Pokusil jsem se tu narychlo shrnout to, co pro mne vyplynulo z přípravy na dva diskusní pořady v Českém rozhlase Plus minulý týden a v diskusi, která tam za mé účasti proběhla. Na mysli mám pochopitelně politickou situaci.

Co se semlelo

Nejprve shrnutí turbulentních událostí z minulého týdne. Premiér Sobotka dospěl k názoru, že soustavný tlak Andreje Babiše a jeho multifunkčního konglomerátu už nelze vydržet ani trpět a rozhodl se Babiše z vlády odvolat. Probíhalo to na etapy.

Nejprve dal celkem jasně najevo úmysl ministra financí v případě nutnosti z vlády odvolat. Důvody byly pochopitelné, i když zároveň neúplné. Pak modifikoval původní rozhodnutí s odůvodněním, že nechce dělat z Babiše mučedníka, a ohlásil, že podá demisi a otevře tak cestu k tomu, aby v rekonstruované vládě nebyl ani on, ani Babiš. Zaskočil tak své nejbližší spolupracovníky i vládu, kterou měla být odvolána. Nikdo z nich o tom předem nevěděl. Navíc hrozilo, že tímto způsobem udělá mučedníka ze sebe, a navíc úplně neúčelně. Formulace ústavy ČR v případě „nevynucené“ demise premiéra není jednoznačná. Existuje sice ústavní zvyklost, na niž se lze odvolat, ale její dodržování předpokládá dobrou vůli prezidenta, s níž pan Sobotka nemohl počítat. Navíc prezidentu Zemanovi hrálo do ruky, že tento případ byl v krátkých dějinách ČR neobvyklý: premiér podával demisi za vládu, která o tom vůbec nevěděla. Miloš Zeman dal proto (skoro se mi chce říci „naštěstí“) okamžitě najevo, že bude dělat brikule: odvolá jen premiéra.

Sobotkova revize původního rozhodnutí o demisi proběhla ve dvou krocích: nejprve prezidentovi krátce před setkáním na Hradě oznámil, že přijde jen na konzultaci a demisi podá až později. Prezident toho využil a uspořádal mimořádně potupnou a odpudivou scénu. Hned druhý den se premiér (konečně!) rozhodl, že Andreje Babiše z vlády odvolá.

Winston Churchill prý kdysi prohlásil o svých amerických spojencích, že jsou obdivuhodní v tom, jak důsledně a vytrvale dovedou prosazovat správné řešení poté, co vyzkoušeli všechna ostatní. Doufejme, že pan Sobotka bude nyní na tomto rozhodnutí trvat, je třeba je držet a taky podpořit.

V čem nemá Sobotka pravdu

Nemohu ovšem obejít to, co považuji v premiérově argumentaci za věcně neudržitelné:

Pan Sobotka hovořil o tom, že tato vláda byla velmi úspěšná a vykonala mnoho dobrého v hospodářské a sociální oblasti, stejně jako v boji s hospodářskou kriminalitou. Teď je jen třeba udělat další důsledný krok: pan Babiš musí z vlády odejít, protože jsou tu vážná podezření z daňových podvodů, ohledně způsobu, jak kdysi přišel k majetku a jak v minulosti zasahoval do obsahu svých listů.

To prostě není pravda: především, to, co se teď řeší jako problémy Andreje Babiše (daňové úniky v případě korunových dluhopisy, problematické dotace na Čapí hnízdo, sporný způsob, jak Andrej Babiš přišel kdysi ke svému obrovskému majetku), nevyšlo najevo zčistajasna až teď, je to známo už dávno a veřejně se o tom hovořilo. Dokonce i způsob, jak údajně ovlivňoval (podle zveřejněných odposlechů) psaní svého listu, je (byl by) pozoruhodný jen bezelstnou neomaleností, s níž se tak dělo (jak to, že na takovou práci neměl své lidi?). Babišovy noviny přitom od té doby, kdy je plně převzal, hájí jeho politické zájmy a je úplně jedno, zda to jeho novináři dělají spíše ze svého svatého přesvědčení nebo z jiných důvodů. To se prostě dít nemá. A formální vlastnictví listů je důležité asi stejně jako formální vlastnictví Čapího hnízda během dotačního kolotoče. Čili nic nového pod sluncem.

A hlavně: tato vláda je úplně nejhorší ze všech, které jsme po listopadu 1989 měli. Vzešla z divokého revolučního „protikorupčního“ běsnění, v němž se, jak to revoluční atmosféře bývá, snadno uplatnili bezohlední fanatici a fundamentalisté, kteří předtím měli naštěstí málo šancí, a cyničtí avanturisté z oblasti podnikání i politiky (ti se významně prosadili v prezidentské volbě i ve volbách do PS; demokratickou cestou, jistě – to je ovšem nečiní ani o fous lepšími).

Výsledkem byl pokračující politický rozvrat. Vleklá politická krize se prohlubuje a nakonec přerostla v krizi vládní a ústavní. V těle polistopadové demokracie se usadil vetřelec, multifunkční konglomerát Andreje Babiše, zároveň obří firma, neustále sílící politické uskupení a mediální impérium. Jeho rostoucí síla je jen důsledkem slábnoucí demokracie, která se nedovede bránit, protože jí chybí imunita. Není to selhání veřejnosti, „lidu“, ale selhání elit: politiků, novinářů, intelektuálů.

„Nové pořádky“ stojí na prostinké ideologii, na níž odjakživa stavěj všichni političtí hochštapleři: až dosud nám vládli politici, kteří nemakali a kradli, teď přicházíme   my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek. To, co tu poslední roky probíhá, je zápas parlamentní demokracie a právního státu s oligarchií a autokracií. Parlamentní demokracie a právní stát prohrávají.

Je logické, že hlavním nepřítelem je pro útvar pana Babiše nyní sociální demokracie. Je to v současné době nejsilnější strana polistopadové demokracie, koalicí s Babišem a svým podílem na celé situaci má však svázané ruce, a to se jednomu špatně brání.

Protikorupční hysterie a Babišova inkvizice

ČSSD má především vinu na rozpoutání protikorupční hysterie. Jistě, příčiny velké nespokojenosti tu byly a zodpovídají za to všechny polistopadové demokratické strany bez rozdílu. ČSSD chtěla té nespokojenosti využít ve svůj politický prospěch. Situace se jí úplně vymkla z rukou, a jak se to pravidelně stává, revoluce se záhy obrátila proti ní.

Mimořádně znepokojivým průvodním jevem je skutečnost, že se stírá hranice mezi politickou kriminální zodpovědností. Na pořadu dne byly a jsou průběžné a často úspěšné pokusy o kriminalizaci politických rozhodnutí. Vše začalo ještě před tím, než Andrej Babiš pronikl na politické výsluní, potíráním „korupční hydry“, interpretované policisty a státními zástupci jako protistátní spiknutí (klíčovou kauzou se stal případ Nečas a „poslanecké trafiky“). V dalších letech se tažení obrátilo oproti ČSSD jako hlavnímu politickému konkurentovi Andrej Babiš je podporuje a využívá. Spontánně a průběžně vzniká cosi jako Babišova inkvizice coby nástroj k potírání „starých pořádků“ (polistopadové demokracie). Je zarážející, že to vše našlo tu a tam bezděčnou či účelovou, ale v každém případě nestydatou podporu v médiích havlovského okruhu.

Pohrdání veřejností

To, co mi připadá zvlášť nebezpečné a zarážející, je přitom stav „elit“: politiků, ale i novinářů a publicistů, obecněji řečeno intelektuálů. Vládne jakési více či méně přiznané kapitulantství: lid prý rád pochopí, když se někdo označí za zloděje a podvodníka. Nepřijme naopak žádné řeči o demokracii, protože ta mu v zásadě může být ukradená. „Antibabiš“ (případně „Antizeman“) prý na lid nezabírá: V zásadě je třeba se vyhýbat konfliktním tématům a lidi příliš nerozčilovat.

Jistě, veřejnost je zapotřebí oslovovat promyšleně a ohleduplně. Věci jako např. PR či „politický marketing“ mají ovšem smysl, jen když pokorně slouží tomu, co je hlavní: nazývat věci pravými jmény. Taktizování, které nechává stranou tuto základní povinnost, je nesmyslné, falešné, nemravné, a nezlobte se na mne, bezbožné. Demokracie stojí na důvěře ve veřejnost, v „lid“. Ne v to, že lid má vždycky pravdu a je schopný coby kolektiv sám generovat politické programy a správnou politiku (to mohou udělat jen odpovědní jedinci), ale že je veřejnost možné a nutné přesvědčit o tom, aby správné programy a správnou politiku podporovala. Antibabiš a Antizeman zabere jen tenkrát, když se lidem řekne jasně a srozumitelně, co místo toho a proč. To však vůbec neznamená, že by Antizeman a Antibabiš nebyl legitimní a nutný. Představa, že se lid k dobré věci nechá dotáhnout za nos, je naopak směšná, nedůstojná, nemravná a nedemokratická.

Co čeká na vládu

Shrnuto: podstatou dnešní nesnesitelné situace nejsou ani problémy pana Babiše s podnikáním, ani to, zda úkoluje či úkoloval novináře svých listů. Podstatou je konflikt mezi polistopadovou parlamentní demokracií a právním státem na jedné a „novými pořádky“, autokracií a oligarchií na druhé straně. Je přitom třeba zmínit dvě jména: Andrej Babiš a Miloš Zeman (v tomto pořadí). Demokracie a právní stát jsou v defenzivě. Konflikt teď, necelého půl roku před volbami do PS, vyvrcholil hlubokou vládní a ústavní krizí. Veřejná podpora Andreje Babiše i prezidenta Zemana je stále relativně vysoká, pozice parlamentu, základní instituce parlamentní demokracie, naproti tomu relativně slabá. I proto, nenamlouvejme si nic jiného, je ohrožena vnitřní stabilita státu. Nemusím příliš napínat svou fantazii, abych si dovedl představit státní převrat (samozřejmě státní převrat v tom nejlepším slova smyslu, jiné ani nebývají).

Proto potřebujeme vládu opřenou o pořád ještě jakžtakž demokratický parlament a schopnou přemostit kritických šest měsíců do voleb. Ne proto, aby dovršila dosavadní politiku koalice (to je spíš výhrůžka). Měla by jen vytvořit stabilní prostředí pro svobodné parlamentní volby. A demokratické strany by při všech rozdílech měly vědět, co mají společného, a dokázat to sdílet. Pravolevé bloky a koalice jsou málo smysluplné. Programová orientace ČSSD z podzimu tohoto roku na levicovou politiku s komunisty místo na demokratickou politiku s demokraty je proto krajně pochybná. A prezentovat na potápějícím se Titaniku polistopadové demokracie jako levicovou politiku nestydatou předvolební slibotechnu navíc vyjadřuje velké pohrdání voliči. Ve volbách bude nejspíš po zásluze potrestáno. Nemám z toho až tak radost, protože to, oč přijde ČSSD, nejspíš získá Andrej Babiš.