Jiří Paroubek FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Jiří Paroubek se kdysi stal po pádu Stanislava Grosse na rok a kousek náhodou premiérem a získal pocit, že je významný státník. Přes dryáčnickou volební kampaň, která zdevastovala stranickou pokladnu, už se k moci nikdy nedostal a od té doby především radí, jak by to měli další dělat. Neštěstí ho nikdo moc neposlouchá.
Teď se Paroubek na stránkách Vaše věc pustil do řešení zásadních otázek naší zahraniční politiky. Takových se vynořilo víc a jen proto má smysl se tím na chvilku zabývat.
Nejdřív zvolenému prezidentovi Petru Pavlovi poradil, že by se měl nejdřív zabývat domácími problémy. Co mu vadí? Že Pavel mluvil po telefonu s prezidentkou Tchaj-wanu.
Nejdřív zmínil, že rodiče dětí časem nebudou mít na obědy a pak se hned pustil do tématu. „Ale náš budoucí prezident se zajímá o to, co udělá radost našim americkým přátelům ze State departmentu (ministerstva zahraničí) USA. Pravděpodobně první zahraniční telefonát, který měl nově zvolený prezident, byl s ‚prezidentkou‘ Tchaj-wanu. Tedy země, kterou Čína celkem přirozeně bere jako jednu ze svých provincií. Konec konců vychází přitom z paktu, který byl podepsán čínským předsedou Mao a prezidentem USA Nixonem před 51 lety pod názvem Šanghajské komuniké. A na základě tohoto dokumentu mj. vypadl Tchaj-wan z OSN a dalších mezinárodních institucí, kde protiprávně zabíral přes dvacet let místo, na které měla plné právo Čínská lidová republika,“ objasňuje Paroubek.
Už jen použití uvozovek u slova prezidentka a to, že Tchaj-wan údajně „protiprávně zabíral přes dvacet let místo, na které měla plné právo Čínská lidová republika“, ukazují, že tohoto amatéra nelze brát vážně. Komunisté Mao-ce tunga se na pevnině dostali k moci násilím, pak tam prováděli neskutečná zvěrstva a zločiny páchají dodnes. Kde přišel politologický samouk na to, že Tchaj-wan něco zabíral „protiprávně“, je záhada. Židli samozřejmě zabírá ten, na kom se velmoci shodnou, to je všechno. Prezident Nixon usoudil, že židli dostane Čína, když je tak velká a zamotá to hlavu Leonidu Brežněvovi. Kvůli tomu zas nebylo nutné hodit Tchaj-wan přes palubu a není k tomu důvod ani dnes.
Paroubek pak dál vykládá nesmysly, které nemají nic společného s realitou. „P. Pavlovi by měl někdo vysvětlit, že radit Číně, jak má uspořádávat své vnitřní věci, je zasahování do jejích vnitřních záležitostí, což tato, dnes jedna ze dvou ekonomicky nejsilnějších zemí světa pochopitelně s rozhodností odmítne. A to se také včera stálo ve vyjádření čínského ministerstva zahraničních věcí,“ klaní se Pekingu bývalý soc. dem. činovník. Zvolený prezident přitom do žádných vnitřních záležitostí Číny nezasahoval, poděkoval za gratulaci. Pak je tam něco o vládnoucí straně Kuomintang, která si podle Paroubka „přeje poklidné sjednocení ostrova s Čínou s tím, že se politický systém na Tchaj-wanu bude vyvíjet podobným způsobem jako např. v Hongkongu či v Macau“.
Dovzdělat se má bývalý předseda. Čína dohody typu „jedna země – dva systémy“ nedodržela, protože je nikdy nebrala vážně. Politické svobody v Hongkongu byly zlikvidovány, opoziční vůdcové jsou zatýkáni, za kritiku komunistické strany hrozí vážně tresty. Peking prostě nastolil svoje komunistické panování. Nikdo soudný už nikdy nevleze do takové pasti.
Celá slavná Paroubkova politika spočívala v tom, jak kšeftovat s kýmkoli bez ohledu na cokoli. Sociální demokracie byla takovými kývači dolézajícími k císařskému a carskému trůnu plná. Netýká se to jen ČSSD a komunistů, některé pozoruhodné jedince tohoto druhu bychom našli i jinde. Servilnost tohoto typu se nakonec stejně ukáže jako značně nevýhodná i z pragmatického hlediska. Máme na mysli celek, takový Jaroslav Tvrdík je na tom jistě dobře.
Jako poučný exponát pocházející z doby minulé je ale pan Paroubek užitečný jako odstrašující příklad.
