Před více než 40 lety (12. ledna 1977) vyšel v Rudém právu článek „Ztroskotanci a samozvanci“, hanobící text Charty 77. Otevřel tak rozsáhlou propagandistickou kampaň, jíž tehdejší režim rozpoutal proti tomuto dokumentu. Signatáře charakterizoval jako sluhy a agenty imperialismu, zaprodance či dokonce sionisty. O Chartě se mluví jako o protistátním, protisocialistickém, protilidovém a demagogickém hanopisu, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu. Nastalo tuhé represivní období normalizačních let, které krom jiného nemilosrdně lámalo lidské charaktery. Z dnešního pohledu byl apel Charty docela krotký, byl vlastně pokusem o výzvu k dialogu s mocí a připomenutím toho, že se i tehdejší Československo zavázalo dodržovat lidská a občanská práva.

A dnes? Doba se posunula. Máme sociální sítě, internetové anonymní diskuse, mocní mají svá vlivná média, mají neomezené zdroje a k dispozici kompletní státní mašinerii. Obáváš se naší čerstvé zahraničněpolitické orientace? Zdá se ti, že je vláda práva nahrazována vládou novodobé politické elity? Domníváš se, že u nás již není férová politická soutěž? Myslíš si, že se v Česku realizují zájmy Ruska a Číny (nejen skrytě) za použití nástrojů hybridní války? Vidíš omezování svobod a opouštění půdorysu liberální demokracie? Máš pocit, že otevřený dialog nahrazuje autoritativní diktát? Cítíš ten restart normalizační atmosféry a mentality? Vnímáš tu rezignaci a plíživou kolaboraci? Stydíš se za některé nejvyšší představitele své země? Sleduješ tu likvidaci nezávislých médií?

Ano? Pak jsi pošetilý sluníčkář, pražská kavárna, zastydlý pravdoláskař, nádeník evropské integrace, vítač a kdo ví co ještě, no a samozřejmě taky ztroskotanec a samozvanec. Přesně v dikci slavné věty našeho skoro premiéra na jedné z jeho nahrávek, kde k hodnocení oponentů a kritiků použil slovník východoslovenského dlaždiče. Lžinenávistníci vítězí na celé čáře a náramně si to užívají. Včetně stalinistů, vyznavačů imperiálních choutek východních říší, bývalých udavačů a posttotalitních oligarchů. Jejich dominance má všudypřítomnou agresivní podobu, podle hesla, že vítěz bere vše. Někteří si pobrukují tu starou klasiku svých předchozích let, kterak se soudruzi dali na pochod, aby našli zítřka lidský rod.

I dnes slyšíme, že je třeba bezvýhradně respektovat vůli lidu a nerušit ten klid na práci. Demokracie je ošidná, pokud ji neprovozují demokraté. Laxně jsme se postavili po roce 1989 k vlastní čerstvé minulosti a ona se nám vrací plnou silou zpět. Už nás vlastně nic nepřekvapí, excesy se staly normou. Jenom když víte odkud přicházíte, pak máte šanci vědět kam směřujete. Winston Churchill to v jiném kontextu řekl dosti výmluvně – nejlepší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem. Ale taky řekl něco jiného – nikdy neustupujte, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, v maličkostech ani ve velkých věcech, o kus ani o kousek, ledaže byste ustoupili cti a dobrému mravu. Nikdy neustupujte před nátlakem, nikdy se nepoddejte zdánlivě zdrcující přesile nepřítele.

Demokracie není jen o tom, že si jednou za čtyři roky obléknu sako, vyleštím boty a vhodím lístek do urny. Demokracie je každodenní zápas s těmi, kteří ji ohrožují, zneužívají a ve finále likvidují, a to za použití velmi rafinovaných způsobů manipulace. Pokud ten zápas sami vzdáme, pak jsme prohráli, my i naše děti. To není žádný patos, to je jen normalizace II.