenými,

jako stránka

vráska, kanálek, žlábek – tato krása

je příliš křehká a až moc bezbranná.

mrštně

vítr se vplétá do hlav všech mladých stromků,

zlý, rozvrkočený vítr z nenasytných zřídel.

„zemřel jsem u své zahrady, mé dítě,

to už nejsem já, kdo jde se sluncem na druhý břeh.“

kolik času bylo vyměřeno, aby se zrodila bolest?

květnem zocelená vypuštěná mezi květy,

vecpaná pod nehty zčernalé, pod kůru,

jak sůl

vtěsnaná do každé slzy nevylité.

pleso bez přepravy.

kolik cesty bylo vyměřeno k překročení bolesti?

kolik cest domů je ustláno bolestí?

už není Eden.

rostou kříže

a kličky jmen se stelou nad polem.

(Přeložil Alexej Sevruk)

Truhla obrazů a vzpomínek

V roce 2014 vám vyšla sbírka básní Stín v zrcadle, která se pohybovala v kompaktním světě zahrady s jejími živými tvory a rostlinami, a nyní bezmála po deseti letech vychází další sbírka Zlomení lidé. V čem je jiná?

Básně, které vyšly v roce 2014, byly samozřejmě sepsány ještě dříve, než jsem je sesbírala do knihy. Ty, které utvořily knihu Zlomení lidé, byly sepsány dlouho před tím, než byly publikovány v roce 2023 v podobě knihy. Mnohé z nich zůstaly nepublikovány. Většinou měly co do činění se zjišťováním, kdo jsem jako člověk, jako matka, jako žena, přičemž reflektovaly spíše těžké ženské zkušenosti.

Sepsány byly poté, co se mi narodil můj nejmladší syn, který přišel na svět se specifickými zdravotními potížemi, a my jsme tak strávili hodně času v nemocnicích. Potkali jsme na té cestě úžasné lékaře, ale také typické pro postsovětské zdravotnický systém, který člověka dehumanizuje, sráží ho až na samotné dno zoufalství a nutí ho bojovat proti němu, chránit před ním sebe i své dítě. Byla to zkušenost, která změnila můj život. Když se synův stav stabilizoval, věnovala jsem se knihám a projektům zaměřeným na to, aby se alespoň něco v přístupu k pacientům změnilo.

Co pro vás tato zkušenost znamenala osobně?

Myslela jsem si, že jsem už dostatečně zralá a že tenhle porod a synova první léta budou pro mě nejuvědomělejší etapou rodičovství. Nečekala jsem ale, že nastanou tyto zvláštní podmínky, a všechny ty představy v mé hlavě se prostě rozbily.

Leonard Cohen píše o trhlině, v tom smyslu, že je tu vždycky prasklina, kterou dovnitř proniká světlo, tahle byla přesně taková. Nejprve všechno prasklo a pak člověk dovnitř pustil světlo. A to mi pravděpodobně dodalo silnější motivaci, abych zjistila, kdo jsem. Abych mu mohla dát základ, pevnou půdu pod nohama a kořeny, musela jsem je nejprve sama nalézt. Nebo alespoň z nich najít tak mnoho, jak jen bylo možné, protože mít postsovětskou rodinu znamená, že člověk nemá až tolik informací. Máte nějaké útržky informací, fragmenty rodinných legend a pak napůl vyslovené a napůl nevyslovené události, na kterých tyto legendy spočívají.

Stromy mají svůj vlastní ráj

A bylo tomu tak i vás?

Já pocházím z malého města v Rovenské oblasti. Mí rodiče žijí v domě, který vlastníma rukama postavila moje prababička. Ona původně žila v polském pohraničí, ale byla z Polska krátce před vypuknutím druhé světové války deportována. Celou cestu absolvovala v dobytčáku a přijela až do Dnipra, které se tehdy ještě jmenovalo Jekatěrinoslav. Naprosto ztratila svůj domov.

Usadila se tam?

Ne. Jak vypráví rodinná legenda, chtěla se vrátit, protože její manžel byl stále někde v Polsku. V Dnipru tedy nezůstala. Cestovala se svou v té době již nemocnou maminkou, se svou o devět let mladší sestrou a se svou dcerou. Když se pokoušely vrátit zpátky z Dnipra do Polska, její matka zemřela a je pochována někde u města Kovel na Volyni. Když moje prababička dorazila k městu Dubno, potkala tam někoho, kdo také přicházel z Polska. Tehdy se dozvěděla, že její manžel je po smrti, takže se zastavila. Postavila tam dům. Začala tam nový život. Pak se přesunula do Mlynivu, odkud pocházím i já. Tam vlastníma rukama postavila další dům a pak třetí, ve kterém žijí mí rodiče. Byla to ona, kdo mě ve skutečnosti vychovával.

Jaká byla?

Uměla výborně polsky. Mlyniv je malé město. Typické malé město, řekněme, sovětského typu, a ona neměla žádné skutečné vzdělání, jen několik ročníků základního vzdělání, ale byla mimořádně vzdělaná v oblasti rostlin. Věděla, které člověka uzdraví, jak je pěstovat, dokonce s nimi mluvila. To si pamatuji velmi dobře a je to tak trochu součást mytologického uvažování.

A jaký vztah jste k ní měla vy?

Nebyla to laskavá babička. To ne. Byla spíš přísná. Buď zpívala, anebo mlčela. Nikdy neprobíhal modus operandi normálního povídání. Buď si zpívala, mlčela, anebo samozřejmě říkala, co se musí udělat. To, jak si zpívala a mluvila ke stromům, si pamatuji velmi dobře. A myslím, že všechny moje knížky pro děti, a některé mé básně, na které jste se ptal, z toho vyrůstají. Když potřebovala uříznout živou větev ze stromu, říkala mu „omlouvám se, ale opravdu ji potřebuji, abych udělala tohle a tohle“.

Měla zřejmě velice specifický duchovní svět…

Nebyla věřící v tradičním smyslu, ale říkala mi, že když staré stromy zemřou, mají svůj vlastní ráj, do kterého se vracejí jejich duše. Takže, když starý strom zemře, člověk by se za něj měl pomodlit, svými vlastními slovy. Prostě naslouchat svému srdci a říci ta slova, aby mu ten přechod usnadnil. Vyrůstala jsem obklopena poli, kousek od řeky, nejraději jsem si nedaleko od ní hrála s kameny nebo s jílem.

Jak se vám podařilo se do toho světa vrátit?

Asi v roce 2019 jsem šla na půdu domu svých rodičů. Tam jsem našla starou truhlu. Nejspíš tam ležela celé ty roky. Celý můj život. Řekla jsem, že teď mám svůj vlastní domov a vezmu si tam tuhle truhlu, protože jsem nějak cítila, že jde o něco pro mne velice vzácného. Řekla jsem, mami, vezmu si tuhle truhlu, protože mám teď místo, kam ji mohu dát, a moje máma, která kolem mě právě procházela, říká: „A víš, že tohle je truhla, kterou tvoje prababička s sebou vezla ze svého prvního domu do svého druhého domu?“

Co to pro vás znamenalo?

V kontextu toho, že dnes probíhá plnohodnotná válka, představuje ta truhla něco zcela odlišného, je to způsob, jak přesadit svůj domov. Jak ho uchovat. Co je to domov. Kde se nachází, když je neustále ohrožován. Dá se nějak udržet? Takže tato moje druhá kniha Zlomení lidé vlastně začala tím, že jsem doslova otevřela tu truhlu a fyzicky jsem seděla vedle ní s vědomím a vcítěním se do toho, co představuje. Nemám fotografie své prababičky. Existuje jich jen velice málo. Ale snažila jsem si vzpomenout na její tvář, na to, jak vypadala. A tím začala moje snaha se s ní znovu propojit. Setkat se se svými starými kořeny, s místy, na která patřím, kde je můj domov. Jaký druh domova předám svým dětem.

Jak vás její sepsání ovlivnilo?

Jednalo se vlastně o proces ukončení, může-li být ukončeno, budování mé vlastní identity. Měla jsem v té době tolik otázek a nebyl nikdo, kdo by mi je zodpověděl, takže jsem chtěla získat pro sebe co nejvíce odpovědí, které bych mohla předat svým dětem. Odsud pocházíte. Tohle je vaše dědictví. Prosím, uchovejte ho. I kdyby mělo jít jen o tyto mýty a legendy, nebo některé křehké, ale významné věci, jako stará hliněná nádoba nebo vyšívaná košile vyrobená rukama jejich praprarodičů, nebo i ta nejmenší specifická slova, která používali ve svých ukolébavkách, anebo v každodenním jazyce. Uchovejte je tak silně, jak budete moci.

Dá se to popsat na konkrétním příkladu?

Moje prababička byla vynikající v tvorbě zdobených vajec. Říkáme jim pysanky. Možná se mě to snažila i učit, když jsem byla malá, ale když začala vznikat moje kniha a za mnou začaly přicházet básně, začala jsem je malovat také a teď to během plnohodnotné války učím své děti, protože je to součást jejich identity, dědictví. A tohle si odnesou. Přinejmenším si odnesou můj obraz. Svou matku, jak sedí u svíčky a kreslí tyhle prastaré symboly. Člověk se během kreslení těch symbolů většinou snaží soustředit a v duchu pronáší různá přání. U mě je to většinou, prosím, ať jsou lidé na frontě v bezpečí. Začínám seznamem jmen lidí, které znám a kteří bojují za naši svobodu a za naše životy. Potom posílám dobrou energii těm, kdo už s námi nejsou. Jedná se tedy o svého druhu rituál. Zároveň ale nejde o něco, co člověk dělá, jen proto, že to dělají ostatní. Má to i svůj hlubší význam.

Můžete popsat, jak se toto hledání projevilo ve vaší sbírce?

Všechny ty básně za mnou prostě přišly. Jsou velmi specifické. I jejich jazyk je velmi specifický. Ne až tak literárně ukrajinský, protože si pamatuji některá slova, která moje prababička říkávala a která byla jen její. Stejně tak obsahuje podobně specifická slova mých prarodičů z obou stran a některých mých starších sousedek. Právě z těchto slov vyrůstají jejich příběhy. Připadala jsem si, jako bych byla dítě sedící pod stolem a všechny tyto staré paní se sešly u stolu a začaly hovořit, protože existuje bod, kdy už není možné dál mlčet, je to fyzicky neúnosné, protože mlčení člověka zabíjí, pokud je hluchý ke svému hlasu. Takže za mnou tyhle staré dámy přišly, aby povyprávěly své příběhy, a mým úkolem bylo jen tyto příběhy zachytit a dát jim formu. Tak tahle kniha vznikala.

Jak její vyznění podle vás ovlivnila plnohodnotná válka na Ukrajině, která vypukla v mezičase mezi sepsáním rukopisu a jeho vydáním?

Protože jsem ji sestavila před vypuknutím plnohodnotné války na Ukrajině, trochu jsem pochybovala o tom, jestli bych ji měla vydat po tom, co se stalo. Je vůbec po ruské invazi v roce 2022 ještě relevantní? Tuhle malou pochybnost mám pořád, ale jsem členka PEN Ukraine a po vypuknutí plnohodnotné války mnoho členů této organizace přesídlilo do Lvova, kde je o něco bezpečněji, aby mohli pokračovat ve své práci.

Organizovali jsme tam setkání s lidmi, kteří museli opustit své domovy. Ani ne tak kvůli tomu, abychom jim četli poezii, nebo něco podobného, ale spíš proto, abychom si popovídali, podělili se o zkušenosti a pomohli s vnitřním uzdravením naší komunity. Protože i když nemáme tuto zkušenost ztráty domova, je nám společný pocit ohrožení. Tehdy jsem přečetla dva texty z té knížky a zasáhlo i mě, jak silně hovoří o nás, o naší současnosti, tedy ne o roce 1940, ale o roce 2022.

Jak je vnímá ukrajinské publikum?

Četla jsem z ní pak také ve lvovské věznici Loncky, což je dnes muzeum, protože Sověti tam těsně před druhou světovou válkou popravovali lidi. Nepřeváželi vězně na jiná místa. Prostě je postříleli. Mnozí z nich byli vězni svědomí, žádní kriminálníci. Takže bylo velmi specifické tam představovat knížku. A moje kolegyně z Charkova, také spisovatelka, mi řekla, vidíš, měla jsi pochybnosti, a všechny tyhle staré paní za tebou přišly dva roky před plnohodnotnou válkou, aby ti řekly: Přežily jsme všechny tyhle strašlivé věci a vy je přežijete také.

Zdá se mi, že role žen je v ukrajinské společnosti velice silná. Jak to vnímáte vy?

Díky ženám se, myslím, předávaly malé kousky našeho dědictví po celý čas. Počínaje pohádkami, ukolébavkami, způsobem, jak se barví vejce, nebo jak se pěstují rostliny. Je to součást dědictví předávaného většinou staršími ženami těm mladším, i když často bez vysvětlení. A to je velmi složité, protože v jistém ohledu musíme neustále vykopávat svou minulost. Sovětský svaz se v rámci svého imperialismu snažil předstírat, že žádná naše specifická minulost neexistuje, že je tu jen sovětský národ, jenom sovětská kultura, nic specifického, nic individuálního. Jenže to existuje. Takže je potřeba o to bojovat a hledat to hluboko, aby se to uchovalo pro budoucnost, pro naše děti.

Nemůžu opomenout to, že nyní, když se Rusko znovu pokouší zničit Ukrajinu a její budoucnost, ukrajinské ženy nejsou zapojené jen do literatury a kulturních událostí, diplomatických služeb a všemožných podpůrných kampaní, ale také do vojenské oblasti. Podle posledních údajů slouží v Ozbrojených silách Ukrajiny více než 67 tisíc žen, mnoho z nich se aktivně účastní bojových operací. Nejvyšší literární ukrajinské ocenění, Národní cena Tarase Ševčenka, byla letos v oblasti literatury udělena básnířce Jaryně Čornohuzové a básníku Dmytru Lazutkinovi. Oba dva aktuálně slouží v armádě.