NÁZOR / Legendární postava komunistické žurnalistiky z doby vládnutí Gustáva Husáka, soudruh Jaroslav Kojzar, je neuvěřitelně svěží. Od doby, kdy řádil na stránkách Rudého práva a odkrýval protisocialistické živly, už sice uplynuly desítky let, ale Kojzar patří k těm lodičkám, kterým zarezlo kormidlo a plují neochvějně tím samým směrem. Teď je na straně nových „disidentů“, kteří se obávají o občanské svobody. Proto nemůže jako bojovník chybět v útoku na vládního koordinátora pro komunikaci Otakara Foltýna.

„Dostal důvěru i Spojených států, proto je na jeho hrudi umístěna stužka vyznamenání Commendation Medal, což je vyznamenání udělované těm, kteří se proslavili hrdinským činy anebo mají zásluhy z hlediska amerických zájmů. Pokud jde o pana Foltýna, jde o druhý důvod. Připomeňme, že uniformu na Wikipedii má vyzdobenou i banderovským trojzubcem, jenž je dnes vysokým vyznamenáním Ukrajiny,“ charakterizuje Kojzar Foltýna na rudém webu iportal.24.

Podle veterána Rudého práva je prý „zajímavé“, že „gen. v. v. Pavel, když se stěhoval na Hrad, si vzal s sebou nejen diplomata Koláře aj., ale také plukovníka, který je v nové funkci schopen vyslovovat téměř fašistické myšlenky a málo uznává, že lidé mohou mít také jiný názor“.

O jaké jde názory?

„Především na pokračování války na východě, kterou Západ neustále znovu a znovu podporuje zbraněmi a střelivem, protože zbrojovky se přece nemohou zastavit, a která zároveň svým vlastním obyvatelům utahuje provaz vyvoláváním inflace a pomalu se šířící chudoby. S lidmi, kteří nechápou jeho ‚pravdy‘, se prý nenechá diskutovat, protože ‚to jsou lidé, kteří fakticky nenávidí nejenom hodnoty, na kterých stojí Česká republika, ale i samotnou Českou republiku… Lidé nešťastní, zapšklí, zahořklí, smutní, opuštění, anebo mají jenom životní smůlu, anebo jsou to prostě jenom svině‘,“ cituje koordinátorovo vyjádření Kojzar.

Je to zjevná manipulace, protože Foltýn mluvil o malém výseku populace, s kterým se skutečně o ničem mluvit nedá, protože popírá zjevná fakta, takže je to zbytečné.

V manipulaci Kojzar pokračuje dál.

„Většina národa nechce další válku. Chce žít v míru a to nesouladí s přáními mocných ve Washingtonu a Bruselu. A Rusko? Víme o něm hodně málo. Jen to, co hlásají televizní stanice, poplatná média a pětikoaliční vláda. A ty, na rozdíl od některých dalších zemí, vše líčí bíle, nebo černě. Neexistují barevné odstíny. Rusko je totiž stejnou kapitalistickou zemí jako kterákoli jiná v našem eurounijním svazku. Možná ještě kapitalističtější. Na její oligarchy nemá ani jediný z našich miliardářů. Nelze jim fandit. Mají tam své Foltýny, kteří balamutí obyvatele. Je však zahnáno do kouta a z něj může vzniknout něco, co si nikdo z nás, kromě snad pana Foltýna, paní Černochové apod., nepřeje. Nechceme válku. Nejsme těmi, kdo věší metály na hruď pana Foltýna a dalších natoidních generálů,“ hraje komunistický novinář dávno okoukanou hru. Jejím mottem by mohlo být „nestojíme na ničí straně, ale Rusku se ubližuje a Američani jsou zlí“.

Je hezké, jak bojuje proti černobílému vidění světa, když přesně tohle provozuje celý život.

Ve čtvrtek 12. ledna 1989 vyšel během demonstrací Palachova týdne v Rudém právu článek, který se rozhodně nějakými jemnými nuancemi nezabýval.

„Po dvaceti letech se pokoušejí stejné síly, dokonce často reprezentované týmiž jmény, o novou provokaci. V polovině ledna chtějí uspořádat, jak už delší dobu informují západní vysílačky, vzpomínkové shromáždění na paměť studenta Palacha. Jde o ty samé síly, které před dvaceti lety přivedly naši zemi na pokraj katastrofy a jejichž vinou došlo k takovým osobním tragédiím, jakou byla Palachova tragédie. Nelze se divit, že příslušný ONV zamítl žádost o uspořádání uvedeného shromáždění. Jsou lidé, a především z řad tzv. disidentů, kteří dokonce vyhrožují opakováním hazardérských činů z doby před dvaceti lety. Zřejmě si neuvědomují, jak velkou odpovědnost na sebe berou,“ vykládal normalizační psavec.

Přesně za týden, ve čtvrtek 19. ledna, zasáhla policie brutálně na Václavském náměstí, aby dala najevo, že režim, který podporují Kojzarové, si rozvracet nenechá.

„Kolem 19. hodiny byla část davu vytlačena z náměstí do Vodičkovy ulice. Při tomto zákroku policisté bili obušky každého, kdo jim přišel do cesty, dokonce násilím vytahovali lidi z tramvaje, a dokonce ztloukli jednoho staršího člověka, který šel pokojně na tramvaj. Zadržení byli odvezeni do budovy SNB v Bartolomějské ulici, kde museli běžet od auta do druhého patra kordonem policistů, kteří je uráželi, bili a kopali. Na chodbě museli stát vysvlečeni do naha, s rukama opřenýma o stěnu a rozkročenýma nohama. Nesměli se ohlédnout ani pohnout, jinak byli biti. Zvlášť surově příslušníci SNB zacházeli s mladými lidmi od 14 do 20 let,“ píše server Totalita.cz.

Že by snad soudruh Kojzar hned následujícího dne proti brutalitě protestoval? To je pochopitelně jen řečnická otázka. Asi nebyl informován. Nepřekvapuje, že ani dnes zřejmě není informován, když napíše: „A Rusko? Víme o něm hodně málo.“

Pokud ví Kojzar o dnešním Rusku málo, není nic jednoduššího než se informovat. Kdyby snad nevěřil západním zdrojům, úplně by vystačil s oficiálními ruskými. Stačí porovnávat výpovědi v čase. Rusko se zaručilo za územní celistvost a hranice Ukrajiny, což porušilo. Vladimir Putin tvrdil, že anexe Krymu se neúčastnily žádné ruské ozbrojené síly, aby pak jejich příslušníky za pár měsíců vyznamenal za to, že se účastnili. Na podzim roku 2021, když se u ukrajinských hranic shromažďovaly desetitisíce ruských vojáků, Kreml tvrdil, že jsou tam jen na cvičení. Po nějaké době přišlo prohlášení, že jednotky se už stahují. Z ničeho nic se ovšem stáhly na Ukrajinu a pokoušely se dobýt Kyjev. Během jednoho jediného roku stačil Putin tvrdit, že ruský stát nemá nic společného se soukromou armádou wagnerovců, aby po povstání Jevgenije Prigožina řekl, že celý provoz této žoldácké skupiny ruský stát platil.

Kdyby byl soudruh Kojzar o něco odvážnější a přečetl by si něco i z nezávislých zdrojů, zjistil by, že v Rusku příslušníky opozice vraždí, vězní, vyhánějí do exilu. Volby jsou tam tak zmanipulované, že se proti tomu dokonce ozvali už i příslušníci tamní komunistické strany. Z vyšších míst jim ovšem dali najevo, ať se uklidní.

O Rusku toho víme hodně, stejně jako o našich komunistech, kteří vždycky stáli na straně Moskvy, ať tam vládl kdokoli. Zvykli si prostě vzhlížet k impériu, přičemž doufali, že posluhováním soudruhům a pánům v Kremlu se sami domohou nějaké moci. Ti, kdo se na tom podíleli a podílejí, spadají do některé z kategorií, které vyjmenoval Otakar Foltýn. Fašistoidní a narudlé antisystémové síly pochopitelně znepokojuje, když o nich někdo řekne pravdu. S tím jim ale nemůžeme pomoct.