HISTORIE / „Dneska naposled,“ slibuje Bohumil Hanč své těhotné ženě před tím, než vyrazí na start lyžařského závodu. Samotnému se mu příliš nechce, těší se na příchod potomka a ve volných chvílích dodělává chalupu. Nakonec se však nechal organizátory závodu přemluvit. Už jen jednou…

Na hřebenech Krkonoš, nedaleko Labské boudy, 24. března roku 1913 kolem sedmé hodiny ráno stanulo na startovní čáře šest závodníků, aby spolu poměřili síly v osmém ročníku slavného mezinárodního velikonočního závodu v běhu na lyžích na padesát kilometrů. Nesoupeřili mezi sebou jen špičkoví krkonošští lyžaři své doby, ale i české a německé lyžařské spolky.

České eso v rukávu

Německá výprava postavila na start hned několik skvělých lyžařů, mezi nimiž nechyběl například Emerich Rath za Berliner Sportclub nebo favorit celého závodu Oswald Bartel, sklář z Jizerských hor. Český triumf měl ale zajistit právě Bohumil Hanč, šestadvacetiletý rodák z krkonošského Benecka, vynikající lyžař s největším počtem dosažených vítězství mezi českými závodníky. Titulem Mistr lyžař se mohl pyšnit už od roku 1907 po vítězství v mistrovství zemí Koruny české v běhu na lyžích na 50 km, v následujících dvou letech ho úspěšně obhájil. 

Pak mu do života vstoupila povinná základní vojenská služba, působil jako četař v Sarajevu, v císařské armádě. Spolu s ním sloužil i krajan Václav Vrbata, také lyžař. Znali se spolu už ze Sokola a během služby v armádě se mezi nimi vytvořilo silné přátelství. Proto ani v tento den nechyběl Vrbata mezi diváky, aby svého přítele a favorita celého závodu podpořil.

„Trať závodů na prostou rychlost vyměřena byla na 50 km a trať závodů turistických na 30 km,“ popisoval tragický závod Věstník krkonošský v tzv. Hančově číslu vydaném v Jilemnici 12. dubna 1913. Trasa závodu vedla po hřebenových cestách označených tyčemi s látkovými pruhy červené barvy. Na lyžaře čekaly celkem tři okruhy – první dva vedly z Labské boudy do sedla nad Martinovkou, následně po jižním úbočí Vysokého kola ke Sněžným jámám a na Violík a odtud přes Novoslezskou boudu a Voseckou boudu zpět na Tvarožník a přes Labskou louku k Harrachovým kamenům na Zlaté návrší a k Labské boudě. Třetí, zkrácené kolo se jelo ke Sněžným jámám a na Violík a poté přes Labskou louku a Zlaté návrší dolů na Mísečky, kde byl cíl závodu.

S prázdným žaludkem

Slunce prosvítalo skrze jemnou mlhu, teploměr ukazoval osm stupňů nad nulou. Závodníci se proto postavili na start jen v košilích, bez čepic, rukavic či kabátů. Organizátoři se báli, aby sníh nestihl příliš roztát, proto spustili závod už v sedm hodin namísto původní osmé hodiny ranní. Lyžaři se tak nestačili ani pořádně nasnídat.

„Hanč tak posnídal jen buchtu, o kterou se ještě navíc rozdělil, takže vyjel na trať skoro nalačno. Přitom na ní zůstal nejdéle, o hodinu déle než všichni ostatní. A byl vyhublý, hladový a od začátku se necítil dobře,“ domnívá se Aleš Suk, mnohaletý lyžařský trenér a současně badatel Muzea lyžování Dolní Branná. Přesto první kolo vyhrál. Na Labské boudě se dokonce objevil dříve, než organizátoři čekali, tudíž pro něj neměli ještě připravené občerstvení. Hanč tedy pokračoval dál, bez jídla i čaje pro zahřátí.

Závod se však brzy změnil na poměřování sil se samotnými přírodními živly. Počasí v horách ukázalo, jak umí být nevyzpytatelné. Nejprve začalo pršet, ochladilo se, teplota spadla pod nulu. Hřebeny hor začal halit padající sníh, vítr sílil a závodníky brzy přikryla prudká hřebenová vánice a hustá mlha. Z jarní idylky se rázem stalo bílé peklo.

Souboj o život

Závodníci boj s nepřízní počasí a s přimrzávajícím promoklým oblečením postupně vzdávali, pořadatelé se rozhodli závod v takových špatných podmínkách raději ukončit. „V tomhle se nedá jet, je to o zdraví,“ prohlásil Oswald Bartel, když se vrátil na Labskou boudu. A dodal: „Možná i o život.“

Hanč ale uháněl dál. S náskokem před ostatními ani netušil, že už je na trati sám. Jel a jel, vpřed ho hnala vlastní ctižádost a touha dokončit a vyhrát závod za každou cenu. Kontrolor Vladimír Vaina, pozdější první předseda Horské služby v Krkonoších, na něj marně nedaleko Violíku volal, aby závod ukončil. V tak silné vichřici mu Hanč zřejmě ani nerozuměl, jen na něj mávl a pokračoval dál. 

Jako zázrakem ho našel Václav Vrbata, který ho přijel podpořit a svému slibu chtěl dostát i v tom příšerném počasí. Když spatřil svého zuboženého kamaráda, oblékl mu svůj kabát a čepici. Hanč pak pokračoval dál, v dávno zrušeném závodě, svého přítele nechat stát za sebou v mlze. Na smrt unavenému, vyhladovělému a na kost promrzlému muži už však žádné teplé oblečení pomoci nemohlo…

Svého přítele nepoznal

Po více než šesti hodinách od startu závodu už začínalo být jasné, že se Hanče na Labské boudě nedočkají. Závodníci, kteří před tím závod vzdali a odpočinuli si, se jej proto vydali zhruba ve čtvrt na dvě hledat. Jako první jej klečícího v mlze pod Zlatým návrším objevil Emerich Rath, pražský Němec, všestranně nadaný sportovec, který se s Hančem dobře znal z předchozích sportovních klání. 

Hanč ho přesto nepoznával. Podle Věstníku krkonošského z 12. dubna roku 1913 nalezl Rath klečícího lyžaře na zemi, lyže měl zabodnuté špičkami do sněhu, v ústech píšťalku, jaká se používala pro přivolání pomoci, a něco nesrozumitelně drmolil. Vstát už nedokázal. 

Rath si odepnul lyže a vysíleného Hanče vlekl na zádech závějemi. Po několika stech metrech si uvědomil, že včas ho dopravit do tepla je nad jeho síly. Položil ho tedy na zem, posadil zády k větru, vrátil se pro své lyže a co nejrychleji uháněl zpět do boudy pro pomoc. Než padl naprostým vyčerpáním, stihl ještě udat polohu ztraceného. Lyžaři honem pospíchali daným směrem, naložili zbídačeného Hanče na saně a přivezli zpět do chaty. Bylo už však pozdě. Jeho srdce takový krutý závod nevydrželo. Všechny oživovací pokusy byly marné. 

Zachránci se podivovali, jak se během závodů dostal Hanč ke kabátu a čepici, když startoval jen v košili a kalhotách. Cožpak se tedy nyní někdo v takovém počasí toulá po hřebenech hor bez teplého oblečení? Smutná odpověď přišla brzy, tragédie si měla připsat ještě druhou oběť. 

Kamaráda už u lyží nenašel

Zhruba ve stejnou chvíli, jako zemřel Hanč, naposledy vydechl i Vrbata. Po setkání s Hančem se pokoušel sjet k Mísečkám, ale sněhová vichřice mu brzy vzala jakoukoliv představu o tom, kde se zrovna nachází. Zabloudil a začal se točit v kruhu. Když shodou náhod narazil na Hančovy lyže zapíchnuté do sněhu, aniž by u nich spatřil svého kamaráda, přišel i o poslední zbytky svých sil. Složil se k nim do sněhu a už nevstal. Sám ředitel závodu Arnošt Fischer u směrovky na Spildemühle, dnešní Špindlerův Mlýn, pak našel u zabodnutých lyží mrtvého muže bez kabátu a čepice.

Neštěstí Hanče a Vrbaty otřáslo celou tehdejší společností. Zrodila se celonárodní sbírka pro pomoc pozůstalé manželce a synovi, narozenému měsíc po smrti otce. Tragický příběh o síle přátelství i přírody přežívá, poutá a dojímá dodnes. Ve své době navíc silně změnil dobový náhled na lyžování. Lidé si tehdy skutečně uvědomili, že tento poměrně mladý a oblíbený sport může mít i smrtelné následky, stejně tak že hory umí velmi rychle nastavit svou krutou tvář.

„Tato tragédie určitě ovlivnila smýšlení především tehdejších začínajících lyžařů a lidí, kteří nepocházeli z horských oblastí a neměli tolik zkušeností s rychle se měnícím počasím na horách,“ líčí historik Martin Witkowski. „Lidské tragédie vždy přitahovaly pozornost, a o to víc, pokud se jednalo o závod evropského formátu, jakým závod na 50 kilometrů v Krkonoších v roce 1913 určitě byl.“

Na Ratha se zapomnělo

Po celá desetiletí se však z příběhu Hanče a Vrbaty vytrácel jeho důležitý hrdina, který ve snaze zachránit vysíleného přítele neváhal riskovat vlastní život. Pražský Němec Emerich Rath, který si smrt Hanče celý život vyčítal. Hned den po tragédii vyrobil z lyže kříž na místě, kde Hanče nechal. „Bude mi to smutná upomínka, neb osud mi nepřál, abych zachránil život přítele, lyžaře tak milého. Čest jeho památce,“ zapsal do pamětní knihy na Labské boudě.

Sám byl fenomenálním sportovcem, za celý život získal více než 500 ocenění v různých disciplínách, od atletiky přes plavání, hokej nebo kanoistiku až po krasobruslení. Byl otužilec, propagoval plavání v zimě. 

Narodil se Praze a v Praze i žil a pracoval. S nacismem zásadně nesouhlasil, za protektorátu se k říši nehlásil. Dokonce ve skladu svého obchodu se sportovními potřebami ukrýval svého židovského přítele Borise Efenberga. Po válce proto mohl v Československu zůstat, avšak komunistický režim se mu za jeho čestné celoživotní chování příliš neodvděčil. Obchod, v němž Rath nabízel i potřeby pro tramping, mu komunisté vzali a za propagaci amerikanismu a západního stylu života na rok zavřeli.

Šedivý vlk

„Po propuštění už svůj obchod vůbec nenašel, komunisté prostě většinu věcí rozkradli a obchod zavřeli. Rathovi byl přiznán důchod, celých 370 korun. Jeho manželka zemřela a Rath se živil jako metař a pomocný dělník na stavbách,“ uvádí autor Karel Pokorný. Komunisté mu nedovolili ani se zúčastnit se olympiády v Římě v roce 1960, kam jej pozval Mezinárodní olympijský výbor. Finanční tíseň ho dusila stále více, až skončil na ulici. Bezdomovectví ale komunisté netrpěli, a tak Šedivého vlka, jak Rathovi okolí přezdívalo, převezli násilně do domova důchodců, kde ještě téhož roku, v prosinci 1962, zemřel. 

K vymazání jeho zásluh napomohl i populární film podle knihy Františka Kožíka s názvem Synové hor z roku 1956. Rath se v něm Hančovi představuje jako „Prušák“ a se sklapnutím podpatků. Není v něm ani zmínka o jeho téměř sebevražedné obětavosti v záchraně Hanče, ani o tom, že se oba muži dobře znali. 

Poslední závod

Teprve v poslední letech památka tohoto výjimečného, odvážného a talentovaného muže ožívá. Emerichu Rathovi byla v roce 2004 udělena in memoriam zvláštní cena Klubu pro Fair play při Českém olympijském výboru. Na prknech broumovského kláštera se znovu rozehrál jeho nelehký osud v inscenaci s názvem Cesta Emericha Ratha v roce 2018. A před dvěma roky dorazil na plátna kin film režiséra Tomáše Hodana s názvem Poslední závod. Emericha Ratha si zahráli Marek Adamczyk a Oldřich Kaiser a jeho postava je, jako tomu tak bylo i ve skutečnosti, jednou z hlavních rolí celého toho smutného příběhu.