Když veřejným prostorem začnou kolovat výzvy k velké národní jednotě a solidaritě, je třeba zvýšené opatrnosti. „Pojďme táhnout všichni za jeden provaz“ totiž v řeči moderní české politiky znamená „Držte pusu a krok“. Nouzový stav v Česku trvá dost dlouho na to, abychom postupně začali zapomínat, proč byl vlastně vyhlášen. Ve společnosti se začíná projevovat jistá rozmrzelost, frustrace a stále více taky vztek. Vládní činitelé proto zintenzivňují výzvy, abychom my, voliči a daňoví poplatníci, byli solidární. „Musíme táhnout za jeden provaz,“ říkají. 

Potíž je, že pokud za provaz, který nám vláda nabízí, budeme ještě chvíli tahat, sami se na něm oběsíme. 

Dále čtěte

Deník FORUM 24 prosí o vaši pomoc při obraně liberální demokracie

Česká republika je v moci nedemokratických a autoritářských sil, které pohrdají právním řádem i ústavou. Prezident Miloš Zeman nerespektuje principy…

Nouzový stav představuje pro koalici hnutí ANO a ČSSD požehnání z nebes. Je to jako Formanova scéna tomboly na hasičském plese. Zhasnou světla a odehrávají se věci, které by v jakékoliv společnosti vybavené základním povědomím o nutnosti vymáhání práva vedly k tomu, že by se celá vláda plynule přesunula z kabinetů do cel předběžného zadržení. Nic takového se u nás nestane. Většina národa bude dál nosit roušky. Myslím, že to je působivý obraz vývoje společnosti. Zvonili jsme klíči, abychom teď ochotně nosili vlastnoručně ušité náhubky. 

V takové situaci je prostě nepřípustné „táhnout za jeden provaz“. 

Pokud nám jde o svobodu, měli bychom naopak co nejrychleji rozsvítit co nejjasnější světla. Měli bychom si sundat roušky. Měli bychom začít hlasitě dávat najevo, že naše ochota podílet se na snaze vypořádat se s pandemií koronaviru neznamená toleranci k tomu, co předvádí vláda a její polopříčetný guru na Pražském hradě. 

Tato vláda si žádnou toleranci nezaslouží. Krizová agenda v jejím podání není nic víc než kouřová clona k zakrytí regulérního rabování. Mizí peníze ze státního rozpočtu a mizí i poslední ostrůvky osobní svobody. Alarmující je zejména nárůst možností a chuti policejních sborů buzerovat občany. Je překvapující, že stačí, aby si ministr vnitra jednou oblékl červený svetr místo saka, a dokonce i jinak kriticky uvažující lidé začnou mít pocit, že jeho kroky jsou snad motivované veřejným zájmem. 

Nejsou. 

Kroky této vlády nemůže nikdo soudný považovat za státnické. Jeden za druhým směřují k demontáži liberální demokracie, ze které čím dál zřetelněji zůstávají jen vyprázdněné formální postupy bez reálného obsahu. Kdokoliv s ní dnes táhne za jeden provaz, bere na sebe za tento stav svůj díl odpovědnosti. 

Adekvátní formou občanského postoje je dnes sobectví. Zní to daleko hůř, než jak to ve skutečnosti je. Sobectví dnes znamená nenechat se pod jakoukoliv záminkou zbavovat práv a svobod. Sobectví znamená nepřistoupit na vyvolávání pocitu strachu a ohrožení. Sobectví znamená ochotu nést za sebe odpovědnost a nepřenechávat ji komukoliv jinému. 

Až budete mít uprostřed liduprázdného lesa výčitky svědomí, že nemáte nasazenou roušku, zkuste si na to vzpomenout.