V posledních dnech se opět hovořilo o kardinálu Dominiku Dukovi. Ač je často cílem oprávněné kritiky, veřejnost (nejen mediální) jej chválila za kázání u příležitosti repatriace kardinála Josefa Berana. To se však samozřejmě nelíbí jeho kritikům, kteří by jej odsuzovali, ať by řekl cokoli. Ukázal to například Pavel Šlíchal na webu A2larm.cz v článku Návrat směšných katolíků.
Pan Šplíchal nabyl dojmu, že k jeho proticírkevní argumentaci, u levičáků tak časté, patří invektivy na úrovni Parlamentních listů. Nerozpakuje se proto používat slova jako „flanďáci“, případně hovoří o „mužích v důstojných pyžamech, kteří drží celibát, aby se stali experty na rodinu“.
Šplíchalovi se nelíbí, že Duka varoval před radikalizací společnosti (sic!), protože prý není jasné, jakou radikalizaci má na mysli. Je to logické, jelikož vyhraněným levičákům komunismus radikální nepřipadá, jen pro ně nejsou současní čeští komunisté dost komunističtí.
Tou největší drzostí je ale jednoznačně srovnávání komunistické totality a církve. „Odpor katolické církve vůči komunistům je spíš historický, takřka nostalgický, stejně jako je historický boj současných komunistů proti kapitalismu. Komunisti nakonec jdou katolíkům po penězích, tak se není co divit. Jinak obě organizace s krvavou minulostí v současném Česku směřují podobným směrem – do náruče Zemana, k nacionalismu a obdivu k lidem, jako je Orbán a Kaczyński.“
Tvrdit něco takového je opravdová nestoudnost. Připomeňme, že komunisté zavraždili, mučili či internovali mnoho duchovních. Není tedy jasné, zda si pan Šplíchal myslí, že takový Josef Toufar byl prostě flanďák, nebo jestli je podle něj normální hovořit zejména v souvislosti s Josefem Beranem o „muži v důstojném pyžamu“, který vlastně působil ve stejně zločinné organizaci, jakou je komunistická strana, takže dobře mu tak.
Duka se těžko může divit, že se proti jeho vystupování objevuje tolik kritických hlasů. Často se zbytečně projevuje jako jakýsi pochlebovač mocných, který jako by neviděl rozdíl mezi Václavem Havlem, Václavem Klausem či Milošem Zemanem.
To ovšem nic nemění na jeho právu na názor na levicové výstřelky, které se v západní společnosti jednoznačně projevují. Není nic radikálního nebo zemanovského na kritice genderu nebo na obraně tradiční rodiny (co je ostatně nelogického na tom, že něco takového dělá zástupce katolické církve?).
„Podle chorvatského filosofa Borise Budena náboženství ve východní Evropě po pádu komunismu přiznalo, že nenabízí spásu fungující jako „opium lidstva“, ale že je opiem ve světě, v němž není žádná spása. Opium nemá tentokrát podobu náboženské pravdy, ale spíš kulturní identity. I v tom se katolíci podobají komunistům, kteří rovněž z utopického projektu sestoupili k velmi konkrétní obraně kulturní identity,“ píše dále Šplíchal.
Zapomíná na několik zásadních faktů. Komunismus je zločinný projekt založený na nepřirozené instalaci jakési pseudorovnosti, v níž účel světí prostředky – v celých dějinách tato extremistická totalita získávala moc a sílu prostřednictvím vražd a okrádání, a to nejen u jednotlivců, ale také u katolické církve. V naší společnosti, kde se navíc podařilo vliv církve téměř úplně zničit, zbyly rozvrácené a vykořeněné komunisty, v nichž se daří právě extremismu – Okamurou počínaje, KSČM konče.
Naše kulturní identita vychází z křesťansko-židovských základů. Popřít tuto identitu je směšné a nemá to žádný přínos. Když se těchto kořenů vzdáme, zbude nám svět, o kterém Šplíchal mluví, tedy svět, ve kterém není žádná spása, ale univerzální slibovači čehokoli. A tvrdit, že katolíci ustoupili z nějakého utopického projektu? U autora, který srovnává katolickou církev se zloději a vrahy z KSČ(M), se není čemu divit, že považuje víru za „utopický projekt“. Ale pak se nemůže divit on, že jeho ideologii kritizuje kardinál Duka.
