Členové skupiny Demokratická žumpa se rozhodli obdarovat prezidenta Zemana. Tak trochu netradičně nikoli na jeho narozeniny, ale na svoje. Na sociálních sítích totiž působí právě rok. Název si dali podle výroku komunistického poslance soudruha Zdeňka Ondráčka. Ve sněmovně totiž takto oslovil pravicovou opozici, rozhořčen tím, že si nepřejí, aby bývalý „esenbák“, který před listopadem 89 mlátil demonstranty, zastával funkci předsedy komise pro kontrolu bezpečnostních sborů (GIBS).

Jako dar aktivisté zvolili rozměrnou dřevěnou desku s vypáleným portrétem hlavy státu a citátem jeho slov, která pronesl v roce 1996. Týkala se jeho důvodů, proč se politicky angažuje, a zněla:

„Základní motivací pro pobyt v politice je zabránit v úspěchu těm, kteří, kdyby k nám dnes přišli Číňané, si zítra nechají zešikmit oči na praktické chirurgii, pozítří se nechají infikovat žloutenkou, aby měli tu správnou barvu pleti, a popozítří začnou psát do svých kádrových dotazníků, že již od dětství milovali rýži.“

Hezké, že? Ale teď? „Já jsem přijel do Číny, abych se od Číny učil, jak stabilizovat společnost.“ Zešikmené oči a žloutenka tomu sice ještě chybí, ale i bez nich je to poměrně značný posun. Až se zdá, jako by si tehdejší Zeman přál zabránit v úspěchu současnému Zemanovi, častému návštěvníku Číny, jehož servilita a podlézavost despotickému komunistickému režimu je nepřehlédnutelná.

„Často je nám vytýkáno, že neuznáváme demokratický výsledek voleb. Ale k demokracii patří i právo nesouhlasit, poukazovat na nepravosti a vyjádřit svůj názor,“ píše se na stránce Demokratické žumpy. „Demokratické volby neznamenají, že s důvěrou předáte opratě státu vítězi a ten ať si tu dělá, co chce. A tak jsme se rozhodli darovat prezidentské kanceláři obraz, který obsahuje citáty hned dva. První, který řekl Miloš Zeman, a druhý, který řekl Václav Havel v roce 2011: ,Až to bude nejblbější, tak najednou se to začne obracet k lepšímu.‘ Oba se nám moc líbí a rádi bychom, aby se na ně nezapomnělo.“

Předání daru ale vůbec nebylo jednoduché. Obraz byl zabalen a svěřen známé doručovací firmě, aby jej dopravila na Hrad. Ale přestože byl balík řádně opatřen kompletní správnou adresou, adresátu Miloši Zemanovi jej služba nepředala. Vrátil se jako nedoručený a údajně nedoručitelný s nálepkou s textem:

Komu, kam? Milošovi, Ovečce. ???? Kontaktní osoba, telefon.

Smysl pro humor zaměstnancům doručovací služby očividně nechybí, ale jinak to zrovna moc smyslu nedává. Prezidentu republiky nelze doručovat balíky? Zjevně je něco záhadného mezi nebem a zemí, či spíš mezi Hradem a podhradím.

Nezbylo tedy, než obraz vzít a na Hrad ho doručit osobně. Ujaly se toho Linda Krajská, zakládající členka facebookové skupiny Demokratická žumpa (neplést s jinou, poměrně odpudivou skupinou téhož jména) a Michaela Kudláčková, publicistka a autorka několika knih. Ani tak to ale nebylo zrovna snadné. Ochranka od brány obě dámy poslala do jakési recepce, kde od nich obraz nepřevzali, ale aspoň jim poskytli telefon, aby zavolaly přímo do kancléřovy kanceláře. Kancléř Mynář tam ovšem nebyl, možná se procházel kolem svého načerno postaveného rybníku nebo už odpočíval ve své podezřele levně zakoupené vile. Naštěstí tam ale byl někdo jiný a ten je nasměroval ke dveřím, za nimiž byl dárek konečně odevzdán.

„Dárek jsme odevzdaly jménem všech členů skupiny, kterou ,Mlátička‘ Ondráček v podstatě stvořil, ale i jménem všech demokratických skupin,“ řekla deníku FORUM 24 moderátorka facebookové komunity. „Dáváme mu jej proto, aby věděl, že my všichni si jeho slova pamatujeme a často se jimi řídíme. Paradoxně i v době, když on sám už to nedělá.“

A Michaela Kudláčková ještě dodala: „Moc ráda bych řekla jednu věc, která mi při tom došla a třeba pro mě je dost objevná. Totiž… naposledy jsem takhle na Hradě, v sídle hlavy státu byla za Havla. Nebyla tam žádná kontrola, osobní prohlídka a podobně, ačkoli to chápu vývojově jako nutnost. Spíš jde o to, že teď jsem tam šla s předem vytvořeným očekáváním, jež vycházelo z toho, jaký člověk aktuálně Hrad obývá. Prostě jsem předpokládala, že okolí bude nutně stejné jako ten člověk sám. Čekal nás ovšem paradox. Setkaly jsme se s obrovskou ochotou, tolerancí, vstřícností a milým zacházením, ačkoli jsme kvůli kolonám dorazily hodně po úřední době a v pátek. Ať už to bylo u osobních prohlídek, ze strany běžných zaměstnanců Hradu, nebo u ochranky. A mně došlo, že Čech jako člověk se nezměnil. Že jsme v zásadě jako lidé milí… a že i přes fakt, že oni pracují pro člověka, který je prototypem neochoty, arogance, jízlivosti, nadřazenosti, neslušnosti a pohrdání, pro člověka, kterému je výsměch a přezíravost druhým jménem, si pořád ponechali to, co je nám vlastní. Humor, toleranci, vstřícnost, nadhled a ochotu. Bylo příjemné zjistit to právě tam.“

A tak nám asi nezbývá, než si přát, aby příští obyvatel Hradu byl také laskavý a přátelský, a nastal tak konečně soulad mezi „šéfem“ a zaměstnanci. Zasloužilo by si to nejen úctyhodné a překrásné sídlo hlavy státu, ale i celá naše země.