„Novoroční jitro se rozbřesklo nad malým tělíčkem, v ruce mělo svazeček sirek, skoro celý vyhořelý. Chtěla se ohřát, říkali lidé, ale nikdo nevěděl, co hezkých věcí viděla a v jaké záři vešla s babičkou do radosti nového roku,“ zakončuje vypravěč Hans Christian Andersen svou pohádku Děvčátko se sirkami. Smutně, jímavě a s nadějí na cosi lepšího po dlouhém trápení – tedy tak, jak plynul i jeho vlastní život.

„Malí diváci nemají rádi dlouhé milostné nesmysly. Ti chtějí neštěstí, a hezky zkrátka a od podlahy!“ promlouvá Hans Christian Andersen ústy loutkáře ve stejnojmenné pohádce. A toho jeho postavy skutečně zažívají dosyta.

Jejich osudy však v sobě ukrývají mnohem více než těžkost a smutek. Bez okolků, jednoduchým jazykem, na nepříliš mnoho řádcích představuje Andersen kouzelný a fantaskní svět plný problémů a nespravedlností toho reálného, ukazuje na ně někdy vyčítavě, jindy s ironií a jemnou satirou.

Na svých řádcích vypráví o touhách, které zažívá každý, o mezilidských vztazích, jejich složité křehkosti, o radosti i bolesti, které nám přinášejí. O vybojování si svého místa na světě, o usilování o výjimečnost a zároveň trápení s jinakostí. O navštívení tolika míst, až je těžké vybudovat si domov. O věcech, které provázejí lidstvo odjakživa. A postavy, kterým vdechl život právě Andersen, to vše prožívají s námi už celé generace. Mnohdy si ani neuvědomujeme, že vyšly právě z jeho představivosti, nakolik stačily zlidovět.

Jeho pohádky patří ke světově nejpřekládanějším, nejčtenějším a nejvyhledávanějším textům. Dosahují takových úspěchů, o jakých by se bývalo jejich tvůrci ani nesnilo. Vznikají podle nich obrazy, sochy, divadelní hry, filmy, muzikály, a dokonce i zábavní parky, první otevřel své brány roku 2017 v Šanghaji.

V nesmírné chudobě

Na svět přišel slavný dánský spisovatel přesně před 220 lety, druhého dubnového dne roku 1805. Rodinné poměry byly všelijaké, jen ne pohádkové. Jeho dvaadvacetiletý otec Hans Andersen vydělával na skrovné živobytí jako švec a sužovala jej jedna nemoc za druhou. O sedm let starší matka Anna Marie pracovala jako švadlena, neuměla číst ani psát a útěchu z neustálých existenčních problémů hledala na dnech lahví s alkoholem. 

Žili a spali spolu v jedné malé místnosti, do níž se nevešlo nic více než dílenské zařízení, postel, malá kuchyňka a dřevěná rozkládací lavice, na níž malý Hans každý večer usínal.

Ani dalším jeho blízkým se nežilo s lehkostí. Starší nevlastní sestra, jíž se matka zřekla ještě před Hansovým narozením, se živila prostitucí, chlapcův kmotr si na živobytí vydělával jako vrátný v chudobinci a dědeček z otcovy strany platil za místního pomatence. „Všechny dětské vzpomínky, každičké místo na mě působí ponuře,“ napsal Andersen v dospělosti.

Jediné štěstí chlapce, jak podotýká dánský profesor a badatel Johan de Mylius, spočívalo v tom, že domovem mu bylo dánské město Odense – tehdy druhé největší město země a jedno z pouhých dvou, kde působilo divadlo. „Umění bylo jedno jednou z mála možností, jak sociálnímu dědictví uniknout,“ píše skandinavistka a překladatelka Helena Březinová v doslovu vůbec prvního českého kompletního souboru vyprávění Hanse Christiana Andersena z nakladatelství Kodudek, vydaného letos ku příležitosti výročí jeho narození.

Tužby, které nechápal

Než ovšem povyrostl natolik, aby mohl za sebou chudobné a nešťastné dětství zanechat, cestoval alespoň ve svých představách, na stránkách knih, které mu ukazoval otec. Svět literatury jej pohltil. Přečetl všechny knihy, které objevil, zbožňoval Pohádky tisíce a jedné noci a dřevěné postavičky vyřezávaného loutkového divadélka dokázaly jeho hlasem recitovat celé pasáže Shakespearových děl.

Smrt otce v roce 1812 jej bolestivě vrátila zpět do reality. Smutek a hlad prostoupily jejich příbytek, nouze ho ze školy zahnala do továrny na sukna. Ani během těžké práce nezapomněl snít. O umění, o svobodě, o životě jinde a jinak. Snil odvážně, snil navzdory nabádání matky, aby na dráhu komedianta zapomněl a raději vydělával peníze poctivou prací. „Milovala mne z celého srdce, nerozuměla však mým tužbám a snahám, které jsem tenkrát nechápal ani já,“ líčil Andersen později.

Odchod téměř pohádkový

Odradit se nenechal. Čtvrtého zářijového dne roku 1819 téměř pohádkově usedl s pouhými pár korunami v kapse do poštovního vozu a o pět dní později se čtrnáctiletý hoch ocitl v novém světě, v Kodani. 

Životem a příležitostmi pulzující dánská metropole Hanse uchvátila. Ubytoval se u své tety, toho času provozující nevěstinec, a zkoušel prorazit jako tanečník, zpěvák, autor divadelních textů. Dočkal se jen samého odmítnutí, kritiky, či dokonce výsměchu. Teprve člen rady Královského divadla, jistý Jonas Collin, v něm spatřil potenciál a zasloužil se o finanční podporu surového talentu, dřímajícího pod horlivým mládím a přílišnou nedočkavostí.

„Sedmnáctiletému mladíkovi se mělo dostat forkundskaber neboli předběžných znalostí, jak zněl tehdejší termín pro základní vědomosti, a právě tento termín pak ve svých pohádkách Andersen často zesměšňuje,“ podotýká Březinová.

Nikam nezapadal

Pranic se mu totiž nelíbilo, že musel usednout do lavic k mnohem mladším žákům, učit se věcem, které považoval za zbytečné, poslouchat posměšky za svou neschopnost naučit se gramatiku a psát bez chyb. Pocit jakési vyděděnosti, osamocení a existenciálního bezdomovectví v něm sílil, bolestivě se do něj vrýval.

Období, na něž později vzpomínal jako na nejčernější a přivádělo jej k myšlenkám na sebevraždu, nakonec zakončil úspěšnou maturitou v roce 1828. Dále už ve studiu nepokračoval, psal divadelní hry a básně s nadějí, že se jednou v umění prosadí. Pro svou knižní prvotinu sháněl předplatitele tak vehementně, že jich shromáždil tolik, včetně členů královské rodiny, až se nakladatel uvolnil knihu vydat.

Dílo s dlouhým názvem Pěší putování od Holmenského kanálu na východní špici Amageru v letech 1828 až 1829 prodchl ironií a humorem sobě vlastním – celá trasa v něm zabere zhruba hodinu, „putování“ probíhá o silvestrovské noci 1828. Ve třinácté kapitole oznámí čtenáři, že ještě vyprávění zakončit nemůže, protože takový počet kapitol je nešťastný. Připojí tedy ještě jednu, plnou teček, čárek, otazníků, kdokoliv si cokoliv může dopsat.

Na cesty se vydal i on sám, nikdy už putovat nepřestal. V cizině strávil dohromady devět let. Vůbec poprvé se vydal za hranice své rodné země v roce 1831, z Drážďan plul lodí až do Hřenska a navštívil i Pravčickou bránu. Do Čech zavítal celkem osmkrát. „V Praze jsem chtěl pobýt dva dny, ale kdež! Zůstal jsem celých pět. Je to zajímavé město, ze všech německých, co jsem zatím viděl (s výjimkou Frankfurtu), se mi tu líbilo nejvíc,“ psal v srpnu roku 1834. Pobýval i v Paříži, Římě, Neapoli nebo ve Vídni a cestovatelské zážitky se mu staly bohatou studnou námětů pro jeho příběhy.

Kritiku přijímal těžce

Chuť úspěchu poprvé zakusil v roce 1835 právě s cestopisným románem Improvizátor. O měsíc později, v útlém sešitku s růžovým přebalem, poprvé spatřily světlo světa jeho pohádky. Záhy byly přeloženy do němčiny a rozletěly se do světa. „Kdesi mašíroval po silnici voják, ráz dva, ráz dva, na zádech tornu a po boku šavli, byl totiž ve válce a vracel se domů,“ rozehrává se příběh té první, známé jako Křesadlo. Končí vskutku „andersenovsky“ – popravou celé královské rodiny, z níž přežije pouze princezna, aby se s ní mohl oženit chudý vysloužilec. První soubor dále ukrýval pohádky Kuba a Kubík, Princezna na hrášku a Iduščiny květy. 

Jedni jej chválili, druzí, včetně jeho celoživotního přítele a podporovatele Collina, kritizovali. „Tohle rozdílné přijetí Andersena mátlo a hodně mu škodilo, poněvadž by nejradši slyšel pochvalné zvonky, a tak se mu do vědomí vždycky vkradla představa o zaujatosti a nespravedlnosti,“ vzpomínal Edvard Collin, syn Andersenova mecenáše Jonase Collina.

Jak zdůrazňuje Březinová, do kánonu (nejen) dětské literatury vpochodoval stejně rázně jako jeho první pohádkový hrdina. S kritikou se vždy však citlivá duše vyrovnávala stěží. Nejvíce mu byla vytýkaná přílišná hovorovost či naopak nedostatečná mravoučnost. 

Dlouho si v sobě nesl slova recenze, kterou otiskl jeden dánský literární časopis v roce 1836. Autor v ní ztrhal Princeznu na hrášku, neboť „nepřipadá recenzentovi pouze nedelikátní, nýbrž vyloženě nezodpovědná, poněvadž by si z ní dítě mohlo odnést falešnou představu, že tak urozená dáma musí být vždy choulostivá“. Na konci nechyběla rada: „Recenzent končí přáním, aby talentovaný spisovatel, jehož poslání je vyšší, nadále nemarnil svůj čas psaním pohádek pro děti.“

Poslouchat pohádky by měl i dospělý

Andersen naštěstí neposlechl. Pohádkových příběhů a povídek napsal více než 170 a právě ony jej učinily nesmrtelným literátem. „Vyprávět se mělo dětem, ale poslouchat měl i dospělý,“ zapsal si. V tom tkví jeho pohádková literární revoluce. „Andersenův vypravěč je jako loutkář, který na scéně něco předvádí dětem, přitom ale výrazně pomrkává na dospělé v publiku,“ vysvětluje Březinová.

Sám ale někdy míval ke svým pohádkám rozporuplný vztah. Vkládal do nich svou melancholii, symboly i ironii, dával do nich kus své duše a oslovoval každého, kdo byl ochotný otevřít tu svou. Mrzelo jej, že lidé jej vnímají jen jako pohádkáře a nikoliv jako umělce „vyšších žánrů“, kým se cítil být a toužil být tak vnímán. Někdy se sám od svých příběhů odvracel, někdy mu pohled na ně připadal příliš bolestný, příliš plný jeho vlastních bolestí. 

Narodil jsem se, jen abych zemřel.

A těch nebylo málo. Postupně vycházely jeho další a další pohádky, psal i divadelní hry a novely. Zvláště třetí knížka s pohádkami, obsahující Malou mořskou vílu nebo Císařovy nové šaty, mu přinesla úspěch i na mezinárodním poli, peníze, slávu a otevřela dveře do lepší společnosti, dokonce se setkal i se svým vzorem Charlesem Dickensem. Vždy se ale cítil být jiný, nikam nezapadl, nikde se necítil opravdu doma.

Malá mořská víla si vzala život, když nemohla být milována krásným princem. Andersen si ve chvílích zoufalství zapsal: „Narodil jsem se, jen abych zemřel.“ Těžko se smiřoval s tím, že jej zřejmě přitahovali muži i ženy, a ještě hůře pak s jejich odmítnutím. „Chřadnu kvůli Tobě jako kvůli krásné kalábrijské nevěstce… mé city k Tobě jsou ženské. Ženskost mé povahy a naše přátelství musí zůstat tajemstvím,“ vyznal se Edvardu Collinovi. Ten ve svých pamětech podotkl: „Zjistil jsem, že nejsem schopný opětovat tuto lásku, ne.“ 

Odsouzen k osamění

Jeho city odmítl i i jistý dánský tanečník Harald Scharff nebo známá zpěvačka Jenny Lindová. „Žádné knihy ani žádné osoby mě nevytříbily více než ona,“ vyjádřil se o ní.

Čím více toužil po hlubokém citovém vztahu, tím více jej soužilo, že jej není schopen navázat. Bránila mu v tom i jeho jinakost, možná způsobená poruchou autistického spektra. Mnozí se mu posmívali, jiní se ho báli, další jej považovali za podivína či muže s duší dítěte.

O zvláštních rysech jeho chování vyprávěl i Dickens, u něhož byl Andersen na návštěvě. Často prý měl výbuchy vzteku, hlavu bořil do hlíny a v den odjezdu se zabarikádoval na tři dny v pokoji. „Byl tu jen pět týdnů, ale mé rodině to připadalo jako celé věky,“ uvedl slavný britský spisovatel a přerušil s ním veškeré styky. 

Trpěl i dalšími neurotickými symptomy – bez kapesníku v ruce nesáhl na kliku a vodu pil jen převařenou, jak moc se bál nemocí. Děsil se i představy požáru, proto s sebou na cestách vozil lano, aby mohl oknem prchnout z hořícího hotelového pokoje. Usínal s cedulkou: „Jen vypadám, že jsem mrtvý.“ Bál se, že ho ve spánku pohřbí.

Pohádky, které jsou naší součástí

Závěrečná léta života jej provázela i bolest fyzická, následky vážného zranění po pádu z postele, nemoci i bolest zubů. Čtvrtého srpna roku 1875 vydechl naposledy. Smutečního obřadu se účastnily stovky lidí včetně dánského krále Kristiána IX., velkého obdivovatele zesnulého umělce.

Tři roky před smrtí vyšel poslední výbor Andersenových pohádek, z nichž ta závěrečná nese název Teta Bolízubka. Všichni na jejím konci zemřou, stránky plné literatury končí mezi odpadky a ty nepopsané kdesi ve světě jako balicí papír na sledě, máslo a zelené mýdlo. „Všechno skončí v koši. To je konec příběhu. Příběhu o tetě Bolízubce,“ znějí poslední slova vypravěče. Ani on, ani jeho postavy v zapomnění neupadnou. Ožívají stále v nových vydáních a zpracováních, trápí se, smějí, žijí, doufají a bojují, vstupují do fantazií lidí a pomáhají jim s jejich vlastními bolístkami, osaměním a nadějemi, přenášejí je do jiných světů a stávají se tak reálnými, jako by v naší kolektivní představivosti existovaly odjakživa.