Jak hodnotit výsledky izraelských voleb? Skalní odpůrci Izraele mají jasno, všechno je špatně a jinak to ani být nemůže. Mluvčí íránského ministerstva zahraničí Marizeh Afkham řekla, že „pro nás není mezi politickými stranami sionistického režimu“ žádný rozdíl. „Všichni jsou ze své přirozenosti agresoři,“ řekla novinářům v Teheránu na týdenní tiskové konferenci.
Hamas je podobně nezlomný, jeho mluvčí Sami Abu-Zuhri pravil, že „palestinský odpor je silný a schopný a zanechal svou stopu. Okupační vůdcové musí po neúspěchu v Gaze znovu přemýšlet o svých postojích“.
Saíb Irikát, šéf palestinských mírových vyjednavačů na rozhovorech, které ztroskotaly loni v dubnu, prohlásil, že Netanjahuovo vítězství ukázalo „úspěch kampaně založené na osadnictví, rasismu, apartheidu a popření základních práv palestinského lidu“.
Tolik pokud jde o protiizraelskou propagandu, od které se nic věcného nedá čekat.
Vítězství „druhého Izraele“
List The Jerusalem Post připomíná, že Netanjahu se v kampani zaměřil na problematiku bezpečnosti a hrozbu íránského jaderného programu, což nezískalo mezi voliči nejdřív velký ohlas. Nicméně tím, že se posunul doprava a zabýval se fenoménem takzvaného Islámského státu a slíbil, že nebudou žádné další ústupky Palestincům a varoval před podporou arabským stranám, zřejmě mobilizoval svou členskou základnu. Sionistická unie, která skončila druhá, se více věnovala sociálně-ekonomickým otázkám včetně nedostatku bydlení a vysokých nákladů na bydlení v Izraeli.
Gil Hoffman v témže listě říká, že Netanjahu vděčí za své vítězství tím, že se vrátil jakoby k prvním dnům izraelského státu. Sefardští židé původem ze severní Afriky a Blízkého východu měli často pocit, že jsou znevýhodněni vůči Aškenázům pocházejícím ze střední a východní Evropy. Lidé, kterým se někdy říká „druhý Izrael“, si stěžují, že elity v izraelské levici, média a akademický sektor, je diskriminují. „Druhý Izrael“ byl nespokojen s tím, jak se média snažila sesadit Netanjahua a přivést k moci levici Sionistické unie Isaaca Herzoga a Cipi Livniové, kteří vyrůstali nedaleko od sebe na severu Tel Avivu a oba jsou dětmi někdejších členů Knessetu. Sionistická unie si také uškodila svou kampaní vedenou ve stylu „kdokoli, jen ne Bibi“ (Netanjahu).
Stratég Sionistické unie na volební kampaň Reuven Adler, který se ke kampani připojil později, byl od počátku proti tomu. Aron Shaviv, který vedl kampaň Likudu, zvolil strategii vysílání Netanjahua do nesčetných interview, což způsobilo dojem, že premiér propadá panice, což možná také propadal, ale mělo to úspěch. Lidé měli pocit, že dostali nějaké sdělení. Mnoho voličů, kteří by jinak asi zůstali doma nebo volili nějakou z menších stran, šli a dali hlas Likudu, aby Izrael zachránili před levicí, Íránem a nepřátelskou mezinárodní komunitou.
Tento „druhý Izrael“ tak Netanjahuovi přinesl historické čtvrté premiérské období.
